Počátek letošního roku byl pro mnohé filmové fanoušky ve znamení „oscarového zápolení“ mezi snímky Avatar a Smrt číhá všude. Své příznivce si ale získal i nejnovější filmový počin Michaela Hanekeho Bílá stuha (Das weisse Band. Eine deutsche Kindergeschichte). Rakouský režisér točící především ve francouzské koprodukci si své místo mezi nejoceňovanějšími tvůrci vydobyl adaptací Jelinekové Pianistky (2001). Bílou stuhu natočil dle vlastního scénáře a kromě ocenění Zlatou palmou na festivalu v Cannes mu přinesla i nominaci na Oscara za nejlepší neanglicky mluvený film. Je parné léto roku 1913 a v jedné malé vesnici na severu Německa se stane několik událostí, které podtrhnou stolici pod zmítající se soudržností neudržitelného. Vesnické společenství, které přináleží pod správu rakouského barona, je konfrontováno s činy, s jejichž rozřešením si nikdo neví rady – je napaden místní lékař, dále baronův synek a nakonec i bezbranný syn porodní báby stižený Downovým syndromem. Je jasné, že za útoky je někdo místní, a postupně začíná být jasné, že je to msta. Dusivé atmosféry režisér dosahuje všemožnými prostředky. Film je černobílý a scény „nekomentuje“ žádná hudba – už v této souvislosti si divák uvědomí, jak moc se svět změnil, jaký všemožný balast musíme dnes vnímat, včetně zvukových nánosů. A napětí, vyplývající z prachsprosté skutečnosti, že ve vsi ještě není rozveden elektrický proud, tudíž že po setmění je zkrátka tma, navozuje nejen rozměry psychologického dramatu, ale i detektivního příběhu.
...