Zatímco perzekucím a pronásledováním příslušníků především katolické církve (a církve jako takové) v Československu v době komunistického režimu bylo věnováno již mnoho odborných, popularizačních prací i pamětnických knih a téma se stalo ústředním bodem několika větších či menších vědeckých konferencí (mezinárodní nevyjímaje), problematika pronásledování příslušníků ostatních tradičních církví a církevních společenství stojí teprve na svém počátku. Mezi první vlaštovky zabývající se perzekucí příslušníků Církve československé po únoru 1948 můžeme přiřadit poměrně útlou, zato však pozoruhodnou práci mladého historika a v současnosti odborného správce pražské diecéze Církve československé husitské, který se zaměřil na vylíčení osudů dvanácti členů této církve (autor je označil jako Strážce lidskosti, čímž chtěl naznačit jejich obrovskou mravní a lidskou sílu, která se právě v jejich případě v době konce čtyřicátých let a v padesátých letech ukázala v plné síle). Těchto dvanáct statečných v knize zastupuje např. Viktor Boháč, Josef Kosina, Ladislav Král či Miluška Havlůjová. Mnoho autorů odborné historické literatury, poučenou laickou veřejnost nevyjímaje, má v sobě hluboko zakořeněno, že husitská církev byla loajálním článkem totalitního režimu, který se dal po únoru 1948 plně do služeb budování lidově demokratické republiky. To se může zdát jako logický pohled, zvláště když si uvědomíme, že alespoň část církve s novým režimem opravdu nepokrytě spolupracovala. Přesto chtěl Jindra právě na základě svědectví své knihy – příběhů několika duchovních – tento převládající názor alespoň částečně poopravit a ukázat také jinou tvář husitské církve, právě té, která se otevřeně postavila nastupujícím totalitním praktikám komunistického režimu. A zdá se, že by se mu tento cíl mohlo podařit naplnit.
...
Náboženská obec Československé církve (husitské), Praha 2008, 164 s., 200Kč