S Jacquesem Le Goffem jsem se setkal letos 22. ledna. Nemoc šestaosmdesátiletého badatele fyzicky tvrdě poznamenala, vyškrtla donedávna vyhlášenému gurmánovi z jídelníčku většinu oblíbených pochoutek a uvěznila ho do pařížského bytu s nostalgickým výhledem na loďky kanálu svatého Martina. Jen v létě mu dovoluje odpočinek v areálu staroslavného kláštera Fontevraud. Okna tamního pokojíku jsou románská, jedno vede do ovocného sadu, druhé na kostel s proslulými hrobkami Plantagenetů – prý se v tak inspirativním tichu opravdu dobře píše. Choroba a sled rodinných tragédií totiž Jacquese Le Goffa sice poznamenaly, ale nenahlodaly jeho tvůrčí energii, vrozenou zvědavost a houževnatou pracovitost. Nikdy neuměl zahálet a teprve v posledních letech se naučil tu a tam odmítat. Rozsah a intenzitu jeho duševních aktivit by mu mohla záviděl většina příslušníků mnohem mladších generací. Náš rozhovor se uskutečnil v jeho pracovně, u obrovského stolu přetékajícího do všech stran knižními novinkami, časopisy a fotokopiemi článků v nejrůznějších jazycích. Některé sklouzly na podlahu, ale místy se daly i na koberci rozpoznat celistvější hromádky. „I když se to nezdá, jsou utříděné, mám takhle po ruce to, co budu potřebovat v příštích dnech, protože do horních regálů knihovny nedosáhnu,“ vysvětlil téměř omluvně můj hostitel. Také z nabídnutého křesla jsem musel sundat kupu publikací, na vrchu byla kniha v češtině a francouzsko-polský slovník.
MN: Můžete prozradit čtenářům Dějin a současnosti, čím se právě zabýváte?
JLG: Než jste zazvonil, prolistoval jsem si Cesty a poselstva Guilleberta de Lannoy. Musím přece dál dohlížet na práci svých žáků… Bohužel se mi čeština, kterou jsem se přitom léta tak poctivě učil, vykouřila z hlavy natolik, že už ani s berličkou polštiny nerozumím úplně všemu. Ale ta knížka je krásně vybavená, ve Francii se tak graficky precizní publikace v téhle kategorii skoro nevidí, klobouk dolů před redaktorem a nakladatelstvím. A udělala mi radost tím, že je to výsledek intenzivní spolupráce českých a francouzských historiků, kterou se snažím už víc než šedesát let podporovat. Škoda, že francouzsky je tam jen resumé, jinak bych Jaroslava Svátka nebo Oliviera Marina pozval do pravidelného rozhlasového pořadu o knižních novinkách, který připravuji jednou měsíčně pro stanici France Culture. Tím spíš, že tam dávám slovo hlavně mladým medievistům, které francouzská posluchačská veřejnost zatím moc nezná. A pak, celý život jsem učil a vedl doktorandy, styk s mladšími adepty oboru by mi strašně chyběl. Takhle za mnou ti mladí pravidelně chodí, přemístit se musí celý nahrávací štáb. Ale snad to stojí za to. Protože jsem byl ve Francii po desítky let známý rozhlasovými „historickými pondělky“, má můj nový rozhlasový pořad překvapivou sledovanost. Trvá vždy hodinu, je věnován nedávno vydané knize, dnes už se ovšem soustředím jen na středověk. Účastní se ho autor a další host z řad našich nejvýznamnějších medievistů, společně diskutujeme a čte se tam také pár ukázek z pramenů, které s tématem nějak souvisejí. V rozhovoru o všem možném většinou pokračujeme ještě dlouho mimo mikrofon. Hned jak se dnes rozloučíme, zavolám Sylvainu Gouguenheimovi, určitě ho chci přemluvit, aby přišel představit posluchačům svoji nejnovější knihu Regards sur le Moyen Age (Pohledy na středověk), má tam zajímavé postřehy o vztahu církve a laiků. Veřejně jsem vystoupil na obranu tohoto mladého profesora z Lyonu v situaci, kdy proti němu část kolegů zorganizovala nenávistné petice a rozpoutala mediální kampaň, jakou jsem u nás v oblasti medievistiky ještě nezažil. Mám na mysli knihu Aristoteles au Mont Saint-Michel, která vyšla roku 2008. Ne snad, že bych souhlasil se vším, co v ní napsal, také si neprostudoval vše, co měl, uchýlil se k nepříliš šťastným formulacím. Ale ty útoky ho málem uštvaly, navíc nabraly ryze osobní a politický tón, tak jsem se do diskuse zapojil. Nikdy jsem se nebál angažovat za nějakou věc, a riskovat tím i případné omyly. Tentokrát jsem cítil potřebu hájit právo na odbornou diskusi. A pak: dusila by mne atmosféra, v níž by se mladí historici báli pouštět do ožehavých témat, být sami sebou v přístupu k pramenům nebo by z opatrnosti před vyčuhováním z řady psali všichni stejně nudným stylem. Vlastně ale nevím, jestli se z Vás o Gouguenheimově aféře psalo.
...
Jacques LE GOFF (nar. 1924) je významný francouzský historik a medievalista, představitel školy Annales. Řada jeho knih byla přeložena do češtiny, mj. Kultura středověké Evropy (1991), Evropské dějiny pro děti (1997), Středověká imaginace (1998), Intelektuálové ve středověku (1999), Zrození očistce (2003), Svatý František z Assissi (2004), Za jiný středověk (2005), Peníze a zbožnost (2005), Paměť a dějiny (2007). Na mnoha knihách se rovněž podílel jako editor (např. Středověký člověk a jeho svět; Encyklopedie středověku; Tělo ve středověké kultuře), včetně evropské historické řady Utváření Evropy.
Martin NEJEDLÝ (nar. 1964) je docentem českých dějin na FF UK v Praze. Specializuje se na dějiny 13.–15. století, na středověká literární díla jako historické prameny a na dějiny česko-francouzských vztahů.