Příběh západočeského šlechtického rodu, z něhož v 18. a 19. století vzešli celkem čtyři příslušníci úzké vrstvy nejvlivnějších úředníků habsburské monarchie, výrazně poopravuje tradičně jednostrannou tezi, že starobylá šlechta zejména z Čech – oslabena pobělohorskou emigrací – prakticky neměla vliv na formování moderního establishmentu. Ve středověku a raném novověku se Chotkové podle Cermanových zjištění nijak nevymykali z rámce životního stylu rytířského stavu a procházeli tichou nobilitací praxí. Rodnou tvrz a skromný počet vlastních poddaných opouštěli na delší čas prakticky pouze za válečných tažení (zejména v době husitské a dlouholetého zápolení s Turky), jež oživila lesk predikátu i erbu. Ne náhodou jeden z členů rodu na sklonku 16. století připomenul obojí, ale také zvěčnil své křestní jméno Zikmund sestavením Instrukcí vojanské, jež nabádala český národ k morální přípravě na boj proti osmanské výbojnosti.
...
NLN, Praha 2008, 576 s., 499 Kč