Dějiny a současnost

Téma latiny ve školství v průběhu staletí je velmi obsáhlé a dodnes komplexně málo zpracované. Cílem publikace Latina v církevním a světském školství editorů Eriky Juríkové, Jany Kepartové a Petra Kitzlera (Filosofický ústav, Kabinet pro klasická studia AV ČR, Praha 2009) bylo vytvořit chronologický přehled z jednotlivých historických období na základě příkladů užívání latiny jak v církevním, tak ve světském školství, počínaje antikou a konče současností. Řečtina se udržovala hlavně na východě římského impéria, a zástupně je tedy i tato oblast zařazena do publikace: přidán byl pro ilustraci příklad výuky řečtiny ve starém Egyptě. Naopak, do koncepce projektu nebyla zařazeni soukromá domácí výuka. Kniha zahrnuje nejen studie, nýbrž i latinské texty a jejich komentované překlady, z nichž některé jsou zde zveřejněny poprvé. (kep)

Stržena rytmem únorového ďasovského tématu – Nezávislost Latinské Ameriky – s radostí jsem uvítala napjatě očekávaný český překlad knihy z dílny Geralda Martina, profesora univerzity v Pittsburghu, Gabriel García Márquez. Život (přeložil Vladimír Medek, Euromedia Group – Odeon, Praha 2009). Více než pětisetstránkový spektákl je nejen prvním autorizovaným životopisem tohoto kolumbijského spisovatele, ale také dalším „patrem“ autobiografie Žít, abych mohl vyprávět, kterou Márquez vydal v roce 2002 (přeložil Vladimír Medek, Euromedia – Odeon, Praha 2003). Na knize o Gabovi pracoval americký odborník na latinskoamerickou literaturu dvě desetiletí, což je vklad, který se může v konečném díle jen zúročit a před kterým by měl zaujatý divák-čtenář jen hluboce smeknout, navíc v době, jež časově rozprostraněnou práci v evaluacích příliš nedocení. Gabriel García Márquez, který se narodil roku 1927 v „bájné“ Aracatace při kolumbijském pobřeží Karibiku, napsal řadu románů i povídek (mj. Sto roků samoty; Kronika ohlášené smrti; Láska za časů cholery; Dobrodružství Miguela Littína v Chile aj.). Jeho život je plně soustředěný na literaturu a prostředí, z něhož pochází, jako by k tvorbě odevždy vyzývalo: propletené rodinné vztahy, temperament, magický realismus, touha uspět ve velkém světě, ač kulisy jsou mnohdy tak všední... Počátkem srpna, dva týdny poté, co ten dopis napsal, šel Márquez spolu s Mercedes na poštu poslat hotový rukopis „Sto roků samoty“ do Buenos Aires. Byli jako dvojice, která přežila katastrofu. V balíčku bylo 490 strojopisných stran. Úředník u přepážky řekl: „Osmdesát dva pesos.“ Márquez se díval, jak Mercedes hledá v peněžence peníze. Měli jen padesát, takže mohli poslat jen polovinu knihy: Márquez přiměl muže u přepážky, aby odebíral list po listu jako plátky slaniny, až padesát pesos stačilo. Potom šli domů, zastavili kamínka, fén a mixér, vrátili se na poštu a poslali druhou část. Když vycházeli z pošty, Mercedes zůstala stát a otočila se k manželovi: „Ty, Gabo, teď už nám chybí jen to, aby ta knížka nestála za nic.“(ivc)

Norský spisovatel Erlend Loe je populární nejen ve Skandinávii, ale své příznivce si získal i v Česku. Fakta o Finsku (přeložila Kateřina Krištůfková, Vakát, Brno 2009), která vyšla v Norsku již roku 2001, jsou po románech Naivní. Super a Doppler jeho třetí knihou, jež v českém překladu vychází. Hlavním hrdinou příběhu je autor reklamních brožur, kterého si najme finská ambasáda, aby speciálně pro turisty z Norska sepsal bedekr, jenž by je nalákal k návštěvě Finska. To se aktérovi velice zamlouvá až do okamžiku, než zjistí, že by asi nejlepší bylo, kdyby se do Finska vypravil, příliš o něm totiž neví. Ale protože se téměř panicky bojí cestování – protože cestování je změna a změna to je voda, a ta mu nahání strach ze všeho nejvíc... –, zůstane raději doma a „fakta o Finsku“ se tak nějak snaží zakamuflovat. Navíc jeho poklidný sebestředný život „naruší“ vztah s dívkou. Loeův hrdina není jediný, který se v poslední době v literárním světě raději drží domovských škamen, než aby se vydal do tak snadno dosažitelného, a přitom stále „nebezpečného“ světa. Začíná se stávat jakýmsi až tragikomickým „literárním typem“ současnosti – a čtenář mu drží palce. (ivc)

Milý Mathieu, Milý Thomasi, když jste byli malí, býval jsem o Vánocích někdy v pokušení darovat vám nějakou knížku, třeba Tintina… Ale nikdy jsem to neudělal, bylo to zbytečné, neuměli jste číst. Nikdy se to ani nenaučíte. Vašimi vánočními dárky zůstanou už na vždycky jen kostičky nebo autíčka… píše v úvodu své knihy Kam jedeme, tati? (přeložila Irena Zbiejczuková, Computer Press, Praha 2009) Jean-Louis Fournier. Neobyčejně citlivá a zároveň vtipná zpověď muže, který prožil velkou část svého života s dvěma tělesně i duševně hendikepovanými dětmi byla v roce 2008 oceněna cenou Femina. Není jednoduché psát o postižených dětech a přitom se ubránit patosu. Fournierově knize se to daří, a nejen proto rozhodně stojí za přečtení. (eb)