Česká historiografie konečně splatila dluh zapomínanému českému králi, jehož vnímala spíše jako uherského panovníka, úhlavního protivníka Jiřího z Poděbrad a bezohledného uzurpátora. Toto až démonizované pojetí, běžné od časů Františka Palackého, čeští vědci v posledních dvou dekádách (především zásluhou Josefa Macka a Josefa Války) výrazně korigovali, zásadní změnu pohledu ale přináší až Kalousova kniha, vůbec první, kterou české dějepisectví mimořádné osobnosti věnovalo. Autor se na svůj úkol dlouhou dobu zodpovědně a systematicky připravoval. Během studií v Budapešti zvládl maďarštinu, podnikal soustavné archivní výzkumy doma i v zahraničí, Matyášovým působením se zabýval na stránkách své rozměrné disertace a publikoval množství průpravných studií, z nichž v práci vydatně těží. I proto je jeho poctivé dílo nejfundovanějším textem, jaký byl v české odborné produkci o Matyáši Korvínovi napsán. To je nesporný a nezpochybnitelný fakt.
...
Veduta, České Budějovice 2009, 512 s., 650 K