Dějiny a současnost

Při četbě rubriky Camera obscura Tomáše Zahradníčka v DaS č. 2/2010 se mi potvrdilo, že antikvariáty jsou, a ještě více byly, nezbytným doplňkem nejen historického prosemináře, ale i semináře. Jen jednu větu bych si dovolil opravit, či spíše doplnit. Jde o to, že se v Zahradníčkově glose konstatuje, že vyobrazení Theodora Mommsena na pohlednici je čistá ironie. Neformuloval bych to tak, naopak je to velmi významné faktografické memento. Theodor Mommsen (1817–1903) byl, jak známo, významný historik starověkých, zejména římských dějin a vydavatel pramenů k jejich historii (zpravidla šlo o vícesvazková, leckdy až mnohatisícistránková díla), ale také politik. Vedle toho byl ovšem také doslova zakladatelem dynastie významných historiků, kteří se ale zabývali mladšími údobími evropských a zejména německých dějin. Ale v kontextu „Zahradníčkovy“ pohlednice je však důležitější něco jiného. Na konci devadesátých let došlo k tvrdým národnostním střetům ve společnosti českého království, do nichž Mommsen v roce 1897 ve svém apelu rakouským Němcům razantně vstoupil. V Neue Freie Presse 31. října 1897 tyto podpořil stařecký (a skoro se mi dere do pera v tomto kontextu slovo „senilní“) mj. touto, krvelačnou větou: seid hart! Vernunft nimmt der Schädel der Čechen nicht an, aber für Schläge ist auch er zugänglich. A dále navazuje osočením Čechů jako Apostel der Barbari­sierung. Tato výzva našla ve své době značný ohlas, i když z českých historiků na tento pamflet reagoval pouze Josef Pekař ve své apologii Čechové jako apoštolové barbarství. Ale za zmínku stojí také, že první, kdo zvedl Mommsenovu rukavici, byl polský právní historik Oswald Balzer (1858–1933), jehož otevřený list promptně hned v roce 1898 přeložil a vydal Pavel Papáček v Ottově nakladatelství. Takže konotace je mimořádně cílená a zcela adresná. Všichni, kdo chtěli, věděli, na co se naráží.