Milada Horáková je vnímána jako symbol justiční zvůle a brutality komunistického režimu v padesátých letech při potírání „třídních nepřátel“ a prakticky již dvě desetiletí její osud přitahuje zájem publicistů a historiků. Jako by její tragická smrt však poněkud zastínila intenzivní a bohatou aktivitou vyplněný život. Je tak trochu paradoxní, že dříve než důkladné biografie Milady Horákové jsme se dočkali knižního životopisu ženy, která ji v roli jedné z pětice prokurátorů pomohla poslat na popraviště. Rozesmátá dívka se zářivýma očima a bohatou kšticí tmavých zvlněných vlasů z fotografie na obálce knihy novináře a historika Petra Zídka až nečekaně koresponduje s jejím titulem. Čtenář je tak předem znejistěn: to že je ta bezcitná vykonavatelka státní represe z desítek, či spíše stovek politických procesů, která až do dnešních dnů tvrdošíjně odmítá připustit jakoukoli vlastní spoluzodpovědnost? Znepokojivost tohoto kontrastu vystihla ze svého hlediska autorem citovaná přítelkyně Ludmily Brožové z Divadla mladých pionýrů, kde byly po válce společně angažovány: Kladla jsem si mnohokrát otázku, co by se stalo, kdyby se osud obrátil a na tom jejím místě jsem byla já, řekla v narážce na zásadní životní výhybku, kdy po vyhazovu ze souboru se uchytila u jiného divadla, zatímco Brožová dostala nabídku místa v právním odboru sekretariátu Ústředního výboru KSČ (s. 25). Klamavost mladistvého portrétu a zdánlivá neproniknutelnost „živoucí fosilie“ z raně komunistické éry, ve kterou se proměnila, zjevně dráždila také Petra Zídka.
...
Dokořán, Praha 2010, 263 s., 298 Kč