Celou druhou polovinu letošního roku bylo možné v tomto časopise číst články o Sudetech. Nyní „seriál“ končí pohledem do Sudet v současnosti.
Takové řazení odpovídá přirozenému chronologickému chápání historie, jsme zvyklí dívat se na ni tak, jako by někde v minulosti začala a v přítomnosti skončila. Přiznám se, že je mi bližší přístup opačný. Nejprve je potřeba znát důvod, proč se vůbec do historie vydávat a co tam chceme hledat. Právě dnešní Sudety jsou dobrým příkladem, kde lze takový postup uplatnit. Je to území, které v nás dodnes vyvolává mnoho otázek, na něž můžeme odpovědět jedině s pomocí historie. Čím si tedy Sudety vysloužily náš zájem? Sudety jsou dodnes „tak trochu jiné Česko“. Už dávno však tato jinakost neznamená, že by Sudety byly „území druhé kategorie“, kam byly vzdělané pracovní síly posílány na umístěnku, nebo kam se dokonce chodilo za trest. Jan Dítě, hrdina románu Obsluhoval jsem anglického krále od Bohuslava Hrabala, byl předčasně propuštěn z komunistického vězení s podmínkou, že stráví alespoň půl rok prací v lese v pohraničí. Přišel kamsi do okolí Kraslic, přesnou lokaci Hrabal neuvádí a ani podrobnou analýzou textu ji nelze zjistit. Jak známo, pro Jana Dítěte se pohraničí z místa vyhnanství proměňuje v místo, kde nalézá cestu k vnitřní vyrovnanosti, k osvobození se od sobeckých tužeb, které ho celý život poháněly, a zažívá zvláštní štěstí. Román končí jeho velkou osobní katarzí. S jistou nadsázkou lze říci, že celé Sudety také procházejí jakousi katarzí.
...