Dějiny a současnost

Dřevaři norského spisovatele Roye Jacobsena (přeložil Ondřej Vimr, Pistorius & Olšanská, Příbram 2010) jsou navzdory tématu komorním příběhem hlavního hrdiny – bláznivé figurky z jednoho finského městečka. Timo Vatanen, dřevorubec ze Suomussalmi, se dostane do víru vřavy zimní (a pokračovací) války poté, kdy se odmítne evakuovat z místa, v němž celý svůj život pracoval – staral se o otop jeho obyvatel. A to stejné dělá i tehdy, kdy se tohoto kusu finské země zmocní Rudá armáda. K ruce dostane ruské dřevorubce a všichni společně bojují o přežití, každý svým osobitým způsobem, jenž však není vždy životaschopným. Když jsou nepřátelé poraženi a do Suomussalmi se vrátí jeho finští obyvatelé, život se opět odvíjí v předválečných cyklech, ne však život Timo Vatanena, ten se navždy změnil. (ivc)

Co všechno se může stát, když mladý kanadský lingvista a překladatel z aramejštiny Theo Gripenkerl při své výpravě do vyrabovaného mosulského muzea v Iráku náhodně objeví devět papyrových svitků, jež zachycují tzv. páté evangelium sepsané Ježíšovým učedníkem Malchusem bezprostředně po Kristově smrti? S tímto nápadem si dovedně pohrává Michel Faber v románu Evangelium ohně (přeložil Viktor Janiš, Argo, Praha 2010), který před nedávnem vyšel v rámci edice Mýty britského nakladatelství Canongate. Faber je českým čtenářům znám díky překladům sci-fi hororu Pod kůží (2003) a vynikajícího souboru povídek Fahrenheitova dvojčata (2008). Evangelium ohně ale rozhodně není žádným senzacechtivým románem ve stylu Šifry mistra Leonarda či Tajemného symbolu. Naopak, Faberova fikce má k realitě blíže než všechny romány Dana Browna dohromady. Autor se totiž nezabývá otázkou, jak mohly nalezené svitky tak dlouho zůstat utajeny, ani po stopě hlavního hrdiny nepátrá žádné fanatické náboženské bratrstvo, které chce ovládnout svět. Fabera spíše zajímá, co všechno by takový nález mohl způsobit například mezi zákazníky Amazonu či v nakladatelském světě. V této vtipné fiktivní hře je možná autor skutečné realitě blíže, než si myslíme. (eb)

Finsko-estonská spisovatelka Sofi Oksanen se svým třetím románem Očista (přeložil Jan Petr Velkoborský, Euromedia – Odeon, Praha 2010) získala respekt kritiky i přízeň čtenářů. A to i přesto, že téma, jemuž se v Očistě věnuje, není nikterak jednoduché ani zábavné. Aliide Truuová a Zara Pekková toho na první pohled příliš společného nemají. Stará venkovanka ze západního Estonska a mladá dívka z Vladivostoku sloužící nejstaršímu ženskému řemeslu. Jenže postupně se jejich životní příběhy nejen prolnou, ale i spojí. Zaru totiž na svém zoufalém útěku ze spárů ruských obchodníků s bílým masem a bývalých příslušníků KGB doprovází stará fotografie mladých dívek, Zařiny babičky Ingel a její sestry Liide. Fotka je jedním z posledních svědků šťastného života ve starém Estonsku, jedním z posledních svědků Aliidina milostného citu k původem německému manželovi sestry. Estonskem se ale přehnaly „velké dějiny“ a v kombinaci s nejtajnějšími soukromými tužbami a hříchy převrátily životy mnoha rodin naruby – i Liide a Ingel. A také Zaře, ta ale o stínech rodinné tragédie ví zatím jen málo. (ivc)

Již delší dobu před jejím českým vydáním probleskovaly našimi médii zprávy o románové prvotině francouzského autora Laurenta Bineta. Kniha s podivným názvem HHhH (přeložila Michala Marková, Argo, Praha 2010) získala totiž ve Francii nejen prestižní Goncourtovu cenu, ale její děj se především týká historické události spjaté s naší zemí. Název je zkratkou německé slovní hříčky Himmlers Hirn ­heißt Heydrich (Himmlerův mozek se jmenuje Heydrich), které zastupujícímu říšskému protektorovi přisuzovalo zásadní vliv na konání svého nadřízeného. Bineta, který delší dobu pobýval na Slovensku a poté i v Čechách, fascinoval především příběh parašutistů, kteří na Heydricha v květnu 1942 provedli úspěšný atentát. Autor se po jejich stopách pustil s ohromným nadšením a nemenším amatérismem. Výsledkem je svižně napsaný román, v němž Binet takřka na každé stránce reflektuje své úvahy o tématu i svém pátrání a záměrně čtenáře upozorňuje na pasáže, které jsou plodem jeho fabulace. Kniha pochopitelně není přesnou historickou rekonstrukcí, ale to ani nebylo autorovým záměrem. Pohled francouzskýma očima na Heydrichovu likvidaci může ale českému čtenáři připomenout třeba i skutečnost zdánlivě banální – totiž o jak ojedinělý a odvážný odbojový čin se jednalo. (jde)