Když v roce 1993 Bohumila Grögrová s Josefem Hiršalem vydali Vrh kostek, antologii české experimentální poezie, vypadalo to jako dlouho očekávaná tečka za jednou významnou linií české poezie šedesátých let.
Stěží mohla vyjít dříve: jak editoři, tak mnozí autoři spojovaní s těmito experimenty (Jiří Kolář, Ladislav Novák, Emil Juliš) patřili mezi personae non gratae. Z antologie však nijak nevysvitlo, že experimentální (také konkrétní nebo systémová, jak tyto tendence nazýval Karel Milota) poezie nezemřela, jen se ukryla mimo oficiální sféru. Svědčí o tom 14. číslo kulturně-literární revue Pandora, přinášející v roce 2007 informace o díle 29 autorů, z nichž někteří se v šedesátých letech 20. století teprve narodili. O fascinaci experimentem vypovídá i ohlášená antologie teoretických textů, věnujících se české vizuální poezii (Agite/Fra 2010) a řada výstav (asi největší z nich byl Lettrismus v Galerii moderního umění v Roudnici nad Labem v roce 2008). Není divu, že se při tom vynořuje otázka po kořenech těchto směrů. Mezi předchůdci bývá jmenován dadaismus, surrealisté, jsou vyvolávána jména jako Guillaume Apollinaire, Tristan Tzara, Lewis Carroll, Laurence Stern, z domácích pak Karel Teige nebo zapomenutý Alois Šimka. Ale experimentální poezie nevznikla ve 20. století a tendence směřující k podobným experimentům nalezneme daleko v historii.
...