Majestát císaře Rudolfa II. zaručující náboženskou svobodu vstoupil do českých učebnic dějepisu jako jednoznačně pozitivní akt přirozeně doplňující harmonický obraz vzkvétající země o důležitý rozměr zákonem zaručené náboženské tolerance.
Sama éra vlády Rudolfa II. (1576–1611) pak vcelku oprávněně přežívá v obecném povědomí jako jedno z hvězdných období českých dějin, charakterizované kulturním, uměleckým a intelektuálním rozkvětem, na němž měl lví podíl právě panovník a jeho dvůr sídlící od roku 1583 v Praze. Lichotivý obraz rudolfínské doby zásadním způsobem dotváří absence jakýchkoli významnějších válečných střetů, které by bezprostředně zasáhly české území. Je na místě připomenout, že Rudolfova vláda plynule navázala na rovněž mírová období panování jeho otce Maxmiliána II. a děda Ferdinanda I. Pomineme-li územně a časově omezený stavovský odboj z druhé poloviny čtyřicátých let 16. století a občasné průchody vojsk směřujících na uherská bojiště, zůstávaly Čechy a v menší míře i Morava oázou klidu uprostřed rozbouřené Evropy, zmítající se po velkou část 16. století ve víru převážně nábožensky motivovaných konfliktů. Ke kolektivně sdíleným emocím Středoevropanů 16. a počátku 17. století sice náležel zcela samozřejmě setrvalý strach z Turků, avšak hranice budínského pašalíku se jevily stejně vzdálené jako rok 1529, kdy Alláhovi vyznavači neúspěšně obléhali Vídeň. Prostorem i časem tak prostupovalo vědomí sice nejistého, ale přece jen zkušenostmi několika generací prověřeného života v relativním bezpečí.
...