V neděli 24. ledna 1937 zazvonil v charkovském bytě rakouského inženýra fyziky Alexandra Weissberga telefon. Když zdvihl sluchátko, neznámý hlas mu stroze oznámil: Neopakujte nic z toho, co vám řeknu. Toto je NKVD. Přijďte k nám zítra v jedenáct hodin. Ptejte se po místnosti č. 222. Propustka pro vás bude připravena. Pak zavěsil.
Přestože bylo předvolání tajné policie náhlé, rozhodně nebylo pro Weissberga nečekané. Již delší dobu se kolem něj takříkajíc stahovala smyčka. Bylo pozatýkáno mnoho jeho známých, před devíti měsíci dokonce jeho bývalá manželka. Podobný telefonát musel dříve či později přijít. Ani v nejčernějších snech by si však nedokázal představit, jakým peklem bude nucen v následujících třech letech projít. Nakonec ze soukolí stalinských čistek šťastně vyvázl a přežil i válečná léta v okupovaném Polsku. Později své prožitky sepsal, a stal se tak jedním z prvních svědků, kteří z bezprostřední zkušenosti odhalovali západní veřejnosti ukrývanou tvář sovětského režimu. V dramatických peripetiích jeho nevšedního života, v Čechách prakticky neznámého, se odrážejí naděje, iluze i zklamání celé jedné generace evropských intelektuálů.
...