Dějiny a současnost

Román Sebastiana Barryho Tajný deník (přeložila Markéta Musilová, Euromedia Group — Odeon, Praha 2009) se v loňském roce dostal do nejužšího výběru na Man Bookerovu cenu. Ocenění sice kniha nezískala, ale svým závažným tématem se stala jednou z knižních událostí loňského roku. Sebastian Barry (*1955 v Dublinu) je považován za autora jednoho tématu — irské historie. „Čím dál víc začínám přemýšlet o tom, jaká vlastně historie je. Jsou to pouze vzpomínky převyprávěné patřičným způsobem, a pokud ano, jak moc se jim dá věřit? Já bych řekl, že moc ne...“ praví v románu jedna z hlavních postav, psychiatr, doktor Grene, před kterým se prostřednictvím zápisníku stoleté Roseanne McNultyové odvíjí neuvěřitelně tragický životní příběh ženy na pozadí irských událostí v průběhu celého 20. století. Tématem příběhu jsou vzpomínky stoleté pacientky psychiatrické léčebny, která byla proti své vůli před desítkami let internována v ústavu pro duševně choré, konfrontované s oficiální výpovědí irského katolického kněze, otce Gaunta, který měl na její internaci zásadní podíl. Autor předkládá tato svědectví plná rozporných informací, aniž by čtenáři usnadnil rozhodování, kdo z postav vypovídá pravdivě a kdo se, ať již úmyslně či neúmyslně, mýlí. Nejdůležitější jsou totiž pro autora navzdory oficiálním historickým výkladům příběhy "obyčejných" lidí, protože nic jako obecná historická pravda neexistuje. A to platí, dle Barryho, pro "šílené" irské dějiny 20. století dvojnásob. (eb)

Přestože byl Sebastian Barry v loňském roce horkým kandidátem na Man Bookerovu cenu, stal se nakonec jejím držitelem indický spisovatel Aravind Adiga (*1974 v Madrásu). Jeho románovou prvotinu Bílý tygr (přeložila Tatjana Jandourková) vydalo v českém překladu bratislavské (!) nakladatelství NOXI. Nutno říci, že Adigova kniha získala prestižní ocenění skutečně po zásluze. Hlavní hrdina příběhu píše po sedm nocí fiktivní dopis čínskému premérovi, ve kterém shrnuje svůj dosavadní život. Příběh chudého chlapce — Balráma Halváíe — z Temnoty (označení pro indický venkov na severu země), z kterého se v důsledku vraždy jeho zaměstnavatele stane bohatý podnikatel, by snad nebyl příběhem nijak objevným. Jenomže Adiga líčí Balrámův život na pozadí současné Indie, země obrovských možností, ale zároveň země prolezlé korupcí od nejnižších až po nejvyšší patra politiky, kde lidé "chodí volit", aniž by znali volební místnost zevnitř, kde chudoba je pro mnohé rodovým zatížením, stejně jako bohatství pro několik vyvolených. Adiga nabízí fascinující pohled na Indii zdola, očima venkovského sluhy, který se rozhodl tuto danost razantně změnit. (eb)

„Potřeboval jedno slovo, jediné správné slovo, musel ho najít, vždyť celou tu dobu nedělal nic jiného, než že ho hledal. A tázal se sám sebe: má nějaké slovo tak žíravou moc, aby zmizelo i toho, kdo vstal z hrobu?“ Na sílu slova se ve svých povídkách zaměřil švédský spisovatel Torgny Lindgren. Český výběr povídek Souchotě a jiná slova (vybrala a přeložila Anežka Kuzmičová, Nakladatelství Vakát, Brno 2008) je vybrán ze všech tří jeho autorských povídkových sbírek (Legendy, V Pestrolistově vodě a Vyprávění). Autor, pocházející z odlehlých končin severního Švédska, nechává plynout čas i řeč velmi svérázným a nezaměnitelným způsobem. Mnohdy čtenář i tápe v chronologickém zařazení — odehrává se každodenní drama dnes, či v dávném středověku? Obzvláště v prvních dvou částech není časové zařazení příběhu to nejpodstatnější. Archaičnost podtrhává také používaný jazyk biblických citací — v originále ze švédské Bible Karla XII. (1703), v české "verzi" je použit překlad moderní, ekumenický. Slova Torgnyho Lindgrena jsou silná stejně jako jeho příběhy: Alfred Krummes mezi východním a západním Německem v zemi nikoho; Alma Mahlerová a její otec, manžel a papoušek; či zkazka o curyšském pohřbu Thomase Manna — a tato povídka skrývá pro českého čtenáře navíc i jakousi hádanku... (ivc)

Grillparzerova cena, Čestný dar kulturního odboru Spolkového svazu německého průmyslu, Literární cena svobodného hanzovního města Brémy, Cena Julia Campeho, Rakouská státní cena za literaturu, Cena Antona Wildganse, Cena Franze Theodora Csokora, Literární cena Spolkové hospodářské komory, Büchnerova cena — takový je výčet 9 z 12 n. 13 oficiálních ocenění, jichž se dostalo rakouskému spisovateli Thomasi Bernhardovi, který o nich vypráví v knize Moje ceny (přeložil Miroslav Petříček, Prostor, Praha 2009). Rukopis byl nalezen v jeho pozůstalosti, z archivních materiálů vyplývá, že jej Bernhard sepsal na počátku osmdesátých let. A kdo zná jeho tvorbu, je mu jasné, že se nejedná o žádné jímavé vyprávění plné úcty a obdivu. Místy až komicky vyznívající sarkastické příběhy o tom, kterak ke svým literárním cenám přišel, doplňují ještě proslovy, jež při některých "předávačkách" přednesl. (ivc)