Dům za domem historického Pekingu mizí při demolicích, které nenávratně přetvářejí tisíciletou historii města. Zabránit tomuto tlaku, vyvolanému ekonomickým vzestupem Číny, už asi bohužel nelze.
Peking ještě nedávno představoval jeden z největších ucelených komplexů historické architektury na světě, a to i přesto, že jedinečná soustava obřích hradeb a městských bran byla zbourána v padesátých letech minulého století v rámci tehdejší „modernizace“: předseda Mao tenkrát při pohledu na město věštil, kolik kouřících komínů jeho pohříchu poklidnou, „pasivní“ atmosféru rozpumpuje k novému, výrobnímu životu. Není řeč ani tak o dnes turisticky nejexponovanějších památkách, jako je například Zakázané město nebo oltář Nebes, nýbrž spíše o původně téměř sedmi tisících úzkých uliček místně nazývaných chu-tchungy a tvořených především tradičními atriovými domy, s’-che-jüany. Na 17 milionech m území hustě osázeného stromovím – ponejvíce jerlíny – kypěl pouliční život v komunitách, které si zachovaly většinu rysů starších neuspěchaných dob. V těchto domech, pocházejících nezřídka už ze 17. století, bydlívaly významné osobnosti čínské kultury posledních několika staletí, tato místa byla hmatatelnými svědky, ba přímo zosobněním čínských dějin od pozdního císařství po lidovou republiku, podobně jako jsou pro nás symboly naší minulosti mimo jiné i historická jádra našich měst. Obyvatelé si sice tu a tam uvědomovali, že jejich čtvrti nenaplňují představy o nejnovějším bydlení, a vnímali nepříjemnosti působené například nedostatečností kanalizační sítě, nutností používat všudypřítomné veřejné záchodky, ale jak se později ukázalo, někteří si svého domova cenili výše než života.
...