Dějiny Pekingu jsou dlouhé již téměř tři tisíce let. Peking zároveň patří mezi nejstarší hlavní města v dějinách světa. Doba jeho opravdového rozkvětu začíná ve 14. století a končí spolu s císařskou dynastií.
Již v 5. století př. n. l. se na území Pekingu rozkládalo Ťi, hlavní město státu Jen. Skutečně honosným císařským hlavním městem se však Peking stal až za mongolské dynastie Jüan (1271–1368). Tehdy byl znám jako Chánbalyk (Chánova rezidence) a pod tímto jménem jej poznala i většina evropských cestovatelů, počínaje Markem Polem. Dobytý Chánbalyk nechali přebudovat první císařové dynastie Ming (1368–1644) v ještě honosnějším slohu. V roce 1421 se nově vybudovaný Peking stal na více než půl tisíciletí hlavním městem čínské říše. Řada významných architektonických objektů Velkého Pekingu pochází právě z doby dynastií Ming a Čching – například areál Zakázaného města, Chrám nebes, zachované brány mingského opevnění (zbouraného z velké části v letech 1953–1965), areál mingských hrobek, ale i nejudržovanější úsek Velké čínské zdi severně od Pekingu. Dynastie Čching (1644–1911/12) obohatila Peking mimo jiné o romantický čínsko-rokokový architektonický styl (zejména Letní císařský palác I-che-jüan, zničený v roce 1860 britskými a francouzskými vojáky). Peking od 14. do počátku 20. století samozřejmě není jen městem paláců, chrámů a hradeb, ale i městem úzkých uliček, typických chu-tchungů, z nichž vlivem nepříliš citlivé moderní výstavby zbývá již jen několik ukázkových pro turisty.
...