- baron
Zdá se být nezpochybnitelné, alespoň podle latinské verze kroniky Přibíka Pulkavy z Radenína († 1380), že se v českých luzích a hájích houfně proháněli baroni (barones) již za časů kněžny Libuše. Poprvé se u nás tento latinský termín vyskytuje ovšem až koncem 12. století a jen o málo pozdější četné doklady dosvědčují, že se jednalo o blíže nespecifikované příslušníky vyšší šlechty, velmože, patrně i se soudními pravomocemi. Středolat. barō „námezdní voják, (svobodný, lenní) pán“ s klasickým latinským bārō (gen. -ōnis) „hlupák, ťulpas, hňup; člověk prostý“ zřejmě nijak nesouvisí. Nedávno se však objevil výklad, že lat. bāro, vāro „hrubec, ohráblo“ se váže k lat. varus „křivonohý, vykřivený“ a označuje původně germánské žoldnéře, kteří však stoupali na společenském žebříčku tak strmě, že původní pejorativum přešlo volně v jakési čestné pojmenování (Kluge, Etymologisches Wörterbuch der deutschen Sprache, 2002). Ani starší výklady nejsou bez šance: může se jednat o činitelské jméno od germ. barjan „bojovat“ (srov. stsl. brati „zápasit, bojovat“ a č. borec), pak by byl baro „bojovník“, tudíž „(svobodný) muž“, nebo se může jednat o odvozeninu od germ. beran „nosit, přinášet“ a pak by byl baro „nositel, nosič“ (smysl to má jedině jako „nositel zbraně“). — Do novočeštiny se baron (u Jungmanna „soběvolník“ a „samopán“) dostal z francouzštiny přes němčinu asi v 17. stol. a býval přidělován jako nejnižší šlechtický titul zbohatlým měšťanům bez pravého rodového zázemí. Netrvalo dlouho a byl přepasován na spekulanta s vesměs značně zemitými komoditami, jako např. cihlobaron, cukrobaron, jabkobaron, kovobaron, lihobaron, mlýnobaron, moukobaron, mýdlobaron, ocelobaron, pytlobaron, sklobaron, stříbrobaron, textilobaron, tiskobaron, uhlobaron, vejcobaron, vlnobaron a železobaron (ePSJČ).
dasik@nln.cz