„Nemůže být dogmatismus tam, kde jako nejvyšší a jediné kritérium doktríny se klade její shoda se skutečným procesem společensko-ekonomického vývoje.“ V. I. Lenin
Zdálo by se, že není nejvhodnější začínat článek o působení kultu osobnosti v historiografii citátem. Právě citátománie byla charakteristická pro vědeckou práci v období kultu osobnosti a boj proti kultu začal v sovětské historické vědě v roce 1953 mimo jiné právě bojem proti citátománii. O co však šlo? O to, že citáty z klasiků a samozřejmě především ze Stalina sloužily jako důkaz správnosti autorova tvrzení, místo aby závěry byly vyvozovány na základě hluboké vědecké analýzy historického vývoje, na základě faktů. A nic by se tedy nezměnilo, kdybychom nyní místo Stalina začali citovat Lenina nebo Marxe a Engelse, místo abychom svá tvrzení dokládali shodou těchto názorů se skutečným stavem věci, se skutečným objektivním chodem dějin.
Ovšem zde používáme citátu z Lenina v jiné rovině — ne jako důkazu, ale jako myšlenky, která přesně vyjadřuje naše stanovisko (a v tomto smyslu bylo a bude vždy možno používat výroku myslitelů) a která nadto byla vyslovena člověkem, jehož celoživotní práce je plně v souladu s tímto jeho názorem.
Dějiny a současnost č. 7/1963, s. 1—3