Dějiny a současnost

Rychlé odkazy

téma: Francouzská místa paměti

Aktuální číslo

Snídaně s Mitterandem

Snídaně s Mitterandem

Setkávání disidentů se západoevropskými státníky
Oldřich Tůma

Ráno 9. prosince 1988 uspořádal prezident Francouzské republiky François Mitterand na francouzské ambasádě v Praze snídani pro několik československých občanů.

Co se podávalo k jídlu, si dnes nejspíš nepamatují ani sami účastníci. O čem byla řeč, nebylo nijak překvapivé a samo o sobě ani převratné. Historický význam tohoto příběhu spočívá v tom, kdo s francouzským prezidentem ke snídani zasedl. Vedle francouzských politiků (ministr zahraničí Roland Dumas) a diplomatů (velvyslanec Jacques Humann) to byli: Rudolf Battěk, Jiří Di­enstbier, Miloš Hájek, Václav Havel, Ladislav Lis, Václav Malý, Karel Srp a Petr Uhl. Všichni byli výraznými postavami protikomunistické opozice a nezávislých aktivit. Prvních šest bylo v minulých letech mluvčími Charty 77 (Miloši Hájkovi mandát právě dobíhal). Karel Srp byl jedním z předních organizátorů nezávislého kulturního života a vedoucí postavou Jazzové sekce, jejíž pronásledování ve druhé polovině osmdesátých let kulminovalo. Petr Uhl byl od konce šedesátých let nepřerušovaně účasten řady opozičních aktivit, takřka polovinu z uplynulých dvou dekád strávil v komunistických vězeních. Francouzský prezident se tedy během oficiální návštěvy Československa, den poté, co jednal s prezidentem Gustávem Husákem, sešel s neformálním vedením opozice. Československá oficiální místa to však přijala víceméně smířeně a ani nezávislí aktivisté nebyli v této souvislosti vystaveni žádným odvetným opatřením. Jaký rozdíl, porovnáme-li setkání na francouzské ambasádě s podobným příběhem starším o necelých dvanáct let, kdy se 1. března 1977 krátce sešli v hotelu Intercontinental holandský ministr zahraničí Max van der Stoel a profesor Jan Patočka, jeden z první trojice mluvčích Charty 77.

„JE VAŠÍ VĚCÍ, S KÝM SE VE VOLNÉM ČASE SETKÁTE“ Setkání prezidenta Mitteranda s československými disidenty bylo předem připraveno a předcházely mu dopisy Václava Havla, Jiřího Dienstbiera a Rudolfa Battěka, v nichž byl francouzský prezident opakovaně upozorňován na porušování lidských práv v Československu. Mitterand dokonce svůj úmysl sejít se s představiteli opozice zmínil během jednání s Gustávem Husákem na Pražském hradě 8. prosince. Naproti tomu schůzka profesora Patočky s holandským ministrem byla výsledkem improvizace, v níž hrál hlavní roli holandský novinář Dick Verkijk, který nejprve pohovořil o takové možnosti s druhým mluvčím Charty Jiřím Hájkem, Jana Patočku poté navštívil, pozval a autem zavezl do hotelu, kde byl ministr van der Stoel během své návštěvy Prahy ubytován. Jednání v salonku hotelu Intercontinental bylo krátké, trvalo jen několik minut a sestávalo vlastně z monologu, v němž Patočka vysvětlil, že Charta 77 nemá opoziční cíle, působí na půdě platných zákonů a jejím hlavním cílem je zajistit dodržování československých zákonů a mezinárodních závazků v oblasti lidských práv. Ministr se ve své replice omezil na poznámku, že respektuje princip nevměšování do vnitřních československých záležitostí, nicméně téma lidských práv je a bude předmětem jeho pozornosti. Snídaně 9. prosince 1988 trvala mnohem déle, celé jednání se dokonce právě z Mitterandova podnětu protáhlo přes plánovanou dobu. Řeč byla opět především o situaci lidských práv v Československu, ale českoslovenští disidenti mluvili také obecně o politické situaci v zemi a o vztazích mezi oběma státy. Francouzský prezident mluvil mnohem otevřeněji a adresněji než kdysi holandský ministr. Nevyhnul se ani čistě politickým tématům, zdůraznil souvislost mezi dodržováním lidských práv a zlepšováním mezinárodního klimatu v Evropě. Pokusil se svým hostům vysvětlit, proč vlastně do Československa – tedy země, jež má s dodržováním lidských práv zjevné problémy a kde nevládne svoboda – přijel. Řekl, že politika neznamená volbu mezi ideálním a špatným, ale hledání lepšího z různých obtížných řešení a že se domnívá, že francouzská politika vůči komunistickým zemím střední a východní Evropy může být produktivní i z hlediska pokroku ve věci lidských práv. Během debaty na ambasádě vyjádřil také obdiv vůči Pražskému jaru a na tiskové konferenci na závěr své návštěvy Československa potom výslovně zmínil Alexandra Dubčeka jako muže, který bojoval v roce 1968 za ideály, jichž si i my Francouzi vážíme. Komunistický režim měl tedy řadu důvodů reagovat na některé momenty Mitterandovy návštěvy a na takřka manifestační setkání s protagonisty opozice rozčileně a razantně. Vždyť tato část návštěvy vlastně úplně zastínila to, co Husákův–Jakešův režim od Mitterandovy návštěvy (a od návštěv západních politiků obecně) očekával: vedle dojednání ekonomické spolupráce především politickou legitimizaci vlastního statutu nejen směrem k mezinárodní, ale stále více i vůči domácí veřejnosti. Renomé Husákova režimu bylo přece zpochybňováno nejen dvacet let starou historií potlačení Pražského jara a z toho vyplývajícím postavením vládnoucí garnitury dosazené cizími tanky, ale nyní stále více také obojakým postojem a složitým manévrováním vůči Gorbačovově perestrojce. Komunistické režimy se v osmdesátých letech snažily stále usilovněji vůči Západu předstírat, že jejich vnitropolitický provoz je sice trochu odlišný, ale v zásadě skoro demokratický. Tato permanentní snaha o simulaci normality byla ale podrývána a usvědčována ze lži právě kritikou a protesty z řad domácí opozice. A nyní se s opozicí sejde přímo hlava státu a dá jí otevřeně – byť diplomaticky – za pravdu! Přesto byla reakce vedení KSČ relativně mírná. Gustáv Husák dokonce ani nic nenamítal, když mu Mitterand svůj úmysl sejít se s předáky opozice sdělil. Měl prý odpovědět: Je Vaší věcí, s kým se ve volném čase setkáte, to nebudeme ovlivňovat. Jenom jsme žádali, abyste se nesetkal s A. Dubčekem. Obava ze se­tkání Mitteranda s Dubčekem (a aspoň v tom francouzský prezident Husákovi vyhověl) dokládá, nakolik vedení KSČ ještě po takřka dvaceti letech stále vnímalo svou pozici jako odvozenou od vojenského řešení krize v roce 1968 a cítilo se ohroženo právě z tohoto směru. Tato obsese nakonec KSČ zastírala rizika, jež se brzy měla ukázat mnohem akutnějšími. Oficiální část návštěvy proběhla podle plánu, na Mitteranda ani na Francii československá média neútočila a ani proti účastníkům snídaně z opozice nebyly v této souvislosti aplikovány žádné represe. To v roce 1977 byla reakce režimu na mnohem méně závažné setkání van der Stoel – Patočka o hodně razantnější. Ačkoliv setkání s prezidentem Husákem bylo součástí oficiálního programu návštěvy holandského ministra, kvůli schůzce s Patočkou jej Husák odmítl přijmout. Když československý ministr zahraničí Bohumil Chňoupek van der Stoelovi toto rozhodnutí sděloval, nešetřil silnými výrazy: objektivní dopad je takový, že toto setkání je interpretováno zahraničním světovým tiskem, zpravodajskými agenturami, masovými médii včetně holandských masových médií jako dominanta jeho návštěvy v Československu. …stalo se klíčovou součástí současné štvavé a divoké antičeskoslovenské propagandy... Stejný tón volila i československá média. Sám Jan Patočka byl v následujících dnech povoláván k dlouhým a vyčerpávajícím výslechům, což bezpochyby nepřispělo k jeho i tak nepříliš dobrému zdravotnímu stavu. Po návratu z výslechu v Ruzyni v noci ze 3. na 4. března musel být Patočka převezen do nemocnice a 13. března zemřel. Na konci roku 1988 byla samozřejmě jiná mezinárodní situace. Gorbačov už naplno rozehrál svůj koncept nové podoby mezinárodních vztahů a byl ochoten v zájmu omezení zbrojení, rozšíření ekonomické spolupráce a vůbec nalezení nového modu vivendi mezi supervelmocemi přistoupit na mnohé kompromisy, čím dál, tím více i v domácí politice. Vládcové komunistického Československa jej museli, i když neradi, aspoň zčásti následovat. Absolutní poslušnost vůči Moskvě byla konstantou jejich politického uvažování po desetiletí. Lapidárně shrnul novou situaci komunistických zemí vůči západu během své návštěvy Československa v únoru 1989 poslední šéf komunistického režimu v Polsku Wojciech Jaruzelski. Když Husákovi vysvětloval, proč PSDS přistoupila na právě začínající rozhovory s opozicí u kulatého stolu, mimo jiné argumentoval tím, že kdysi se země jako Polsko nebo Československo musely bát Moskvy, teď je ale drží pod krkem ze Západu a tento faktor nelze ignorovat ani při rozhodování o domácí politice. Československo sice ani zdaleka nebylo tak ekonomicky propojeno se Západem (či přesněji řečeno nebylo na Západě tak zadluženo) jako Polsko nebo Maďarsko a bylo v navazování všestranných vztahů se západními zeměmi mnohem opatrnější, přesto se ale Jaruzelského metafora do značné míry vztahovala i na ně. Vláda, která opakovaně deklarovala svou snahu přispět ke zlepšení mezinárodních vztahů v Evropě a rozhodně nechtěla působit dojmem, že vybočuje z obecného trendu určovaného Gorbačovem, potřebovala také nějaké úspěchy. Říci tentokrát, že Mitterandovo setkání s disidenty je interpretováno jako dominanta jeho návštěvy v Československu, by znamenalo přiznat vlastní blamáž.

PŘÍMÁ CESTA I přes odlišnost obou příběhů vedla od setkání v hotelu Intercontinental k snídani na francouzské ambasádě přímá cesta. Setkání van der Stoela s profesorem Patočkou bylo průlomem do dosavadních zvyklostí a vytvořilo precedent do budoucna, jehož se pak západní státníci při svých návštěvách ve východní Evropě snažili držet. Od roku 1977 byla většinou jednání s vládnoucími komunisty doprovázena – a svým způsobem vlastně vyvažována – setkáním s představiteli opozičních kruhů, nebo alespoň s nějakou respektovanou osobností. I československý komunistický režim musel tuto praxi tolerovat. Předsednictvo ÚV KSČ sice 1. dubna 1977 uložilo příslušným rezortům aranžovat průběh budoucích návštěv ze Západu tak, aby se podobným setkáním zabránilo, to se však nepodařilo. Někdy se s disidenty sešel jen někdo z doprovodu západních státníků, tradice založená v březnu 1977 ale zůstala nepřerušená. A bez této tradice by také setkání na francouzské ambasádě nebylo dost dobře myslitelné. François Mitterand byl ovšem první hlavou státu, která se k něčemu takovému odhodlala. Například spolkový kancléř Helmut Kohl se při své návštěvě začátkem roku 1988 sešel „pouze“ s kardinálem Tomáškem. Proč vztahy mezi protikomunistickou opozicí v Československu a Západem povýšil na novou úroveň právě francouzský prezident, je otázkou samo o sobě. V případě Československa existovala sice silná tradice vzájemných vztahů, silné byly i kulturní vztahy a v osmdesátých letech se i francouzští vědci či umělci účastnili akcí organizovaných v Československu nezávislými iniciativami. Paříž byla důležitým exilovým centrem, vycházelo zde Svědectví a další periodika. Přece však nejvýraznější politickou i finanční podporu poskytovaly protirežimní opozici Spojené státy a právě v osmdesátých letech sice opatrněji, ale stále intenzivněji také SRN. Snídani na ambasádě je dost dobře možné přičíst prozíravosti a politické intuici prezidenta Mitteranda. Jako by už v roce 1988 kladl základy možných nových francouzských pozic ve střední a východní Evropě. Nebylo jistě náhodou, že brzy po návratu z Československa se sešel i s vůdčími postavami opozice v Sovětském svazu a Polsku: Andrejem Sacharovem a Lechem Walęsou. V nových poměrech pak opravdu dokázal Mitterand svou odvahu a otevřenost z roku 1988 politicky zužitkovat. Při návštěvě Československa v září 1990 byla snídaně na ambasádě opakována ve stejném složení. Václav Havel byl už ale prezidentem, Jiří Dienstbier ministrem zahraničí, Rudolf Battěk místopředsedou Federálního shromáždění… Průběh Mitterandovy návštěvy v září 1990 zpětně vyznívá jako svým způsobem protiváha pompézní návštěvy amerického prezidenta George W. Bushe seniora v Praze 17. listopadu 1990. S odstupem let se ovšem francouzská snaha vytvořit silné politické, ekonomické a kulturní vazby v Československu a postkomunistických státech jeví poněkud krátkodechou a ne zcela úspěšnou. V českém případě její limity symbolizuje úplně jiný příběh francouzského angažmá: po neúspěchu v soutěži mezi Renaultem a Volkswagenem o privatizaci Škody jako by si ve Francii připustili: postkomunistická střední Evropa bude zase nejspíš především německá. Smířlivost komunistických vládců vůči snídani na ambasádě si někteří v prosinci 1988 chtěli vykládat jako možný signál určité změny dosud nekompromisní politiky vedení KSČ vůči nezávislým iniciativám. Tím spíše, že hned druhý den, 10. prosince toleroval režim shromáždění organizované nezávislými iniciativami u příležitosti Dne lidských práv. Shromáždění se sice místo původně plánovaného Václavského náměstí muselo přesunout na mnohem méně exponované místo na Žižkově, při srovnání s policejní brutalitou, s níž bylo zakročeno proti shromážděním 21. srpna, poslední zářijovou sobotu a 28. října se ale zdálo, že jde o významný posun. Jenomže takového obratu nebylo vedení KSČ s Jakešem v čele vůbec schopno. Povolené shromáždění na Škroupově náměstí 10. prosince bylo mnohem spíše výrazem nejistoty režimu, jak vůbec na otevřené protesty v ulicích Prahy reagovat. Příště už zase nastoupila brutalita. V polovině ledna, během Palachova týdne, tekla v centru Prahy krev, stovky demonstrantů byly zadrženy, bity a vyváženy z Prahy, některé vedoucí osobnosti opozice se opět ocitly ve vězení. Akceleraci vývoje, který rychle spěl k pádu komunistických režimů, to už ale nemohlo zabránit. Rok a den po snídani na ambasádě vznikla vláda tzv. národního porozumění s paritním zastoupením dosavadní protikomunistické opozice, Gustáv Husák přečetl v televizi svůj abdikační projev a Václav Havel se už naopak naplno chystal k prezidentské kandidatuře. Snídaně, kterou francouzský prezident pohostil české disidenty, byla jednou z křižovatek na této cestě. Neodehrála se ovšem ve veřejném prostoru. Tvoří-li v našich dějinách něco, co k této události odkazuje místo paměti, pak jsou jím ze všeho nejvíce fotografie z obou snídaní – v roce 1988 i 1990, ne budova francouzské ambasády. A toto místo bude patřit spíše příběhu pádu komunistického režimu než dějinám česko-francouzských vztahů.

LITERATURA B. Císařovská – V. Prečan (edd.), Charta 77: dokumenty 1977–1989, Praha 2007; J. Vykoukal – B. Litera – M. Teichman, Východ. Vznik, vývoj a rozpad sovětského bloku 1944–1989, Praha 2000; J. Cuhra – J. Ellinger – A. Gjuričová – V. Smetana, České země v evropských dějinách IV., Praha – Litomyšl 2006.

Oldřich TŮMA (nar. 1950), ředitel Ústavu pro soudobé dějiny AV ČR, se věnuje dějinám 20. století se specializací na české a československé dějiny v letech 1968–1989, dějiny studené války a dějiny středovýchodní Evropy.

Kontakt

Dějiny a současnost

Dykova 15
101 00 Praha 10

Kontakty

E-mail
das@nln.cz
Telefon
224 220 191

Návštěva redakce

po dohodě
das@nln.cz