Poněkud paradoxně jsou to právě Sudety, které lze považovat za důležité místo paměti česko-francouzských vztahů. Za druhé světové války zde bylo internováno několik desítek tisíc Francouzů, z nichž někteří bránili svou zemi v květnu 1940 v prvních bojových liniích.
Vpodstatě neexistovalo město či vesnice, kde by nebyla umístěna skupina Francouzů. Jen málokdy měla župa Sudety tak daleko k národnostně homogennímu prostředí jako v době, kdy by to bylo logické – za druhé světové války. V letech 1940–1945 bylo v Sudetech dlouhodoběji zadržováno téměř čtvrt milionu obyvatel jiné než německé národnosti. Jednalo se o válečné zajatce, pracovně nasazené, osoby vyškrtnuté ve svých domovech z tzv. Volkslistů, tábory francouzské mládeže atd. Pro dějiny viděné shora jako by oněch asi 35 000 Francouzů, což je po přechodu napoleonských vojsk druhý nejvyšší počet příslušníků francouzského národa na našem území, ani neexistovalo. O tom, jak silné zážitky si však tito Francouzi odnesli, svědčí vlna memoárové literatury, která se ve Francii zvedla v 80. letech 20. století. Fernand Rambion, jeden z internovaných, dokonce označil Sudety za tavicí kotel druhé světové války. Francouze v Sudetech lze rozdělit do čtyř základních skupin: nejpočetnější skupinu tvořili váleční zajatci, dále pracovně nasazení, Alsasané a Lotrinci určení k „převýchově“ a nakonec Francouzi z tzv. táborů francouzské mládeže.
...