král
Prakticky celému indoevropskému areálu je instituce krále vlastní, nepanuje ovšem jednota, odkdy a jak ho nazývat právě takto. Zatímco u Řeků to byl anax a basileus, u sousedních Římanů zase rēx, s čímž souvisí sanskrtský rádža a irský rí, u Peršanů chšája (nověji šáh), u Welšanů brenin a teyrn, u Gótů Þiudans, u Germánů jako pars pro toto angl. king (resp. staroangl. cyning) a konečně u Slovanů král. O tom, že je král obyčejný Karel (Veliký), již v letech 1789 a 1792 v korespondenci debatovali Josef Dobrovský (1753—1829) a slovenský osvícenec Juraj Ribay (1754—1812). Staroslověnské korolЬ se vyvinulo z předpokládaného *korľЬ, a to původně představovalo (po patřičném hláskoslovném pochodu neboli metatezi likvid) vlastní jméno Karl, jehož nositel Karl der Große nebo též latinsky Carolus Magnus (742—814) byl titulován jako rēx „král“. S ním, jak na vysvětlenou zdůrazňuje etymolog Václav Machek, „západní Slované, zvláště polabští, měli mnoho co činiti, byl jim strašným nepřítelem“ (ESJČ, 289). Objevil se však i názor, že jde o dřívější přejetí ze starohornoněmeckého obecného jména karl „muž, manžel; starý muž; svobodný muž“ (dnes Kerl, angl. churl), ze kterého však vlastní jméno Karl (angl. Charles) vychází, ale naráží to na velmi krkolomné sémantické pochody, jak by se mohl z „muže“ přes „svobodného muže“ stát „vládce“. Toto téma až do dna vyčerpává Bohumil Vykypěl ve fundované monografii Studie k šlechtickým titulům v germánských, slovanských a baltských jazycích (Brno 2004, 92—97). — Původně tedy byl králem pouze francký král Karel Veliký, později se jím stal i ten, kdo měl podobnou územní a správní moc (a zřejmě i stejné manýry), kdo byl přinejmenším ve svých očích „státním“ suverénem, což byl v rámci tehdejší nobility kníže, kdysi první je dnes druhý v pořadí (k tomu příště).
dasik@nln.cz