Dnes již zaniklé a v akademickém prachu rozptýlené Výzkumné centrum pro dějiny vědy, po němž na rozdíl od některých jiných akademických výzkumných center zůstala celá řádka monografií a sborníků, před téměř deseti lety uspořádalo provokativně nazvaný seminář Bádají ženy jinak? Odpovědět na tuto pro mnohé historiky zbytečnou otázku se tehdejším "seminaristům" a "seminaristkám" nepodařilo, avšak ona genderově podbarvená otázka po mém soudu pořád visí ve vzduchu. Ve své podstatě se totiž dotýká podoby soudobé české kultury, v níž ženský hlas mnohdy zní svébytným způsobem. Nejpatrnější je to v českém románu, kde ženy nejenže dominují, ale často jdou přímo a bez zbytečných fines na dřeň naší neukotvené a v literatuře jinak jen průměrné doby. Muži jako by již vše řekli a napsali, jako by jen otřepávali stará témata, vyprávěli již mnohokráte odvyprávěné příběhy. Naopak autorky jako Dousková, Zonová, Platzová, Androniková, Brdečková či Legátová, tedy autorky napříč všemi generacemi, dokáží nejen vnímat tikot slunečních hodin, ale spolu s tím dát onomu tikotu vlastní, ženský hlas, jenž nehledá nová témata, nýbrž vidí lásku, bolest i každodenní banalitu živýma a život dávajícíma očima.
...