Dějiny a současnost

Přiložit ruku na samotný pulz Země se rozhodli v nakladatelství National Geographic, které vydalo publikaci věnovanou životnímu prostředí, ovšem v nejširším slova smyslu, tedy prostředí, ve kterém se odehrávají veškeré lidské aktivity. Puls Země Thomase Haydena (National Geographic, 2008) je obrazová zpráva o stavu Země, v níž jsou satelitní snímky doplněny bohatým mapovým doprovodem a krátkými slovními komentáři a grafy. Často je účinnější pohled na mapu sociálních jevů — od rychle rostoucí urbanizace, míry přístupu k vodě, HDP jednotlivých zemí až po vymírání jazyků či globální propojení světa cestováním a turistikou — než dlouhé povídání a vysvětlování. Tato kniha není pouhým popisem stavu věcí a intenzity jevů, ale také velmi důležitou sumou informací o budoucím směřování světa. Na změny, které přijdou, je nutné se připravit — nejen pohledem do minulosti a zkoumáním příčin a jejich historických kořenů, ale také přijímáním prokazatelných fakt. A k tomu Puls Země přispívá, vždyť jak dlouho bude možné zaletět si doslova kamkoli na zeměkouli, pokud se opravdu zásoby ropy tak nezadržitelně tenčí? (lic)

Daniel Kehlmann v románu Vyměřování světa (přeložil Tomáš Dimter, Nakladatelství Vakát, Brno 2007) popisuje životy dvou významných mužů. Kniha se držela dlouhé měsíce na samém vrcholu německého a rakouského žebříčku nejprodávánějších titulů (někteří kritici si v této souvislosti rovněž položili štiplavou otázku: „Jak napsat evropský bestseller?“) a byla přeložena do více než třiceti jazyků. Říkáte si, nic zvláštního, vždyť životopisy celebrit jsou dnes v kurzu? Omyl. Těmi dvěma slovutnými muži jsou totiž vědci žijící na přelomu 18. a 19. století: "kníže matematiků" Carl Friedrich Gauss a přírodovědec Alexander von Humboldt. Záminkou pro jejich setkání je kongres německých přírodovědců a lékařů (1828). Na konci 20. let 19. století už měli Gauss (1777—1855) i Humboldt (1769—1859) za sebou mnohé významné objevy i převratné práce a byli uznávanými autoritami ve svých oborech. Oba se na konci 18. století vydali "vyměřovat svět" — každý po svém. Humboldt odplul do daleké Jižní a Střední Ameriky, Gauss mnohokrát paty z rodného brunšvického vévodství nevytáhl. Oba však vládli teodolitem jako zemědělec kosou, zapisovali si čísla, která řadili do tabulek a soustav, jejich pohledy mířily ke hvězdám a dalekým planetám. Dát Kehlmannovu románu nálepku historický, filozofický či dobrodružný není tak jednoduché. Zcela určitě je to ale román o Německu: „Němec je někdo, kdo nikdy nesedí křivě... Taková civilizace a tolik krutosti, nechápal Humboldt. Jak je to možné! Naprostý protiklad všeho, co představuje Německo...“ (ivc)

Podle údajů statistického úřadu se při sčítání lidu k 1. 3. 2001 hlásilo téměř 40 000 obyvatel České republiky k německé národnosti. V posledních letech se o jejich osudy začínáme opět zajímat. Že česko-německé soužití neskončilo odsunem německy hovořících a "myslících", dokumentuje i kniha Jaroslava Otčenáška Němci v Čechách po roce 1945. Na příkladu západního Podještědí (Etnologický ústav AV ČR — Scriptorium, Praha 2006), která přináší zajímavý pohled etnologa na tuto problematiku. Autor samozřejmě nemohl nepřihlédnout k historickým souvislostem, výsledkem je velice zajímavá sonda do života v pohraničí, kde se lidské osudy přeměnily v některých případech do plouživých stínů. Kdo v Sudetech po roce 1945 (a před rokem 1989) žil a vyrůstal, ví, o čem mluvím... (ivc)

Není občas na škodu zjistit, jak na nás a naši zemi pohlížejí naši sousedé. Takovou příležitost získali čeští čtenáři loni na podzim. Název Gottland totiž od té doby nenese jen jevanská turistická atrakce, ale i pozoruhodná kniha polského novináře Mariusze Szczygieła (přeložila Helena Stachová, Dokořán, Praha 2007). Titul to je nadmíru příhodný, který odkazuje k několika významům. Je ovšem rovněž příznačné, že z bizarního skanzenu, zřízeného na počest zpěváka, který s lehkostí proplouval dějinnými zvraty posledního půlstoletí, zazněla kvůli názvu na adresu nakladatele pohrůžka soudem. To ale jen dokresluje atmosféru a poměry v Čechách, které autor pozoruje očima, jež nemusí vidět císařovy nové šaty. Tématem Szczygiełových svěžích reportáží je například podnikatelský fenomén Baťa, Stalinův pomník a tragédie jeho autora, osud Marty Kubišové a Heleny Vondráčkové, pozoruhodné názorové obraty zapomenutého spisovatele či historie jedné hloupé, ale prorocké kresby z Dikobrazu. Autor portrétuje i další postavy — Lídu Baarovou, Jana Procházku, Jaroslavu Moserovou. Není ovšem historik, jemuž by bylo možné vytknout několik faktických chyb. Daleko důležitější je autorův pohled plný empatie, snahy o pochopení a odhodlání vyzpovídat žijící pamětníky. Schopnost fabulovat poskytuje jeho reportážím čtivost a místy i strhující spád. (jde)