„Vyšlete si mne kamkoliv, jen už nikdy do Čech ani na Moravu!“ škemral v suplice zaslané koncem roku 1397 francouzský vyslanec Eustach Deschamps. Právě se vrátil z Prahy, kde u dvora Václava IV. splnil důvěrnou misi.
Při osobním slyšení projednal brzkou cestu českého krále do Remeše a snad i nabídl vznešeného ženicha jeho neteři Elišce Zhořelecké. O tak choulostivých tématech ovšem na veřejnosti nemluvil – a hlavně neveršoval. Deschamps nebyl totiž jen protřelým diplomatem, ale také mimořádně plodným básníkem. Rýmoval o všem možném. O havraním krákorání, o bolesti zubů, o rvačce v krčmě, o nadívaných koblihách, o vlastní plešatosti, o lesní konvalince, o dokonaném znásilnění, o nočním čepečku, o prsaté hampejznici či o léčbě rýmy. Dnes nás asi nejvíc zarazí podivná směsice námětů souborného rukopisu Deschampsova díla. Lyrickému vyznání zlatovlasé dívce předchází evokace zápachu spařených drštěk. A oslavu narození následníka francouzského trůnu doprovází líčení hrátek zlomyslných myší, jež přivěsily kocourovi na ocas rolničku.
...