České slovo četník je jihoslovanského původu. V dřívějších dobách bývalo užíváno jako označení pro lupiče, kteří se často sdružovali do čet, později došlo k obrácení významu a byli tak označováni příslušníci oddílů určených k boji s banditismem.
Četnické sbory byly určeny k zajišťování bezpečnosti v terénu; ve městech tyto služby zpravidla zabezpečovala policie. V evropském prostředí jsou obvyklejší termíny odvozené z francouzského výrazu gendarmerie (gens d‘armes – muži ve zbrani). Za pravlast moderního četnictva lze tedy považovat Francii, kde dodnes existuje Gendarmerie nationale vycházející ze zákonných norem období Velké francouzské revoluce. Francouzské gardové četnictvo působilo za koaličních válek rovněž na teritoriu Rakouského císařství. Podle nařízení císaře Napoleona I., vydaného na sklonku roku 1805 v Linci, zajišťovalo gardové četnictvo na okupovaných rakouských územích bezpečnost zemských cest a veřejný pořádek, zabraňovalo loupení, chránilo soukromý a veřejný majetek, zajišťovalo přísun proviantu pro armádu, zatýkalo zběhy a plnilo další úkoly vojenské policie. Z období napoleonských válek také pocházejí pokusy o zavedení četnictva v Čechách. Navrhovatelé se inspirovali saským vzorem, kde četnictvo existovalo od roku 1809. První český projekt vznikl v roce 1810, nebyl však realizován stejně jako další z let 1815, 1832 a 1844.
BEZPEČNOST, KLID A POŘÁDEK První četnickou formací Rakouského císařství byl četnický pluk převzatý v roce 1815 z ozbrojených složek bývalého Napoleonova Italského království. Četnický pluk v Lombardii, o síle asi tisíce mužů, tvořil součást armády a v míru podléhal příslušnému teritoriálnímu velitelství v Miláně, v nejvyšší instanci dvorní válečné radě ve Vídni. Vzhledem ke specifičnosti služby byl pro pluk vytvořen zvláštní nadřízený orgán, generální inspektor, sídlící v Miláně. Funkci zastával četník v hodnosti plukovníka, později generála. Pluk se dělil na eskadrony, křídla, čety, sekce a brigády. Četníci lombardského pluku v míru vykonávali služby civilní a vojenské stráže ve své oblasti. Pravidla výkonu jejich služby se později stala vzorem pro stanovení obdobných norem pro četnictvo na území celé monarchie. Četníci všeobecně zabezpečovali provádění platných zákonů, ustanovení panovníka a nařízení civilních i vojenských úřadů. Zákroky vykonávali podle předepsaných pravidel. Vzhledem k civilní službě náležela četnictvu řada povinností, jako například vykonávání hlídek na hlavních i vedlejších cestách a v jejich okolí, pátrání a zadržování zločinců a pachatelů těžkých policejních přestupků, zadržování podezřelých osob (žebráků, tuláků apod.), rozptýlení každého srocení ohrožujícího veřejný klid a zajištění osob, které pobuřovaly, a tak dále. Pro potřeby vojenské správy vykonávalo četnictvo v míru další služby, jako třeba zadržování dezertérů či vedení seznamů vojenských dovolenců. Četnictvu, přidělenému za války k armádě v poli, přibývalo pronásledování špionů a podezřelých osob, držení denních i nočních stráží v polních táborech, následování útočících kolon v bitvě a zabraňování vojákům zůstávat pozadu nebo opatřování vozů pro odvoz zraněných. Působnostem četnictva odpovídaly i vazby na konkrétní vojenské a civilní úřady. Generální inspektor reprezentoval pluk navenek a udržoval styky s civilními i vojenskými úřady na nejvyšší úrovni. Byl též nejvyšším orgánem spravujícím službu pro civilní orgány. Veliteli pluku náleželo vojenské velení pluku, nikoliv ale činnosti, konané ve prospěch politické správy. Bezpečnostní služby velitelů křídel, konané pro civilní sektor, řídily politické a policejní úřady. Tito velitelé podávali důležitá hlášení přímo generálnímu inspektorovi. V bezpečnostních službách pro armádu byli velitelé křídel podřízeni místním vojenským velitelstvím. Obdobně tomu bylo u velitelů čet v rozsahu jejich územní pravomoci. Kontakty civilních a vojenských úřadů s četnictvem byly na úrovni důstojníků. Přitom ani civilní, ani vojenské orgány nebyly oprávněny zasahovat do vnitřních záležitostí četnické služby. Po porážce maďarské revoluce v roce 1849 byl na území Uher vytvořen podle lombardského vzoru četnický pluk pro Uhry. Jednalo se o první krok k rozšíření četnictva na území celé monarchie. Dokument o založení četnictva podepsal rakouský císař František Josef I. dne 8. června 1849. V lednu 1850 pak byl vydán zákon zavádějící četnictvo na celém území monarchie. Četnictvo v něm bylo vymezeno jako vojensky organizovaný strážní sbor určený k udržování veřejné bezpečnosti, klidu a pořádku, který byl součástí c. k. armády. Jako vojenská složka podléhalo ministerstvu války a rovněž vojenské jurisdikci. Vzhledem ke službám, které četnictvo vykonávalo pro civilní sektor, bylo v určitých ohledech podřízeno ministerstvu vnitra. V roce 1850 bylo vytvořeno šestnáct četnických pluků, v roce 1854 byl jejich počet zvýšen na devatenáct kvůli rozlehlosti služebních území v Uhrách. Pluky byly pořadově číslovány a označeny názvem teritoria působnosti. Na našem území působil četnický pluk č. 2 pro Čechy a četnický pluk č. 3 pro Moravu a Slezsko. Početní stav četnického pluku byl stále asi jeden tisíc mužů. Dělení na eskadrony, křídla, čety a sekce zůstalo zachováno. Sekce se dělily na desátnictva a stanice. Do čela celého sboru byl postaven jako generální inspektor četnictva generál Kempen von Fichtenstamm. Pro činnost četnictva byly použity základní principy z éry někdejšího lombardského pluku. Jeho prvořadým úkolem bylo předcházet hrozícím porušením a překračováním zákonů. Došlo-li k nim, mělo četnictvo zajistit pachatele. Dále mělo podporovat provádění vrchnostenských nařízení. V souladu se svým určením bylo četnictvo oprávněno zakročovat proti civilním i vojenským osobám a to buď na žádost oprávněného úřadu či bez něj na podkladě služební instrukce. S žádostmi o zásahy četnictva se politické úřady obracely na četnické stanice v místě sídla úřadu či na nadřízené vyšší četnické velitelství. Protože ale četník přijímal ústní rozkazy jen od představených svého pluku, musely být požadavky politických úřadů písemné. Četník pak konal na jejich odpovědnost, musel ovšem takové příkazy vždy bezodkladně vykonat. Stejným způsobem si musely počínat orgány vojenské správy při vznášení požadavků na zákroky četnictva. Veškeré požadavky civilních i vojenských úřadů musely být v souladu s posláním četnictva. Četník nesměl být pod žádnou záminkou velen k činnostem, které byly mimo rámec jeho služebních povinností.
O VLASTNOSTECH ČETNÍKA O náplni četnické služby je možno si učinit představu z dobových služebních příruček. V roce 1851 byla vydána první četnická instrukce pod názvem Poučení o službě pro zemské četnictvo. Skládala se ze dvou částí – poučení všeobecného a poučení zvláštního. Všeobecné poučení pojednávalo o vlastnostech, chování a vědomostech, potřebných pro četníka. Zvláštní poučení obsahovalo informace o četnických službách, službách na zvláštní vyzvání, způsobech vykonávání služby, postavení hlídek, služebním řádu, zvláštních předpisech pro představené četnictva a služebních písemnostech. Ve všeobecném poučení se lze dočíst i O vlastnostech a chování četníka vůbec. Největší důraz byl kladen na chování a vystupování četníků na veřejnosti. Četník musel být člověk vážný a vědomý si důležitosti svěřeného poslání. Za významnou vlastnost četníka byla považována ráznost a obratnost ve styku s obyvatelstvem. Četníkům bylo zakázáno kouřit na ulici a při vcházení do úřadů či soukromých bytů, nesměli se s kýmkoliv důvěrně vést za ruce, vodit s sebou psy, nemírně se smáti jakož i nepřirozeně a přepjatě pohybovati tělem. Důvodem byla snaha vyhnout se špatnému posuzování či posměchu ze strany obyvatelstva. Velká pozornost byla věnována problematice alkoholismu. Byla zde patrná snaha, aby opilý četník na veřejnosti nesnižoval vážnost sboru. Pokud by se někdo z nich objevil na veřejnosti opilý, museli jej ostatní četníci odvést a oznámit u pluku, aby mohl být propuštěn ze sboru. Přirozenou povinností všech četnických velitelů bylo dbát na to, aby jejich podřízení byli ve službě střízliví. Dobrá pověst četnictva byla dále chráněna zákazem vstupu do sprostých místností, zejména do krčem a krámů nevalné pověsti. Četník tam ovšem musel vstupovat při řešení služebních záležitostí. Dále bylo četníkům přísně zakázáno potloukati se s lůzou ženského či mužského pohlaví a vodit tyto osoby do četnických kasáren či bytů. Ke svým představeným se četník musel chovat uctivě a podle platných předpisů, jak ve službě, tak mimo službu. Úcta k představeným byla zvláště zdůrazňována, protože vzhledem k dislokaci v terénu měla veřejnost možnost posuzovat vnitřní poměry v četnictvu. Slušné chování a jednání bylo též povinností ve služebním i mimoslužebním styku s veřejnými úředníky. Zdvořilé chování bylo nařízeno i ve vztahu k veřejnosti, tak například musel četník každému občanovi vykat. Četnící dále museli oslovovat všechny c. k. úředníky jejich hodnostmi, a proto jim bylo doporučeno naučit se znát jednotlivé stupně úřednických hodností. Četníci museli také znát strukturu, názvy a působnost politických a soudních úřadů ve svém obvodu. Pod přísným trestem nesměli četníci při nočních či jiných služebních obchůzkách vcházet do hostinců nebo hospod a popíjet nebo bavit se tam. Četník sice mohl vstoupit a občerstvit se, ale nesměl se tam zdržovat. Pokud četník během hlídky zpozoroval něco, co ho přimělo vstoupit do hospody, byl povinen podat o tom po návratu na stanici zvláštní hlášení svému veliteli. Dále si měli četníci získávat svým počínáním ve službě i mimo službu, zejména pak svými mravními hodnotami, vážnost obyvatelstva. Za jednu z nejdůležitějších vlastností četníka byla považována neúplatnost (nepodkupnost). Nejen běžný, tj. peněžní způsob uplácení, ale ani příbuzenské či přátelské svazky ho nesměly ovlivnit při volbě prostředků k udržení veřejného pokoje a bezpečnosti. Neúplatnost představovala významný faktor v celkovém hodnocení četnictva občany. Zcela realisticky bylo konstatováno, že veřejnost uvěří v neúplatnost četnictva jen tehdy, když se bude každý strážce zákona podle toho chovat. Četníkovi tak bylo například zakázáno dát se zadarmo hostit, i když by mu to bylo nabízeno za okolností nebudících žádné podezření. Všeobecné poučení obsahovalo i výčet vědomostí, potřebných pro četnickou službu. Tyto vědomosti byly prezentovány velmi obsáhle, velká část náležela do oboru trestního práva. Četníkovi bylo mj. uloženo získat co možná nejpodrobnější vědomosti o místních a osobních poměrech v obvodu, kde měl stanici. Zvláštní poučení se týkalo náplně četnických služeb, přičemž se rozlišovaly dva druhy: jednak samostatné, které patřily k obyčejným povinnostem četníka a k nimž nebylo třeba zvláštního rozkazu nějakého úřadu, jednak příruční neboli asistenční, které se týkaly vykonávání zvláštních úředních nařízení. Základem samostatných služeb bylo každodenní hlídkování ve vymezeném obvodu, přičemž se četníci zaměřovali na odhalování zločinů a přečinů. Měli přitom vycházet z informací od úřadů, ale i z rozmluv náhodou vyslechnutých. Po porážce Rakouska ve válce s Francií a Sardinií v roce 1859 došlo ke značným změnám vnitřní politiky Rakouského císařství. V roce 1860 byla provedena redukce četnictva. České země zajišťoval jediný četnický pluk č. 2 pro Čechy, Moravu a Slezsko. Četnické pluky se nyní dělily na křídla, čety a stanice. Podstatná redukce četnictva na méně než polovinu původního početního stavu vedla k celkovému zhoršení bezpečnostní situace ve státě. V roce 1860 bylo četnictvo dáno k dispozici politickým úřadům k zachování klidu, pořádku a bezpečnosti. Bylo povinno neprodleně vykonávat jejich písemné rozkazy, zaznamenané v zápisníku četníka, při nebezpečí z prodlení i rozkazy ústní. Hlášení o jednotlivých služebních případech podávalo četnictvo pouze příslušnému politickému úřadu. Za dané situace se mnozí úředníci domnívali, že jsou oprávněni s četnictvem volně manipulovat, což mělo negativní dopad na plnění bezpečnostní služby. Rovněž dvojí podřízenost byla pramenem konfliktů mezi politickými úřady a četnickými veliteli. Teprve pozdější zákonné normy přispěly k úpravě vztahů s civilními úřady.
KONEC ČETNICKÝCH PLUKŮ Počátkem roku 1866 byly četnické pluky zrušeny a nahrazeny systémem zemských četnických velitelství, který odpovídal teritoriální struktuře civilní státní správy. Další podstatné změny v organizaci četnictva nastaly po rakousko-uherském vyrovnání v roce 1867. Po přechodné likvidaci četnictva v Uhrách v letech 1867–1881 a po zřízení četnictva v Bosně a Hercegovině roku 1878 působily v rámci Rakousko-uherské monarchie od 80. let 19. století tři četnické sbory – rakouské císařsko-královské četnictvo, královské uherské četnictvo a císařsko-královské (1889 císařské a královské) bosensko-hercegovské četnictvo. Rakouské četnictvo podléhalo ministerstvu pro zemskou obranu (zemské obrany, zeměbrany) ve Vídni, uherské stejnojmennému ministerstvu v Budapešti a bosenské společnému ministerstvu války ve Vídni. Služební zásady, zakotvené v prvé četnické instrukci z roku 1851 byly v podstatě opakovány v následně vydávaných obdobných předpisech. Většinu z nich nacházíme i v poslední služební instrukci rakouského četnictva, vycházející z ustanovení zákona z roku 1895. V této instrukci jsou zakotveny i zásady dvojího podřízení četnictva, které vyplývaly z charakteru této složky, původně součásti armády a později samostatného ozbrojeného sboru, konajícího převážnou část své služby pro potřeby civilní státní správy. V instrukci jsou obsaženy rovněž kompetenční zásady: V záležitostech vojenských, hospodářských a administrativních, pak co se týče výcviku a kontroly služby, podřízeno jest četnictvo svým představeným vojenským, v příčině služby bezpečnosti veřejné c. k. politickým úřadům okresním a zemským, v obojí příčině pak v posledním pořadu ministru obrany zemské. Civilní (tzv. služební) úřady mohly četnickým stanicím ve svém obvodu udělovat příkazy, nebyly však oprávněny k sankcionování. Až do vypuknutí první světové války nebyly u četnictva prováděny podstatnější organizační změny. Počátkem 20. století bylo četnictvo školeno v bertilonáži, daktyloskopii a v zásadách pro užívání služebních psů. V roce 1909 byl založen C. a k. rakousko-uherský spolek pro policejní psy, který cvičil služební psy pro četnictvo a policii. První služební směrnice pro užití služebních psů ale byla vydána až v roce 1917. Před první světovou válkou byla u četnictva v alpských oblastech zaváděna horolezecká výstroj a mužstvo bylo v tomto ohledu i cvičeno. Za války byla část četnictva dána k dispozici armádě ke službě polního četnictva. Dále došlo v roce 1918 ke spojení zemských četnických velitelství pro Halič a Bukovinu do jednoho celku. Po rozpadu monarchie bylo četnictvo inkorporováno do bezpečnostních sil některých nástupnických států (Československé republiky, Rakouské republiky, Maďarského království).
LITERATURA P. Macek – L. Uhlíř, Dějiny policie a četnictva I–III, Praha 1997–2001; I. F. Bergmayr, Kriegs- und Marine-Verfassung des Kaiserthums Oesterreich, Wien 1842; L. Uhlíř, „Četník. Příklad Johanna Franze von Kempen a Františka Valouška“, in: Člověk na Moravě 19. století, Brno 2004; J. Slušný, Světové dějiny policie. Středověk, novověk, Praha 2006; J. Straus – F. Vevera a kol., Dějiny československé kriminalistiky slovem i obrazem I–II, Praha 2003–2005.
Lubomír UHLÍŘ (nar. 1943) působí na Katedře bezpečnostních služeb Policejní akademie ČR. Je mimo jiné spoluautorem publikace Dějiny policie a četnictva I–III (1997–2001).