Pojem urážky Jeho Veličenstva si většina z nás spojuje asi jen s více méně anekdotickými příběhy, k čemuž zcela jistě přispívá obliba Haškova Švejka, popřípadě produkce Divadla Járy Cimrmana.
Tyto i další literární díla a dramatické kusy v nás vyvolávají představu špicly se hemžící habsburské monarchie, jejíž státní orgány nebažily po ničem jiném než nachytat chudáka občana a co nejdříve jej dopravit za katr... Urážka Veličenstva byl trestný čin, který skutečně poměrně hojně zaměstnával soudy ve druhé polovině 19. století. Okolnosti, které ho provázely, však vždy neodpovídaly výše nastíněné představě, navíc s sebou nesly i specifické genderové aspekty. Podívejme se však nejdříve na literu trestního zákona. Urážka majestátu byl zločin, který byl stíhán již v antice a ve středověku (tzv. crimen laesae maiestatis). Zahrnoval v sobě nejrůznější trestní jednání, které by spíše bylo možné označit termínem velezrada než urážka. Ani trestní zákoník Františka I. z roku 1803 ještě urážku Veličenstva jako zvláštní trestní čin nespecifikuje, přesto bylo možné podobné jednání stíhat – a to na základě 7. hlavy trestního zákoníku, která je věnována zločinům velezrady a rušení veřejného pokoje. Samostatným trestným činem se Uražení Veličenstva a údů císařského domu stává v zákoníku vydaném Františkem Josefem I. v roce 1852. Hierarchicky bylo tomuto skutku vyčleněno místo mezi velezradou a rušením veřejného pokoje (§ 63 a 64), přičemž všechny tyto trestné činy spadaly společně pod 7. hlavu 1. dílu zákoníku. Trestán byl žalářem v rozmezí od jednoho do pěti let, i když v soudní praxi se udělovaly i nižší tresty, neboť zákon umožňoval u zločinů v této trestní sazbě trest zmírnit, pokud se dalo očekávat, že se pachatel polepší. Ostatní urážky na cti se posuzovaly podle 12. hlavy 2. dílu trestního zákoníku (§ 487–499) jako přečiny a přestupky a mohly být postihnuty maximálně jednoročním vězením. Zločin urážky Veličenstva se od ostatních pomluv lišil i tím, že byl stíhán automaticky státními orgány, ostatní pomluvy byly vyšetřovány jen na základě žaloby uraženého. Urážky Veličenstva se dopustil každý, kdo porušil úctu k císaři, a bylo jedno, zda se tak stalo osobním uražením proneseným veřejně nebo před více lidmi, haněním, rouháním nebo posmíváním, díly tiskovými, sdělováním nebo rozšiřováním vyobrazení nebo spisů. Stejně tak mohl být trestně stíhán ten, kdo urazil i ostatní příslušníky císařské rodiny, přičemž bylo jedno, zda se toto zneuctění týkalo žijící nebo již zemřelé osoby. Důležitá byla ovšem veřejná forma takové urážky, výroky pronesené v soukromí trestné nebyly. Zákon poměrně podrobně specifikoval, co pojem veřejnosti znamená. Za veřejné prostory byly výslovně uznány i domovní dvůr, předsíň domu, hostinec, lázně, pole poblíž cesty a krám. V případě, že někdo urážku vyřkl v domě, ale u otevřeného okna a tak hlasitě, že slovům bylo možno rozumět v protějších oknech, bylo i toto považováno za veřejné prohlášení. Naopak jako soukromé prostory byly akceptovány soukromá zahrada, les a šenkovna nesloužící veřejnosti. Trestné zodpovědnosti byl rovněž zbaven ten, kdo urážku pronesl sice na veřejném místě, ale tak potichu, že ji ani lidé nablízku stojící nemohli slyšet. Za více lidí se pokládaly již dvě osoby, kterými mohli být i pachatelovi příbuzní. Úmyslem zákonodárce nebylo zkoumat a mít pod kontrolou soukromé názory lidí na císaře, vládu a politické poměry. Obecně zakořeněná představa, že státní orgány se snažily „vydolovat“ z lidí jejich soukromé úsudky, donutit je říci je veřejně, za což by je pak stíhaly, je mýtus. Účelem nové kategorie trestného činu bylo nedopustit ani náznak jakéhokoli znevažování osoby císaře, k němuž mohlo dojít nejen zesměšňováním jeho osoby, ale také kritikou jeho vlády a rozhodnutí. Zákonodárce byl totiž přesvědčen, a vyplývá to i z jiných míst zákoníku, že negativní výroky mohou nepříznivě ovlivňovat veřejné mínění a ve svém nejvyhrocenějším důsledku vyvolávat neklid ve společnosti a podněcovat i úvahy o možných změnách vládnoucího režimu. Proto nebylo ani důležité, zda pachatel svůj výrok skutečně myslel jako urážku a zda si doopravdy uvědomoval jeho urážlivý obsah. Zákon stanovil, že není třeba zvlášť zlý úmysl dokazovati, poněvadž vysvítá již ze samých slov. Jestliže totiž obsah výroku posoudil jako urážlivý soud, mohl si ho takto vyložit i kdokoli jiný, což znamenalo, že jeho dopad mohl být škodlivý. Účelem § 63 a 64 tedy nebylo potrestat úmyslné a vědomé urážky příslušníků císařského domu, ale nedovolit chování, které by z pohledu zákonodárce mohlo přinést závažné společenské důsledky. I když státní orgány podrobnější okolnosti tohoto trestného činu v zásadě nezajímaly – vyšetřování se omezovalo vlastně jen na zjištění, zda urážlivý výrok skutečně zazněl a zda byl pronesen veřejně – z našeho pohledu je naopak pozadí těchto kauz velmi zajímavé. Bližší výzkum totiž ukazuje, že urážlivé výroky by bylo možné rozdělit do několika kategorií a že je v tomto trestném činu možné objevit i jisté genderové aspekty. Již fakt, že za tento trestný čin byly postihovány často i ženy, může působit překvapivě, neboť ženy byly v této době vnímány jako více méně osoby apolitické, od nichž se nějaká větší veřejná angažovanost ani neočekávala. Skutečně je možné potvrdit, že i když ženy stíhané pro urážku Veličenstva nebyly žádnou výjimkou, úmysl vyjádřit svůj názor k současné společenské, sociální, státoprávní, případně politické situaci v pozadí jejich výroků nepřevládal. Tím se již dostáváme ke zmíněné kategorizaci urážek Veličenstva.
TYPOLOGIE URÁŽEK Do první skupiny by bylo možné zařadit výroky, které jejich autor skutečně vyslovoval s úmyslem vyjádřit svůj kritický názor na současné společenské a politické poměry, které se velmi často nějakým způsobem pachatele osobně dotýkaly. Například žebrák Jan Líva v roce 1868 prohlásil, že císař jest zloděj, on okrádá chudý lid, za což byl Krajským soudem v Písku odsouzen na rok těžkého žaláře. Podobně roku 1879 nádeník Alois Schrut prohlásil ve Vodňanech na náměstí, že císař je darebák, protože se nestará, aby lid měl výdělek. I jeho písecký krajský soud odsoudil, v tomto případě dokonce na dva roky, neboť Alois Schrut se navíc aktivně bránil zatčení. Některé situace, za nichž byly podobné výroky proneseny, nepostrádaly ani komické prvky, které nám připomínají scénku z Haškova Švejka. Například v roce 1881 se nádeník Jakub Faktor vysmíval v hostinci visícímu obrazu císaře slovy: A ty prase, ty jsi taky všude... kdyby jsi už zdechl, Rudolf s maminkou by nám to lepší vedl... pod tebou mají židi právo. Vtipnost výroku však soudce zřejmě neocenil, naopak Faktora odsoudil ke třem letům těžkého žaláře. Z uvedených případů je patrné, že autory podobných výroků byli především muži, určité sociální či politické kritiky se, i když spíše výjimečně, dopouštěly i ženy. Eva Bínová, nádenice v Třeboni, roku 1870 za situace, kdy četník jejího manžela-dovolence vyzýval, aby se vrátil ke svému pluku, prohlásila, že Prusové se lépe starají o vdovy a sirotky po padlých vojácích a že císař zaslouží, aby se mu broků do prdele nasekalo. Za tento výrok jí krajský soud v Českých Budějovicích vyměřil nejdříve dva měsíce, po odvolání jí byl trest Vrchním zemským soudem v Praze snížen na jeden měsíc. Do druhé skupiny by patřily skutečné urážky Veličenstva, popřípadě výroky pronášené často z jakéhosi furiantsví, jako když zednický pomocník Josef Iroušek z Řásnice v roce 1894 prohlašoval, že se nebojí ani císaře, kdyby k němu přišel, že ho probodne. Podobní pachatelé také často prohlašovali, že na císaře kálí. Nezřídka hrála u výroků tohoto typu zásadní roli opilost, která byla považována za polehčující okolnost, neboť se pachatel vlastně nalézal ve stavu momentální duševní nepříčetnosti, takže tyto případy končívaly i zproštěním viny. Nejčastěji bylo užíváno výrazů, že císař je vůl, lump, holomek, popřípadě zloděj. Již vzhledem k okolnostem, za kterých byl tento typ trestného činu páchán (velmi často v hostincích), je zřejmé, že mezi pachateli nalézáme častěji muže. Ale ani ženy si neváhaly přisadit, nejčastěji zpochybňováním císařových mravních kvalit. Další skupina zahrnuje výroky, které byly většinou proneseny jako výraz nesouhlasu s postupem různých státních orgánů. Svoji roli zde hrál vztek, případně vypjatá situace, k níž docházelo třeba při zatýkání kvůli jiné trestné činnosti. Například Anna Hájková, jedenačtyřicetiletá svobodná nádenice z Prahy, v roce 1867 při zatýkání pro potulku napadla strážníky a vykřikovala: Vy jste zlodějové a císař pán, který vám ta práva dal, jest ještě větší zloděj jak vy. Celkově si vysloužila trest patnáctiměsíčního žaláře. Podobně Karel Köchr, řeznický pomocník v Táboře, prohlásil v roce 1889 u okresního soudu ve Vodňanech při vyhlašování rozsudku proti němu, že rozsudek je nespravedlivý a že sere na zákon a na císaře. Jeho trest se tak navýšil na třináct měsíců. V některých případech si autoři hanlivých výroků ani nemuseli být vědomi, že urážejí císaře – zvlášť pokud se blíže nezajímali o fungování státní správy a postup při vydávání zákonů. Taková situace nastala v případě Marie Chmelařové, když vykřikla: Ať chcípne ten, kdo ty zákony ustanovil! Do čtvrté skupiny patří výroky, kterými jejich autor vlastně bránil svoji osobu. Nešlo mu v nich primárně o uražení císaře, naopak odvoláním na císaře chtěl dokázat oprávněnost a nezávadnost svého konání. Například čeledín Jakub Bauer se v roce 1878 poté, co se dozvěděl, že má platit alimenty, rozhorlil: Tolik peněz kurvě, sám císař neplatí kurvě tolik. Kromě alimentů mu přibyl ještě pětiměsíční trest. Typický je i příklad prostitutky Františky Bečvářové, která se v roce 1868 poté, co byla na policii kárána pro nemravný život, bránila výrokem nevídáno, císař pán si také namlouvá. V poslední skupině nalézáme výroky, které mají jakýsi bulvární nádech. Nevypovídají ani tak o snaze urazit císaře, spíše ukazují, že zájem o soukromý život celebrit má velmi dlouhou tradici. Zároveň tyto výroky odrážejí i určitou, i když často poněkud bizarní, část veřejného mínění a prezentují, jaké zkazky a pověsti o císaři a jeho rodině mezi lidem kolovaly. Oblíbené byly příběhy o spojení císaře se Židy, především s rodinou Rotschildů. Kateřina Jiráková z Kolenic měla v květnu 1883 prohlásit o korunní princezně Stefanii, že držela s Rotschildem, a když se to císař dověděl, odjel s ní. Rotschild si pak dal posázet pokoj zlatníkama a po jejich hlavách šlapal. Výrok jí nebyl dokázán, takže byla zproštěna obžaloby. To výměnkářka Rozalie Dudáková z Ostrolova Újezda byla v roce 1881 odsouzena k osmiměsíčnímu vězení za prohlášení: Princ Rudolf bude mít dnes svatbu ve Vídni a potom zas v Praze; mladý císař aby neutíkal, jako jeho otec, aby nechtěl jinou, jako jeho otec. Lze říci, že právě tento druh trestné činnosti byl parketou, na níž se „realizovaly“ často ženy. Vedle bulvárních výroků, zde nalezneme i poněkud absurdní průpovídky, jako když Anna Vávrová, vdova po finančním komisaři v Písku, v roce 1886 prohlásila, že jedna Židovka se schází s císařem tak, že má k dispozici tajný tunel do jeho komnaty. V tomto případě došlo ke zproštění obžaloby. Naopak půlroční trest si vysloužil Matěj Pořízek, výměnkář ve Švaryšově, za to, že v roce 1889 rozšiřoval zprávu, že korunní princ Rudolf je živ a že ho Židé zajali a místo něj pochovali voskovou figurínu.
ZLOČIN JAKO POMSTA S trestným činem urážky Veličenstva je však spojena ještě jedna okolnost, kterou zákonodárce zřejmě nepředpokládal a kterou můžeme zjistit pouze zkoumáním jednotlivých spisů. Tento trestný čin byl v praxi využíván, či spíše zneužíván, některými osobami k tomu, aby se s jeho pomocí pomstili lidem, s nimiž byli v určitém sporu. Docházelo k tomu dvojím způsobem. Žalující strana buď využila situace, kdy v nějaké vypjaté atmosféře, při hádce, druhé osobě ujely nervy a dopustila se urážky císaře, nebo si urážlivý výrok rovnou vymyslela ve snaze znepřátelenou osobu poškodit. I když se takového chování dopouštěli i muži, přeci jen se objevovaly častěji případy, v nichž jako aktérky vystupovaly ženy, a to na obou stranách. Zvlášť ve městech vznikaly při soužití v jednom domě časté konflikty, v nichž se angažovaly ženy, které na rozdíl od mužů byly v domech přes den přítomny. Muži, které zaměstnání často odvádělo mimo domov, se těchto sporů většinou přímo neúčastnili, maximálně do nich byli zataženi prostřednictvím svých manželek. Jeden takový spor prozrazují stránky spisu, podle nějž třiatřicetiletá Barbora Bejvalová z Prahy, manželka kancelisty u spolku českých architektů a inženýrů, sepsala v roce 1873 udání na svoji sousedku, osmapadesátiletou Kateřinu Veselou, manželku flašinetáře a bývalého vojáka. Celá hádka původně vznikla kvůli okénku na společně užívaném záchodě, které bylo zabílené, aby do místnůstky nebylo vidět. Jednoho dne však šestiletá dcerka Barbory Bejvalové vzala kartáč a okénko umyla. V následující hádce, která mezi Barborou Bejvalovou a Kateřinou Veselou propukla, vmetla Bejvalová své sousedce do tváře, že se naparuje a dělá se hrdou a přitom nemá na co, protože její muž je jen obyčejný flašinetář a živí se žebrotou. Kateřina Veselá jí měla odseknout, že žebrota není žádná hanba, že císař pán také žebrá, ale že krást je hanba. Hned příští den běžela Barbora Bejvalová na komisařství s udáním. I když hádce, která se odehrávala na domovní chodbě, bylo přítomno sousedek více, žádná inkriminovaný výrok nepotvrdila nebo možná potvrdit nechtěla. Naopak manžel Kateřiny Veselé přispěchal se svědectvím, že když před dvěma lety pobýval korunní princ Rudolf v Čechách, bavil se o jeho návštěvě a o císaři s Hynkem Bejvalem, manželem Barbory. Na Veselého slova, že císař je hodný, že ho osobně zná, protože jako bývalý voják s ním jednou v roce 1851 mluvil, měl Bejval reagovat výrokem, že císař Pán není hodný, že zkurvil Židovku a nakazil císařovnu tak, že ta sama do teplých krajin cestovat musela. Nastalo samozřejmě vyšetřování i tohoto druhého výroku. Nakonec celý případ vyzněl do ztracena, neboť i když soud první instance Kateřinu Veselou odsoudil ke třem měsícům, odvolací soud ji naopak osvobodil s odůvodněním, že nelze dokázat, že Veselá domnělý výrok skutečně vyslovila, neboť svědectví Bejvalové bylo kvůli nepřátelství, které mezi oběma sousedkami panovalo, shledáno nevěrohodným. Lze předpokládat, že podobně dopadlo i obvinění Hynka Bejvala, o němž ve spise další informace nejsou. Určité genderové aspekty můžeme pozorovat i v obranné strategii lidí, kteří byli obviněni z urážky Veličenstva. Ženy se zřejmě méně často než muži snažily zapírat. Spíše se celou situaci včetně nepříznivých svědectví snažily zpochybnit: Já nevím o ničem, jestli jsem to řekla, tedy se na nic nepamatuju. Také Kateřina Veselá, která původně připustila, že o císaři mluvila, se později snažila vše zpochybnit slovy: Já neměla příčinu na zeměpána taková špatná slova vydati... Já nejsem žádný národovec, já nejsem při té neb oné straně, proč bych já císaře pána urazila. Když bylo na pachatelky uhozeno ze strany státních orgánů, mívaly tendenci se doznat a dodatečně svůj čin vysvětlit či omluvit a vyjádřit lítost. Výše zmíněná Františka Bečvářovská se při vyšetřování svého výroku chovala pokorně: Já jsem v tom okamžení si ani nepromyslela, co jsem řekla, teď ale nahlížím, že jsem chybila a to neměla říct. Další obviněná se bránila slovy: Já jsem také byla rozmrzelá a tak mi to vyjelo z úst..., však ta slova jsem nekřičela, nýbrž jen pomalu vyslovila. Ženy při své obraně poměrně hojně využívaly stereotypů, které byly ve společnosti o „slabším pohlaví“ zakořeněny. Stavěly se do role osob na jedné straně apolitických a nezajímajících se o společenské poměry, na druhé straně svárlivých, nervově labilních a sužovaných různými psychosomatickými potížemi. Pro ilustraci nechme znovu promluvit Kateřinu Veselou: Já se na to nepamatuju, že bych něco takového byla doznala, ostatně já trpím na gicht [z němčiny, dna, pakostnice] v hlavě, a tu když mne to popadne, nevím ani, co mluvím. Některé ženy se dokonce v tomto směru dovolávaly lékařského dobrozdání – jako třeba hostinská Marie Chmelařová, která se urážky Veličenstva dopustila v situaci, kdy u nich doma byly exekučně vymáhány dlužné školní platy. Snažila se omluvit své jednání těhotenstvím, které v ní vyvolává nepředvídatelné stavy: Zdaliž jsem se tehdáž takto pronesla... se již pamatovati nevím, já však byla v této době v 9. měsíci s outěžkem a krev mně stoupala pořáde do hlavy, a tudíž možná, že jsem něco pronesla, a když jsem něco pronesla, stalo se to z rozlícenosti mysle. Navštívila jsem kvůli tomu lékaře v Nechanicích, vyjádřil se, že dokud jsem v jiném stavu, mně nic nepomůže, a dal mně něco k ulehčení, jak dokazuje přiložený recept lékařský. Trvala mně choroba tato až do 7. tohoto měsíce, kteréhož dne totiž jsem slehla.
SOUDNÍ ROZHODNUTÍ Nelze ovšem říci, že by vyšetřovatelé či soudci k ženám přistupovali jinak než k mužům, že by jim snad vyměřovali nižší tresty. Pokud došlo k případu, kdy jedna žena udala druhou, přičemž se zde evidentně jednalo více o mstu než o urážlivý výrok, měli někteří policejní komisaři snahu spor urovnat a případ zarazit hned v jeho počátku a více méně ho tím smést ze stolu. Při stanovení konkrétní výše trestu se však soudci spíše řídili tím, z jakého prostředí pachatel pochází, zda žije mravně a nemá za sebou již kriminální minulost, než tím, zda je muž, nebo žena. Tulák či žebračka si za mřížemi obvykle pobyli delší dobu než bezúhonná osoba – již také proto, že většinou nešlo o jejich první konflikt se zákonem a navíc jim býval k urážce Veličenstva nezřídka připočten i další delikt. Obecně lze říci, že mezi stíhanými pachateli nalézáme především osoby pocházející z nižších sociálních vrstev – nádeníky, posluhovačky, žebráky. Zcela jistě se však urážek Veličenstva dopouštěli i lidé majetnější a vlivnější. Nicméně v těchto případech zřejmě jejich spoluobčané buď váhali udat člověka, který by jim mohl eventuálně později uškodit, nebo jejich svědectví bylo ze strany úřadů odmítnuto jako nevěrohodné. Přesto však některé osoby u soudu skončily – nalezneme mezi nimi například mlynáře, obchodníky, sedláky, též majitele továrny. V roce 1868 byl obviněn farář Antonín Sachs, který v hostinci tvrdil: Císař a jeho úředníci jsou špatní a mohou mi políbit prdel. Za urážku členů císařského domu byl stíhán i majitel pražské knihtiskárny Jan Otto, neboť vydával román na pokračování Král a biskup, v němž byl líčen život na dvoře Rudolfa II. a dalších Habsburků. O vině či nevině rozhodovala též věrohodnost svědků a i zde se větší váha přikládala výpovědím osob s dobrou pověstí a odpovídajícím majetkovým postavením. Soud mohl při určování výše trestu přihlédnout k polehčujícím okolnostem, za něž bylo obecně považováno především již zmíněné bezúhonné chování a pak také, pokud k trestnému činu došlo v prudkém pohnutí mysli. Se shovívavostí se mělo přistupovat k pachateli, jenž byl mdlého rozumu nebo jehož výchova byla velmi zanedbána. Za polehčující okolnost či důvod k odkladu nástupu trestu nebyly považovány těhotenství či následný porod. Již zmíněná Marie Chmelařová, která byla v únoru 1873, tři měsíce po porodu syna, odsouzena k jednoměsíčnímu trestu, se snažila nástup do vězení různými žádostmi co nejdéle oddalovat. Posunout nástup trestu se jí podařilo jen „díky“ nákaze neštovic, o jejíž existenci a pravdivosti se osobně přijel k ní domů přesvědčit soudní znalec. Do vězení nastoupila v červnu 1873, a to i se sedmiměsíčním synem. Zavedení zvláštních paragrafů, podle nichž se trestaly urážky Veličenstva, napomohlo vytvoření obrazu Rakouska-Uherska coby policejního státu protkaného hustou sítí donašečů. Bližší pohled na vyšetřované případy nás však nutí tento názor poněkud korigovat. I když k zahájení vyšetřování urážky hlavy státu nebylo na rozdíl od „obyčejných“ urážlivých výroků třeba oznámení ze strany postiženého, přeci jen to většinou nebyly státní orgány, které se iniciativně snažily případné provinilce vyhledávat. Řada odsouzených se do problémů dostala sama, a to jen díky své výbušnosti, prostořekosti a vzpurnosti, když se kriminalizovatelných výroků dopouštěla přímo na půdě státních institucí – soudů či policejních komisařství – nebo před úředními osobami. Další velká skupina vyšetřování byla zahájena na základě udání, které však opět většinou nepocházelo od nějakých nastrčených a státními orgány získaných agentů, ale od obyčejných lidí, většinou sousedů obviněných osob. Studium trestních spisů nám tak mnohem více než praktiky státních institucí odhaluje tehdejší mentalitu lidí a jejich chování ve vypjatých momentech, kdy zdaleka ne všichni dokázali obstát se ctí – a to nejen proto, že se dopustili urážky Jeho Veličenstva.
LITERATURA S. Stübinger, Schuld, Strafrecht und Geschichte. Die Entstehung der Schuldzurechnung in der deutschen Strafrechtshistorie, Köln 2000; K. Uhl, Das „verbrecherische Weib“. Geschlecht, Verbrechen und Strafen im kriminologischen Diskurs 1800–1945, Münster 2003; J. Uhlík, Historie věznění a vězeňství v Čechách, 2006; L. Zedner, Women, Crime, and Custody in Victorian England, Oxford 1991.
Alice VELKOVÁ (nar. 1972) působí v Historickém ústavu AV ČR a na FF Univerzity Pardubice. Zabývá se sociálními dějinami venkova, dějinami rodiny a problematikou ženské kriminality v 18. a 19. století.