Když byla 29. března 1689 v Chotýčanech v rybníčku na návsi nalezena mrtvolka novorozence, nechal místní konšel svolat všechny dospělé dívky ze vsi. Po krátkém vyšetřování bylo zjištěno, že matkou dítěte byla třicetiletá Veronika Košťálová.
Lišov, stejně jako bezpočet drobných jihočeských městeček, vždy zůstával ve stínu svého souseda, královského města Českých Budějovic. Svůj městský charakter si dokázal uhájit především díky své poloze na hlavní zemské stezce vedoucí z jižních Čech na Moravu. Starobylé právní výsady si městečko udrželo i přes veškeré útrapy, hospodářský a populační propad, který utrpělo během třicetileté války. K nejvýznamnějším privilegiím patřilo pořádání výročního trhu, volba samosprávy i tzv. ius gladii, právo meče, podle kterého směl magistrát soudit a případně i trestat smrtí nejzávažnější trestnou činnost. Podobných případů však naštěstí nikdy nebylo mnoho. Od poloviny 16. století byli v Lišově popraveni všeho všudy jen čtyři odsouzení. Posledním z nich byla roku 1689 jistá Veronika Koštálová, poddaná panství Hluboká nad Vltavou ze vsi Opatovic. Za vraždu dítěte hrozil Veronice Košťálové trest smrti. Hlubocký hejtman Eliáš František z Hexdelberka, kterému byl případ oznámen, nechal proto obviněnou odeslat do Lišova, který disponoval hrdelní pravomocí a směl tyto případy soudit.
PRŮBĚH VYŠETŘOVÁNÍ Protože se obviněná ke svému hrůznému činu již předem přiznala, nikdo nepředpokládal, že by její odsouzení představovalo pro lišovský magistrát větší problém. Případ byl po skutkové stránce jednoznačný. Obviněná v noci na 18. března tajně porodila živé, zdravé, ale nechtěné nemanželské dítě, pro jehož zaopatření jako prostá námezdní děvečka neměla materiální prostředky ani sociální zázemí. Hned po porodu proto raději dítěti prořízla hrdlo nožíkem a vhodila je poblíž staré hrušně do návesního rybníčku. Než se zotavila z poporodních bolestí a mohla se vrátit zpět do služby, předstírala několik dní nemoc. Úkolem soudního řízení proto již nebylo ani tak vlastní usvědčení obviněné, ale ověření, zda na smrti nemají podíl další osoby. V úvahu připadal především otec dítěte, který měl být stíhán přinejmenším pro nezákonný pohlavní styk. Jeho totožnost však obviněná odmítala prozradit. Soudní jednání, které se původně zdálo jako pouhá formalita, se proto nakonec změnilo doslova v souboj argumentů vyšetřované a vyšetřujících. Aby uchránily své partnery, k nimž nejednou cítily skutečně silný citový vztah, vypovídaly obvykle ženy, stíhané pro početí nelegitimního potomka, že byly do jiného stavu přivedeny po krátké povrchní známosti mužem, kterého samy pořádně neznaly nebo který se již v okolí nezdržuje. Stejnou obrannou strategii zvolila i Veronika Košťálová. Z počátku se odvolávala na neznámého vysloužilého vojáka, který ji měl loňského léta znásilnit. Proti podobným výmluvám však měli vyšetřovatelé poměrně účinnou protizbraň. Pomocí detailních zdánlivě nepodstatných otázek na okolnosti údajného pohlavního aktu, první příznaky těhotenství, jeho další průběh a vlastní porod, na které obviněné ženy odpovídaly bezelstně podle skutečnosti, se jim podařilo prokázat, že nemluví pravdu, protože nesouhlasila přirozená časová souslednost mezi údajným početím, prvními citelnými pohyby plodu v těle matky a porodem. Při dalším kole otázek proto obviněná označila za svého souložníka starého vdovce z Opatovic, u něhož po určitou dobu sloužila. K ověření její nové verze použili vyšetřovatelé jiného účinného prostředku – přímé konfrontace. Při ní nařčený muž sice přiznal, že s ní chtěl dvakrát tělesně obcovat, ona mu ale nebyla po vůli a ke skutku nakonec vůbec nedošlo. Pod tíhou přímých pohledů z očí do očí změnila Veronika svou výpověď potřetí. Až nyní udala jako skutečného spoluviníka obecního pastýře z Chotýčan, který byl navíc ženatý. Tím se také vysvětlilo, proč se tak zarputile bránila prozradit jeho pravou totožnost. K několikaměsíčnímu intimnímu poměru se předvolaný pastýř Mikuláš přiznal. Potvrdil navíc, že to byl on, kdo Veronice poradil, aby se vymluvila na znásilnění neznámým vojákem. Důrazně ale popíral, že by věděl o smrti dítěte, natož aby na něm měl sebemenší podíl. V tom se jeho výpověď nelišila od toho, co od počátku udávala obviněná. Lišovští radní měli proto za to, že došlo k úplnému objasnění zločinu, jednání soudu ukončili a podle dosud platného Koldínova zákoníku vynesli nad Veronikou Košťálovou trest smrti stětím. S rozsudkem vyneseným soudem poddanského města musel však ještě souhlasit majitel panství, který byl v tomto případě zároveň i vrchností odsouzené. O výsledku svého vyšetřování a navrženém trestu informovali proto Lišovští prostřednictvím hlubockého hejtmana knížete Ferdinanda Viléma ze Schwarzenberku. Pro úředníky jeho ústřední kanceláře, vrcholné instituce schwarzenberské správy, složené ze zkušených a na svou dobu i mimořádně vzdělaných odborníků, však nebyla důležitá pouze skutková stránka věci, ale dbali i na procesní zásady trestního řízení. K nemalému překvapení hlubockého hejtmana i lišovského magistrátu nařídili proto doplnit vyšetřovací spis o výpovědi dalších svědků, kteří museli pravdivost svých slov předem stvrdit přísahou. Městská rada proto 2. května 1689 provedla výslechy hospodáře a jeho manželky, u nichž obviněná Veronika v inkriminovanou dobu pobývala, dvou žen, které nalezly tělo mrtvého dítěte, i vesnického konšela, který prováděl prvotní vyšetřování na místě činu. Podle ústřední kanceláře však přitom znovu pochybili hned proti několika zásadám řádného soudního vyšetřování: autentičnost výslechových protokolů nebyla stvrzena přitištěním městské pečeti, výslechy proběhly bez městského rychtáře, který jako jediný směl z titulu svého úřadu celé vyšetřování zahájit vznesením žaloby ex officio. Lišovským radním nezbývalo než pokorně poslechnout svou vrchnost. Místní rychtář Tomáš Boháček proto 16. května předstoupil před městskou radu, aby vznesl formální obžalobu. Již o dva dny později hlubocký hejtman oznámil knížeti, že veškeré předchozí nedostatky byly odstraněny. Schválení dosavadního postupu se ale znovu nedočkal. Na místo pochvalné odpovědi a potvrzení navrhovaného ortele se mu knížecím reskriptem z 26. května dostalo další ještě ostřejší kritiky. V ní bylo předchozí vyšetřování označeno jako vyložené diletantství. Lišovský magistrát podle názoru schwarzenberské ústřední kanceláře postupoval proti všem pravidlům, když během jediného dne provedl všechny výslechy a ještě stihl vynést rozsudek. Po předchozích zkušenostech se proto již úředníci z ústřední kanceláře rozhodli do detailu popsat, jak má řádné vyšetřování skutečně vypadat. Přesně podle jejich instrukce proběhlo další kolo výslechů. Nový mimosoudní výslech provedl tentokrát rychtář v doprovodu dvou členů městské rady. Oba tzv. deputírovaní komisaři, Mates Kotyza a Matěj Hrdlička, kteří předem složili předepsanou přísahu, dohlíželi na průběh výslechu a na závěr stvrdili jeho pravdivost do protokolu vlastnoručními podpisy a přitištěním osobní pečeti. Zápis měl správně pořídit specializovaný krevní písař. Toho ale v Lišově nikdy neměli a vzhledem k nízké frekvenci vyšetřovaných trestných činů by pro něj jen stěží hledali uplatnění. Úkolu se proto ujal obyčejný městský písař a účetní v jedné osobě, Lukáš Kašparides, který teprve před několika málo týdny vystřídal v úřadě svého dlouholetého předchůdce. Chyběly mu proto jak odborné znalosti z právní teorie, tak i praktické zkušenosti s dosavadním vedením trestní agendy, čímž se do jisté míry dají vysvětlit problémy, s nimiž se lišovská rada během vyšetřování potýkala. Ještě téhož dne stihli rychtář s komisaři na příkaz schwarzenberské ústřední kanceláře ohledat corpus delicti, tedy tělíčko zavražděného novorozeněte a pořídit o tom rovněž podrobný záznam. Plná městská rada se proto na lišovské radnici mohla sejít hned další den, aby na základě podkladů vyhotovených předešlého dne konečně proběhlo řádné soudní přelíčení. Po formálním zahájení přednesl rychtář opět znění žaloby. V ní uvedl, že se dotyčná dopustila nejen vraždy svého dítěte, ale i nemanželského pohlavního styku a zatajování těhotenství a navrhl podle ustanovení Koldínova zákoníku vynesení trestu smrti stětím. Obviněná nemohla nyní učinit více než zdůraznit skutečnosti, které snad mohly být považovány za polehčující okolnost a kajícně projevit upřímnou lítost nad svým skutkem. Před soud pak byli předvoláni všichni svědci, aby zopakovali své výpovědi, a přečten protokol o ohledání doličného předmětu. Na závěr vystoupil v roli obhájce lišovský měšťan Ondřej Dvořák, který jako „právní přítel“ obviněné potvrdil, že soudní řízení proběhlo spravedlivě a vyšetřovaná při něm neutrpěla sebemenší újmu. Konečný verdikt, který soud v osobě úřadujícího purkmistra nad obžalovanou na závěr vynesl, potvrzoval návrh obžaloby, zároveň byl ale znovu výslovně podmíněn potvrzením vrchnosti. Tentokrát se Schwarzenberk i jím pověření úředníci spokojili s dodanými podklady. Tím, že nařídili exekuci trestu, aniž by si vyžádali jeho nezbytné potvrzení pražským apelačním soudem, však sami porušili pravidlo pro výkon hrdelní jurisdikce, na jejíž dodržování předtím tak úpěnlivě dbali. Teprve když dorazil knížecí souhlas, mohlo se v Lišově začít s přípravou popravního rituálu. Základní pravidla pro jeho průběh nalezli radní opět v Koldínově zákoníku, který byl rozhodnutím zemského sněmu od roku 1579 závazný pro všechna města v Českém království. Jeho ustanovení týkající se poprav však i nadále zůstávala jen jakousi rámcovou osnovou a nikdy nenabyla povahy přesně daného scénáře, který by odstranil vliv rozmanité místní tradice, případně ekonomických možností daného městského soudu. První povinností, kterou museli představitelé městečka splnit, bylo řádné publikování rozsudku. Teprve tímto dnem, kdy se naposledy sešel celý soudní tribunál, skončil vlastní soudní proces. Až nepřímým souhlasem veřejnosti nabýval rozsudek právní platnost. V pátek 21. června byla proto Veronika Košťálová naposledy přivedena ozbrojeným soudním sluhou na radnici. Od posledního přelíčení se zde nic podstatného nezměnilo. Všech dvanáct konšelů zasedalo uprostřed radní světnice kolem velkého kulatého stolu. Zvlášť seděli rychtář a písař. Nikdo z přítomných si k této příležitosti neoblékl žádné zvláštní oblečení, v místnosti chyběla jakákoliv obřadní výzdoba, která bývá v této souvislosti doložena z některých velkých měst. Nic nenasvědčovalo, že by se zde vedle zasedání městské rady odehrávala také soudní přelíčení v trestních záležitostech. Jedinou změnou byla otevřená okna, jimiž do místnosti pronikal hluk z náměstí, kde se shromáždil dav zvědavců, kteří se již nevešli dovnitř radnice. Členové soudu si byli vědomi nebezpečí, že veřejnost může k odsouzené pojmout sympatie a svými emotivními projevy znevážit symbolické vítězství spravedlnosti nad jejím zločinem. Z tohoto důvodu se rozhodli nekomplikovat si zbytečně již tak vypjatou situaci a bez jakéhokoliv formálního zahájení nechali písaře, aby nahlas přečetl text rozsudku. Ten se přitom záměrně o bližších podrobnostech zločinu, usvědčujících důkazech nebo dokonce opakovaných komplikacích během vyšetřování, které by mohly zpochybnit autoritu soudu, raději vůbec nezmínil. Úloha odsouzené spočívala po celou dobu jen v pasivním vyslechnutí vyneseného ortele. Aniž by byla vůbec puštěna ke slovu, nechal ji rychtář okamžitě po vyhlášení trestu odvézt zpět do obecní šatlavy. Tím byl celý obřad u konce. Ani po publikování rozsudku nemusel být ještě vynesený trest bezpodmínečně vykonán. Odsouzení se mohli formou tzv. beneficium lauterationes proti rozsudku do dvou týdnů od jeho vyhlášení odvolat a pokračovat v boji o záchranu vlastního života nebo alespoň pomocí žádosti o milost usilovat o zmírnění vyneseného trestu. Ať už o těchto možnostech Veronika Košťálová věděla nebo ne, nepokusila se jich využít. Podání žádosti o milost by jí musela povolit vrchnost, která už ale souhlasila s vyneseným trestem a neměla ani jiný zájem na protahování soudního řízení a s ním spojeným zvyšováním finančních výdajů.
CESTA NA POPRAVIŠTĚ Začaly proto přípravy na vlastní exekuci. Předně bylo nutné připravit hlavního aktéra popravního dramatu – odsouzenou a smířit ji se smrtí. Bez jejího vnitřního souhlasu a úplného uznání viny a vyneseného trestu hrozilo reálné nebezpečí, že své doznání ve vypjatých okamžicích před smrtí odvolá. V takovém případě by ztratil rozsudek na své legitimitě, exekuce by musela být okamžitě zastavena a znovu obnoveno vyšetřování. Aby se předešlo těmto komplikacím, byli do Lišova tři dny před exekucí povolání z nedalekých Českých Budějovic dva dominikánští mniši, kteří měli odsouzené poskytnout duchovní útěchu. V Lišově se ale záhy ukázalo, že náklady na jejich pobyt ve výši tří zlatých a šestnácti krejcarů, zaplatila radnice úplně zbytečně. Ani jeden z vyslaných bratří neuměl česky. Jejich úkolu se tak nakonec zadarmo ujal místní farář, který odsouzenou připravoval na její poslední pozemskou pouť. Důležitým úkolem k zajištění nerušeného průběhu popravního rituálu bylo zorganizování ochrany popravního průvodu doprovodnou eskortou. V Lišově si pochopitelně nemohli dovolit najmout profesionální vojenskou jednotku. Lišovský magistrát nechal proto vytvořit malý improvizovaný oddíl, který tvořili pouze řadoví měšťané ozbrojení vlastními píkami, halapartnami a mušketami. Předem proto bylo nutné nacvičit nebo alespoň dohodnout pohyb a organizaci takové jednotky, určit úkoly konkrétních jednotlivců v krizových situacích a stanovit způsob ochrany popraviště. Poslední povinností bylo objednání popravčího mistra. V malém městečku, jakým byl Lišov, kde se navíc starobylé právo meče dostávalo ke slovu jen výjimečně, si nikdy nemohli dovolit ze svých prostředků vydržovat vlastního kata. Už od roku 1405, kdy jim to zvláštním privilegiem povolil Václav IV, si jej proto Lišovští půjčovali z Českých Budějovic. Ani pronájem jeho služeb však nebyl levnou záležitostí. Vykonání rozsudku nad Veronikou Košťálovou a jeho třídenní pobyt v Lišově přišel městskou pokladnu na bezmála deset zlatých. Katovské řemeslo patřilo sice vždy k výnosným živnostem, mistři ostrého meče si ale nemohli užívat svých příjmů stejně jako jiní zámožní lidé. Za to, že mučili a zabíjeli za peníze a zpravidla plnili i funkci pohodného, který přicházel do styku s různými nečistotami, odpady a zdechlými zvířaty, bývali ve stavovské společnosti považování za lidi snížené. Jiný než úřední kontakt s nimi mohl znamenat pro ostatní ztrátu cti a společenskou degradaci. Proto se museli na veřejnosti již na první pohled odlišovat svým oděvem, nebo alespoň nosit při sobě svůj popravčí meč; v hostincích, ale i kostelích měli vyhrazena zvláštní místa; se svými rodinami žili na odlehlých místech v zastrčených uličkách na okrajích měst, při hradbách nebo na předměstích. I českobudějovický kat Pavel Murm obýval malý domek mezi vnější a vnitřní hradební zdí pod tzv. Katovskou věží. Zde jej také v pátek 28. června vyzvedl šestičlenný ozbrojený doprovod, aby jej spolu s jeho pomocníkem bezpečně doprovodil do Lišova. Exekuce trestu Veroniky Košťálové, jejíž přípravy zabraly celý týden, se uskutečnila v neděli 1. července 1689. Popravní průvod se začal formovat okolo sedmé hodiny ranní v lišovské radnicí. Rychtář v doprovodu dvou přísežných zatím odešel za odsouzenou do městského arestu. Na rozdíl od řady českých měst se zdejší vězení nacházelo mimo budovu radnice. Šlo o malý přízemní domek ze dřeva o dvou místnostech. Když se ráno v den exekuce poprvé otevřely dveře do arestu a vstoupil rychtář, nebylo to ještě proto, aby vyvedl odsouzenou. Tomáš Boháček se jen přišel ujistit, že dotyčná stále na tom stojí, co jest se předešle byla vyznala a na tom umříti chce. Její kladnou odpověď na trojí dotázání po chvíli tlumočil purkmistrovi i vrchnostenským úředníkům, kteří mezitím dorazili ze sídla panství. V osm hodin byl před radnici přiveden kat. Spolu s ním se všichni přítomní včele s vrchnostenskými úředníky a rychtářem odebrali k vězení, kde se odehrálo obřadní vydání odsouzené z pravomoci města do rukou kata. Rychtář s mašlemi vyzdobeným odznakem svého úřadu, tzv. právem, vyčkal, až se všichni přítomní shromáždí a teprve pak sesedl z koně. Nyní se jej soudní sluha uctivě dotázal, zda doposud řádně plnil své povinnosti a smí odsouzené sejmout z rukou pouta. Na to mu rychtář odpověděl: Tak a ne jináč učiň! Když pak byla dotyčná vyvedena z arestu, obrátil se k popravčímu se slovy: Mistře popravní! Teď já Tobě přítomnou osobu odevzdávám, aby jsi jí dle vyřčeného a Tobě známého ortele sobě poroučenou měl. Načež se kat chopil odsouzené a symbolicky ji převzal do své moci. Dramatický účinek popravního rituálu zvyšovalo zpravidla i oblečení odsouzených do zvláštního popravního roucha. Nikdo však nezaznamenal, zda byla nějak mimořádně ustrojena také Veronika Košťálová. Existenci popravního oděvu v lišovské exekuční ceremonii však nasvědčují vzpomínky několika pamětníků, kteří vypovídali, že baštýř Tusar dostal v roce 1663 milost byvše on již k vyvedení oblečen. Trasa popravního průvodu vedla od obecního žaláře zpět na náměstí, kde posel právní u pranýře vyvolával, co se to v městečku děje. Odtud byla odsouzená vedena kolem radnice ven z města. Na jeho okraji u Božích muk se průvod zastavil podruhé. Po vykonané modlitbě za spásu duše nebohé hříšnice, se všichni ubírali cestou na České Budějovice, kde se po pravé straně na úrovni rybníka Čekala nacházelo popraviště. Zde měl popravní ceremoniál vyvrcholit. Hned po příchodu na místo popravy rozkázal rychtář ozbrojenému doprovodu udělat před šibenicí velký kruh, do jehož středu se postavil kat s odsouzenou. Místo, aby ji ještě jednou vyzval k potvrzení své výpovědi a veřejnému uznání spravedlivého trestu, obrátil se přímo k přihlížejícímu davu a varoval jej před narušením vlastního aktu popravy. Bránění ve výkonu soudního rozsudku mohlo být kvalifikováno jako „odboj“, za který Koldínův zákoník vyměřoval trest smrti. Mezi tím co domluvil, posadil si kat Veroniku na malou stoličku, zavázal ji oči šátkem a bez jakéhokoliv zahajovacího aktu, který zpravidla vydával právě rychtář, vytrhnouce meč svůj šťastně hlavu osoby té dolu položil. Ačkoliv stětí neprovázely viditelné komplikace, obrátil se popravčí na rychtáře s žádostí o potvrzení, že řádně splnil uložený úkol: Slovutné a vzácné Poctivosti, pane rychtáři, dobře-li sem se v stínání této osoby zachoval? Načež mu rychtář odpověděl: Jestli si podle ortele vyřčeného učinil, to má své při tom zachování míti. Součástí spravedlivého trestu nebylo jen samotné usmrcení, ale patřilo k němu i odepření řádného pohřbu se všemi křesťanskými obřady. Zohavené mrtvoly odsouzenců zůstávaly na popravištích dlouhé týdny. Pouze u prostého stětí mečem, považovaného všeobecně za nejčestnější způsob kapitálního trestu, byla těla bezprostředně po popravě vložena do předem připravené jámy pod šibenicí. Mělo se tak předejít případným projevům kultu relikvií, který obestíral tělesné ostatky popravených. Osoby, které se zbavily hříchu odpykáním trestu smrti, bývaly uctívány téměř jako mučedníci. Léčivé účinky přisuzoval jejich ostatkům nejen prostý lid. Také Petr ze Švamberka si v květnu 1619 nechal od soběslavského kata poslat „lidský sádlo“. Spolu s tělem Veroniky Košťálové byla proto vložena do připraveného hrobu i její krev a krví nasáklá zem. Teprve poté se všichni zúčastnění mohli odebrat zpět do městečka, kde jim rychtář poděkoval za doprovod a celou exekuci ukončil. Popravní rituál inscenovaný do podoby působivého divadelního představení sledoval vždy stejný cíl – přivábit pozornost senzacechtivých davů. Pomocí veřejného fyzického utrpení odsouzence se mělo dosáhnout odvrácení potenciálních pachatelů od trestné činnosti a přispět k vštípení požadované společenské normy. Na příkaz vrchnosti se o lišovské exekuci měli poddaní dozvědět na vesnických shromážděních od svých rychtářů, kteří k tomu byli instruováni hejtmany panství; širší veřejnost byla k účasti nabádána kazateli při pravidelných nedělních bohoslužbách. Přestože nelze vyloučit, že oba očití svědci lišovské exekuce, zdejší městský písař i hlubocký hejtman, vynechali ve svých záznamech některé podrobnosti, které snad unikly jejich pozornosti nebo se podle jejich názoru nehodily k upamatování, zarazí na první pohled nápadná podoba tohoto exekučního rituálu s nařízeními z o dvacet let mladšího hrdelního řádu císaře Josefa I. Zdá se proto, že na počátku 18. století byly v podstatě uzákoněny pouze starší, avšak plně vyhovující zásady výkonu kapitálního trestu, podle nichž v té době postupovala tak jako v Lišově zřejmě převážná většina městských hrdelních soudů v Čechách.
LITERATURA R. van Dülmen, Divadlo hrůzy. Soudní praxe a trestní rituály v raném novověku, Praha 2001; K. Härter, Polycey und Strafjustitz in Kurmainz. Gesetzgebung, Normdurchsetzung und Sozialkontrolle im frühneuzeitlichen Territorialstaat, Frankfurt am Main 2005; M. Scheutz, Alltag und Kriminalität. Disziplinierungsversuche im steirisch - österreichischen Grenzgebiet im 18. Jahrhundert, München – Oldenbourg 2001; R. Schulze (ed.), Symbolische Komunikation vor Gericht in der Frühen Neuzeit, Berlin 2006.
Pavel MATLAS (nar. 1976) vystudoval historii na FpF Slezské univerzity v Opavě. Pracuje jako archivář Státního archivu v Třeboni, zabývá se problematikou trestní disciplinace poddaného obyvatelstva v raném novověku.