Po vyhlášení protektorátu Čechy a Morava mizela z českého kulturního života demokraticky a levicově orientovaná tvorba, nemluvě o tvorbě židovské. Monopolizaci informací doprovázela izolace české kultury od vnějších podnětů.
Protektorátní vláda v čele s generálem Aloisem Eliášem se snažila využít vymezený prostor a uhájit co nejpestřejší kulturní život. Více či méně skrytě byly poskytovány finanční podpory, patronáty jednotlivých ministrů nad různými akcemi, oddalovány či obcházeny příkazy okupačních úřadů. V druhé polovině roku 1939 pomalu opadával šok a slábly vypjaté pocity ponížení a beznaděje prvních týdnů okupace, lidé si zvykali na nové poměry. S tím, jak ustával stavební ruch, ztráceli svůj prostor pro tvorbu a projektovou činnost také architekti. Čilý spolkový život českých architektů přetrvával i za okolností, kdy byl nucen hledat pololegální či ilegální formy. Například shromáždění Klubu architektů se nadále, jako v dobách předmnichovských, konala v suterénu Národní kavárny. Po určitou dobu tyto večery unikaly pozornosti protektorátních úřadů, protože byly pokládány za odborné přednášky a porady. Jejich organizátoři i účastníci ale cítili – řečeno slovy architekta Karla Honzíka – že domýšlená odbornost je vlastně krajně politická, že architektura chápaná jako prostředí pro všechny musí být nutně socialistická a revoluční. Podle deníkového záznamu architekta Oldřicha Starého se přednášky v Národní kavárně konaly ještě v roce 1943 a byla to dobrá a klidná věc, která pomáhá udržet lidi pohromadě a ve správném názoru. Až do roku 1942 vycházel prestižní časopis Architektura, který vznikl v roce 1939 kompromisní dohodou představitelů Klubu architektů, Sdružení architektů a Společnosti architektů jako společná náhrada za původní časopisy Stavba, Stavitel a Styl. Šéfredaktorem spojeného periodika se stal předseda Klubu architektů, uznávaný odborník a organizátor Oldřich Starý.
POTŘEBA NOVÉ ARCHITEKTURY Bilancující i programové statě uveřejňované na stránkách Architektury otevíraly kritickou diskusi o dosavadních výsledcích funkcionalismu a o potřebě nové architektury, která by byla vytvářena nejen rozumem, ale i smysly. Jejich autoři kritizovali zvulgarizování zásad moderní architektury v realizované výstavbě za uplynulých dvacet let, ignorování tradice jako nositelky hodnot i nedostatečný respekt k potřebám širokých vrstev. Podle článku Oldřicha Stefana Úkoly naší budoucí architektury česká architektura dospěla k poznání, že naplňování nových zásad nepřineslo očekávané výsledky. Autor nepochyboval, že vývoj funkcionalismu se tím neuzavřel, architektura se jen ocitla v mezníku, který odděluje dvě jeho fáze. Zásadní počiny přinesl rok 1940 – vydání práce Jana E. Kouly Nová česká architektura a její vývoj ve XX. století a bilanční výstavu Za novou architekturu. Klub architektů začal připravovat výstavu prací svých členů i pozvaných hostů už v roce 1938. Podle původního plánu měla přehlídka v pražském Uměleckoprůmyslovém museu zachycovat období let 1918–1938. Kvůli mnichovské krizi se výstava v původním termínu neuskutečnila a s přípravami se znovu začalo až koncem roku 1939. Do obnovené práce se tentokrát zapojily i spolky Sdružení architektů a Společnost architektů, záběr výstavy se rozšířil na období let 1900–1940. Záměrem tvůrců bylo komplexně představit českou architekturu od začátku století, takže jejich záměrem bylo nejen vystavovat umělecké projekty, ale také zaznamenat vývoj po stránce sociální a technické a představit práci architekta v celém jejím rozsahu od bydlení přes urbanismus k restaurování a konzervování uměleckých památek. Místopředseda výstavního výboru Zdeněk Wirth ve svém rozhlasovém projevu o náplni výstavy řekl: Nová architektura splňuje požadavky civilizace a užitkovosti, po nichž volá dnešní život jednotlivce i celého sociálního společenství, jsou tu představeny všechny funkce architektonické tvorby, jak se vyvinuly na podkladě nových životních způsobů, nových technických konstrukcí a nových stavebních hmot a jak byly logicky usměrněny ve směru sociálním a hospodářském. Od počátku příprav byl program výstavy rozdělen do pěti oddílů. Zahajovací nabízel retrospektivu staveb z období let 1900–1918 a naznačoval tak sociální a konstruktivní předpoklady moderní architektury. Objevila se zde slavná díla Kotěrova, Hilbertova, Rozsipalova, Dryákova, Englova, Gočárova a dalších. Druhý, stěžejní oddíl, zahrnoval stavby navrhované a realizované v letech 1918–1940. Rozděleny byly do osmi skupin podle účelu, jemuž sloužily: duchovní osvěta, zdravotnictví a sociální služby, obchod, průmyslové a hospodářské stavby, rekreace a sport, bydlení, urbanismus s dopravou a konečně restaurování a konzervování památek. Třetí oddíl se obsáhle zabýval kritikou stavebnictví a skutečnou úrovní realizovaných staveb. Čtvrtý oddíl výstavy seznamoval návštěvníka s odbornou literaturou a časopisy zaměřenými na moderní architekturu. Pátým oddílem výstavy se vlastně stala nově upravená zahrada muzea, která zároveň sloužila návštěvníkům k posezení a konaly se zde doprovodné kulturní a společenské akce. Završující součástí projektu se mělo stát vydání knihy – jakéhosi „katechismu“ moderní architektury s ilustracemi, katalogem exponátů a bibliografií. Pracovní výbor v čele se Zdeňkem Wirthem následně teoreticky podrobně rozpracoval osm skupin druhého oddílu výstavy a každou svěřil jednomu referentovi, který pak sestavil výčet zásadních prací. Podle takto získaných seznamů byla počátkem ledna 1940 sestavena kartotéka autorů, kteří byli dopisem vyzváni k účasti. Podle zaslaného výčtu měli dodat vyžádané práce a navíc i celkový seznam prací s životopisnými údaji pro katalog vystavovatelů. O průběhu prací pravidelně informovala jednatelka výstavního výboru Augusta Müllerová v časopise Architektura. Účast moravských architektů zajišťoval a zprostředkovával architekt František Kalivoda. Cílem kritického výběru realizovaných i jen navržených staveb bylo vytvořit úplný přehled vykonaného díla za posledních čtyřicet let tak, aby se splnil záměr výstavy. Organizátoři se proto obrátili na všechny architekty, o kterých se domnívali, že přispěli k úrovni české architektonické tvorby, bez ohledu na jejich spolkovou příslušnost či případnou názorovou odlišnost. Přes krátký termín pro odevzdání prací – necelé dva měsíce do uzávěrky 28. února – odpověděla kladně téměř polovina všech vyzvaných a porota mohla vybírat z 3000 kusů fotografií, kreseb a půdorysů.
VLIV PROTEKTORÁTNÍCH POMĚRŮ V různých odpovědích se velmi výmluvně odráží změna poměrů po Mnichovu i protektorátní realita, takže mnozí, kteří by se rádi zapojili, z různých důvodů nemohli. Známý architekt František Zelenka se snažil čelit svému neodvratnému osudu s obdivuhodnou ironií, když přímočaře sděloval: Vážení kolegové, děkuji Vám opravdu srdečně za pozvání k účasti na výstavě ZNA. Dovoluji si Vás však upozornit, že jsem židem, a nevím, zda v tomto případě budete na obeslání mnou reflektovat. Prosím Vás proto o upřímnou odpověď, abych mohl, případně, Vašemu termínu vyhovět. V tomto ohledu poněkud předběhl dobu. Společnost architektů rozesílala svým členům podle vládního nařízení o právním postavení Židů ve veřejném životě č. 136/1940 Sb. z. a n. formulář místopřísežného prohlášení, ve kterém měli vlastnoručně stvrdit, zda jsou nebo nejsou Židy, až v červenci 1940. Bývalý rektor české techniky Antonín Engel projevil ochotu zúčastnit se výstavy, ale ve své odpovědi upozornil, že následkem obsazení techniky vojskem zůstala většina jeho obrazového materiálu nedostupná v ústavu, nehledě k tomu, že ani nevěděl, zda-li ještě vůbec existuje. Z Generálního ředitelství stavby dálnic zase výstavnímu výboru sdělovali, že se sice nemohou zúčastnit vzhledem k výjimečným poměrům, kdy je cenzurou zakázáno uveřejňovat mapy a statistiky jak v tisku, tak i na výstavách, ale že doufají, že v pozdější době bude možno s jejich pracemi vyjít na veřejnost. Jiný, byť pro onu dobu příznačný problém měl další z vyzvaných, Jiří Grossmann. Ve své odpovědi se omlouval, že nemůže nabídku přijmout, protože veškeré jeho práce zůstaly v Bratislavě a likvidace jeho tamní kanceláře ještě neskončila, přičemž příprava vhodného materiálu a hlavně těžkosti s dopravou za tehdejších výjimečných poměrů zabraly tolik času, že včasné dodání materiálu tím bylo úplně vyloučeno. Podobné důvody znemožnily vystavovat také Klementu Šilingerovi z Bratislavy, který jednak obdržel pozvání až po termínu, jednak si stěžoval na roztříštěný kulturní život na Slovensku, kde se nedaly sehnat ani fotografie, protože fotograf se přestěhoval neznámo kam, a doručení korespondence trvalo neodhadnutelnou dobu. Příbuzný architekta Miroslava Lorence ze Zlína v dopisu výstavnímu výboru sdělil, že jeho švagr se výstavy nemůže zúčastnit, protože je od 1. září 1939, kdy úřady sbíraly rukojmí, stále nezvěstný. Jeho osud se tragicky naplnil – byl popraven za odbojovou činnost. Výstava Za novou architekturu byla dvanáctou z třiadvaceti výstav konaných v Uměleckoprůmyslovém muzeu v roce 1940. Za čtyři měsíce ji navštívilo 12 062 návštěvníků, přičemž návštěvnost ostatních výstav se pohybovala od několika stovek do osmi tisíc. Stala se tak druhou nejnavštěvovanější expozicí po výstavě Sto let české fotografie, která proběhla na přelomu let 1939 a 1940. Slavnostní zahájení proběhlo 30. května, pro veřejnost se výstava otevřela o den později a trvala do 29. září 1940. Výstava měla slušnou propagaci, přesto vedení muzea brzy po jejím zahájení upozornilo Ladislava Machoně z výstavního výboru, že návštěvnost klesá, takže je potřeba posílit propagační aktivity a hledat různé možnosti, jak přilákat mládež a jak získat pro moderní stavebnictví naše ženy. Pracovníci muzea od počátku zaznamenávali zájem návštěvníků o praktické informace o nových stavebních materiálech a o rady, jak postupovat při přípravě stavby. Lidé se chtěli na výstavě konkrétně dozvědět, co by měl laik podniknout, aby si opatřil vhodný a hodnotný architektonický návrh a získal spolehlivého stavitele, ale zajímali se i o rovné střechy či správnou dispozici bytu. Doprovodný program se nakonec ustálil na středečních, sobotních a nedělních výkladech a na kulturních večerech v úterý a ve čtvrtek. Cenzorský dohled provázel celou akci. Kromě předběžného schvalování všech ideových záměrů, výstavního materiálu a textů docházelo k „přepadovkám“. V červenci se vedení muzea dozvědělo o chystané úřední revizi, která měla zjistit, zda ve sbírkách i v expozici nezůstaly artefakty se symboly minulého období, a vyzvalo výstavní výbor, aby expozici překontroloval. Na začátku srpna poslalo muzeum zvací dopis a katalog na Hrad státnímu prezidentovi Emilu Háchovi. Pozoruhodné svědectví o německé reakci na výstavu podává důvěrný dopis moravského organizátora architekta Kalivody řediteli muzea Herainovi, ve kterém vysvětluje, proč žádá třicet čestných vstupenek: (…) prováděl jsem výstavou vládního komisaře města Prostějova s panem Amtsratem Gavenatem z úřadu pana protektora Neuratha. Pan Gavenat je nepřítel moderní architektury, ale upřímně pravil, že po zhlédnutí výstavy našel mnohé pro a jeho nenávist je zviklána. Pravil, že přivede postupně všechny důležité osobnosti, které mají s architekturou co dělat, na výstavu. Náklonnost, kterou tento vysoký úředník naší práci vyslovil, je veliká a může mít pro respekt úředních míst vůči naší tvorbě význam. Věc je ovšem více nebo méně neoficiální – proto důvěrná. Výstava a Zlín jsou dvě fakta, jež nám pomáhají. Kalivoda čestné vstupenky dostal a předal, nelze ale doložit, zda Gavenat s říšskými odborníky na výstavu skutečně dorazil. Pro nacistického představitele bylo nepatřičné, aby akceptoval moderní architekturu, protože měl uznávat a prosazovat jedině architekturu nacistickou, kýženě monumentální, zhmotňující velikost a význam německého národa. Zvláštní číslo časopisu Architektura přineslo v létě roku 1940 nejvýznamnější texty z cyklu patnácti přednáškových večerů, které proběhly v rámci výstavy. Statě Pavla Janáka Čtyřicet let nové architektury za námi – pohled zpět, Oldřicha Starého Nová architektura obrazem současného života, Oldřicha Stefana Nová architektura a její historický význam, Augusty Müllerové Sociální poslání nové architektury, Ladislava Machoně Jak upravuje moderní architekt stavební památky, Zdeňka Wirtha Urbanismus a regionalismus v české minulosti a Emanuela Hrušky Urbanismus a regionalismus dneška byly bohatě doplněny fotografiemi z výstavy. Ve více než sedmi desítkách různých novin a časopisů vyšly o výstavě informace a články. Vyskytly se mezi nimi kritické připomínky, ale kladné hodnocení převažovalo. Brněnské Lidové noviny 6. července 1940 otiskly obecnější úvahu, v níž rezonovalo sociální smýšlení pro mnoho architektů tak charakteristické: Česká architektura neslouží panujícím, myslí na člověka pracujícího. (…) Na každém detailu českého projektu vidíš, jak se usilovně myslí na jeho funkci sociální. Jak je pro českého architekta typické, že je mu zhola cizí smysl pro snobský přepych. Česká architektura je určena všem. Bojuje. Má ducha reformátorského. Článek burcoval proti maloměšťáckému nevkusu, falešné dekorativnosti, napodobování starožitností nebo filmových interiérů a mnohé argumenty zněly poměrně nadčasově: Kolikrát se vyčítal moderní architektuře nedostatek intimity. Ale což útulnost, vlídné prostředí a to, co dává bytu osobitost, nemá dělat jen člověk, který jej obývá?… Jakápak intimita, když není v bytě knihovna a kde visí na zdi kýč, nejpitomější druh obrazu duševní úrovně asi takové, jako tak zvaná literatura z nejpopulárnějších ženských týdeníků. Nechvalně známý list Vlajka ani v tomto případě nezmírnil svůj ostrý až udavačský styl a 22. září 1940 vytkl české architektuře západnickou orientaci, v jejímž duchu prý skupina ideologických spolků sdružených kolem časopisu Architektura pojala i výstavu smutných a bezútěšných beden. V patetickém finále článek končil výzvou k hledání cesty, na které by se česká architektura po dočasném bloudění opět setkala s velkoněmeckou a nechala se jí vést.
ODKAZ VÝSTAVY Z výstavy Za novou architekturu se nedochovala do dnešních dnů jen zahrada Uměleckoprůmyslového musea, ale i fotografické negativy a dokonce několik původních výstavních panelů v Národním technickém muzeu. Jak už bylo zmíněno výše, výstavu mělo doprovázet vydání bilanční publikace – katechismu moderní architektury. Pouze zažloutlý kartáčový obtah, který v Národním technickém muzeu přežil i povodeň, svědčí o přípravě široce koncipovaného obsáhlého sborníku, jenž se nepodařilo vydat ani po válce. Pod vedením Zdeňka Wirtha začal roku 1939 užší redakční kruh ve složení Ladislav Machoň, Augusta Müllerová a Oldřich Starý s přípravnými pracemi. Katechismus měl nejprve vyjít v nakladatelství Melantrich u příležitosti zahájení výstavy, aby spolu s katalogem poskytl důkladný přehled vývoje a cílů české architektury za období 1900–1940. Své tematicky přesně rozvržené příspěvky mělo dodat až pětatřicet autorů. Původní termín nebyl dodržen zřejmě kvůli velkému počtu spolupracovníků, rozsáhlosti témat i praktickým obtížím, které vyplývaly ze souběhu příprav výstavy a publikace. Práce se nově rozběhly až po likvidaci výstavy na podzim 1940, a to s poněkud pozměněným zadáním – sborník si sice měl i nadále podržet svůj informačně-popularizační ráz určený široké veřejnosti, ale navíc měl plnit poslání výchovné, zaměřené na odbornou veřejnost. Po zdlouhavých peripetiích, kdy se vinou editorů neustále posouvaly termíny a pověřený redaktor v Melantrichu propadal beznaději, byl sborník v roce 1942 konečně připraven v sazbě a následovalo nevyhnutelné předložení textu protektorátní cenzuře. Zdeněk Wirth o tom po válce napsal: tato tupá, bohužel českými lidmi prováděná, cenzura zařádila ve sborníku takovým způsobem, že se vydavatel z popudu užšího redakčního kruhu rozhodl sborník raději nevydati. I když nelze rekonstruovat celkový rozsah cenzurních zásahů, dochované prameny svědčí o problémech s přehledem české literatury o nové architektuře, který pro publikaci připravil Karel Storch. Rozsáhlý soupis obsahoval také práce o sovětské architektuře, mezi autory byla řada levicových architektů a teoretiků, kromě toho vadilo i Masarykovo jméno či zkratka ČSR v názvu publikace. Aby Storch rozptýlil Wirthovy obavy, že ponechání děl o sovětské architektuře narazí na cenzurní obtíže, souhlasil se zásahy, které připravil Karel Teige. Redakční kruh se nakonec rozhodl, že bude lepší počkat do doby poválečné, aby mohl být katechismus vydán v původním znění. Záhadou zůstává, proč nedošlo k vydání po osvobození, přestože s ním redakční kruh v čele s Wirthem počítal. Vinu zřejmě neneslo vydavatelství Melantrich, ale spíše poválečné poměry v tiskařském průmyslu a nedostatek papíru. Čeští architekti vyvinuli v časech okupace významné bilanční úsilí. Snažili se vyrovnat s dosaženými výsledky, zhodnotit přínosy a pojmenovat neúspěchy – po čtyřiceti letech uklidit a připravit pracovní stůl na novou etapu svobodné tvorby. Je pozoruhodné, že tak činili v čase, který nedával ani tušit, zda se jí dočkají. Výstava Za novou architekturu, teoretické úvahy, diskuse a přednášky byly podhoubím, na kterém po osvobození „vyrašila“ socialistická organizace stavby měst, budov a architektonické práce vůbec.
LITERATURA V. Czumalo, Česká teorie architektury v letech okupace, Praha 1991; J. Doležal, Česká kultura za protektorátu. Školství, písemnictví, kinematografie, Praha 1996; K. Honzík, Ze života avantgardy, Praha 1963.
Milena JOSEFOVIČOVÁ (nar. 1961) pracuje jako archivářka v Masarykově ústavu – Archivu Akademie věd ČR a přednáší moderní dějiny na ČVUT v Praze. Zabývá se německou vzdělaností na našem území v první polovině 20. století a architekturou 20. století.