- Poradce. Henry Kissinger byl nejen poradcem několika amerických prezidentů, ale jako ministr zahraničí Spojených států spolurozhodoval v dramatických sedmdesátých letech minulého století o osudech světa. Je mu 84 let, neztratil nicméně autoritu teoretika a stratéga politiky ani politický vliv. Je jedním z osobních poradců prezidenta Bushe. „Mluvíme spolu jednou za čtyři až šest týdnů ... bez podkladů mezi čtyřma očima. Ale především mluvíme o obecných věcech, nikoliv o aktuální politice. Mluvíme o budoucích strategiích...,“ uvádí v jednom ze svých dvou velkých rozhovorů s novináři, uveřejněných v letošním létě ve vídeňské Die Presse (5. června) a německém týdeníku Die Zeit (12. července). Prezidenta Bushe charakterizuje jako inteligentního a odpovědného politika. „Evropané si o něm vytvářejí falešný obraz. Dívají se na něj jako na kovboje, který neví, co činí; to ale není pravda.“ Oba rozhovory jsou zhuštěným výkladem Kissingerovy (nikoliv Bushovy) politické strategie, ale lze z nich uhodnout, o čem s prezidentem hovoří, i když zde otázky kladou reportéři.
Politický pragmatismus a diplomacie. Kissinger se hlásí k politickému pragmatismu, ale trvá na jeho spojení s civilizačními hodnotami. „Rozlišuji mezi reálpolitikou a idealistickou zahraniční politikou ... Křižáci vyhubili více lidí než politikové.“ Tím je vyjádřen jeho postoj ke každému fanatismu. Jak jste se tedy snášel s neokonzervativci (neokony), křižáky Bushovy vlády? ptají se novináři. „Souhlasím často s analýzami neokonů, ale zřídka s jejich řešeními. Nejsou to žádní strategičtí analytikové. Jsou to převrácení trockisté ... touží po světové harmonii, po univerzální blaženosti, dosažitelné změnami vlád ... nejraději by svrhli čínskou, ruskou, iránskou a severokorejskou vládu.“ Dodejme, že — jak od nich víme — neokonzervativci měli určitou dlouhodobou strategii. Počítali s tím, že Spojené státy, nejmocnější velmoc konce dvacátého století, budou muset nést odpovědnost za stav světa asi dvacet let a podle toho jednat. Kissinger odmítá světovládu jedné velmoci. „Žádný národ by neměl vyhlašovat, že má možnost řídit celý svět, i kdyby k tomu měl moc.“ Tento starý a zkušený diplomat dává vždy přednost diplomatickému řešení problémů před řešením válečným. Jednání je také východisko z pasti, do které se Amerika na Středním východě a v Iráku dostala, i když sám s vojenským zásahem souhlasil, protože uvěřil informacím o zbraních hromadného ničení v iráckých skladech. V pozadí úvah o Iráku je jeho zkušenost se situací ve Vietnamu počátkem sedmdesátých let. Hájí svůj tehdejší postup, který vedl k příměří roku 1972. Ztroskotání svých diplomatických plánů pro řešení této asijské krize přikládá také tehdejší protestující generaci a novému americkému kongresu. Za podstatný rozdíl mezi vietnamskou a iráckou krizí pokládá to, že vietnamská válka byla součástí studené války. To dnes odpadlo, a proto se angažuje pro jednání s Čínou a Ruskem a pro zahájení jednání Ameriky s Íránem, což se již stalo.
A demokracie a lidská práva? Všude, ihned a za každou cenu? „Američané by měli zasahovat ve prospěch demokracie. Ale nesouhlasím s názorem, že můžeme zavést demokracii v krátkém čase v tradičních islámských zemích. Když Američan vidí problém, domnívá se, že existuje jediné řešení, a to v krátkém čase.“ To je sice jedna z velkých nadějí světa, ale Američany to činí netrpělivými, jako nyní v Iráku. Lidská práva nejsou z pozice reálné politiky druhořadá, ale při jejich prosazování záleží na tónu řeči. „Vůči Číňanům nevystupuji v této věci jako křižák. Mluvím s nimi o tom pravidelně, ale tiše.“ A uvádí statistiky o úspěchu "tichého jednání" pro možnost emigrovat z Ruska v letech 1969—1972, kdy stoupl počet vystěhovalců z 900 na 39 000. Po medializaci jednání počet vystěhovalců prudce poklesl. Kissinger je prostě přesvědčen, že diplomatické jednání je v otázkách lidských práv účinnější než veřejné proklamace.
Jak chápe moc? „Pro mne moc vždy znamenala mít možnost dosáhnout cílů, které zanechávají svět lepší, než byl v době nástupu k moci.“ Každý politik ovšem obhajuje svou koncepci a svou vládu. Obhajoba tohoto starého muže, který ovlivňoval světovou politiku v jejích těžkých dobách, zní přesvědčivě, i když nehovoří o všem, co se stalo. Priorita diplomacie a jednání před válkou je větší nadějí než rychlá vojenská řešení. Ta po sobě zanechají obvykle spoušť a trvale nic neřeší.
Solženicyn. K veřejnosti se o prázdninách v mediích obrátil další starý muž světového jména — Alexandr Solženicyn (88 let). Poskytl rozhovor redaktorům německého týdeníku Der Spiegel (v plném znění uveřejněn v čísle 30, 2007). Solženicyn nikdy nevládl ani není poradcem prezidentů, nicméně ovlivnil dějiny jako málokdo jiný svými knihami o Gulagu, komunismu a Rusku. Po pádu komunismu se vrátil z emigrace do Ruska a dál neúnavně píše další knihy a vyjadřuje se k problémům své země a světa. Stal se z něho tvrdý kritik postkomunistických režimů v jeho zemi. Zatímco Solženicynova kritika komunismu byla na Západě jednoznačně přijímána a pohnula alespoň svědomím, působí jeho nynější názory přinejmenším rozpaky, zejména médiím, jež jsou v zajetí starých schémat. Někteří politicky korektní komentátoři jeho posledního rozhovoru dokonce vyslovují svůj "osobní nesouhlas" — jako by na něm záleželo. Solženicyn totiž znovu a jasně formuluje své názory nejen na komunismus, ale i na vlády Gorbačova a Jelcina a na postoje Evropy k současnému Rusku. Gorbačov sice umožnil, soudí Solženicyn, otevřenější veřejné diskuse, uvedl do chodu proces demokratizace, ale nezvládl složitou situaci rozkladu systému a je odpovědný za rozpad Sovětského svazu, který Solženicyn pokládá — a není sám — za katastrofu. Spisovatelova kritika Jelcinova režimu je drtivá: dopustil rozkradení národního bohatství a přivedl Rusko na okraj totálního zhroucení. Skutečnost, že národu hrozí vymření, nelze zastírat demokratickými frázemi. Po předcházejících vládách pokládá Solženicyn Putinovu vládu za pozitivní obrat, za nástup obnovy země. A tvrdé kritice podrobuje současná evropská stanoviska k Rusku. Jakési obnovování studené války bez ohledu na to, že se v Rusku mnohé změnilo. Solženicyn ostatně poznamenává, že velké proevropské sympatie postkomunistického Ruska radikálně zchladilo bombardování Jugoslávie.
Oba tyto velké muže, státníka a spisovatele, spojuje nejen zřetel k historii při politickém jednání, ale také problém restaurace. Kissinger analyzoval restauraci v Evropě po francouzské revoluci a Napoleonově císařství v 19. století. Dnes víme, že tato restaurace byla sporem o způsob, jak obnovit kontinuitu mezi silami pokoušejícími se o nemožný návrat starého režimu a silami, které přijaly změny ve společnosti a obnovovaly historickou kontinuitu politickým kompromisem. Zásluhou těch umírněných zvítězil liberalismus.
Před problémem restaurace stojí dnes Rusko, ovšem s tím rozdílem, že bolševická revoluce (respektive politický puč) narušila přirozený vývoj společnosti a anulovala liberálně demokratickou tendenci Ruska konce 19. a počátku 20. století. Na co tedy může restaurace v Rusku navázat? To je dnes problém nejen historiků, ale i politiků. Solženicyn vidí možnosti kontinuity nejen v renesanci pravoslaví, ale i v určitých rysech ruské předrevoluční lokální samosprávy. A věří v možnost ruského modelu demokracie. Doufejme, že mocní tohoto světa budou o slovech obou starých a moudrých mužů alespoň uvažovat.