Bdělí pohraničníci, ale i jejich "čtyřnozí přátelé", byli oblíbenými hrdiny komunistické propagandy. Doslova legendárním se v tomto smyslu stal pes Brek, který v padesátých letech zasahoval na československo- rakouské hranici proti lidem, kteří se snažili překonat železnou oponu. Protože zadržel více než šedesát "narušitelů", dostalo se mu cti být po smrti vycpán a vystaven jako exponát v tehdejším Muzeu Pohraniční stráže na pražském Karlově. Literárně ho zvěčnil mimo jiné Zdeněk Šaroch ve své knize Výstřely na hranici (1978).
Noskovo ministerstvo vnitra vydalo už tři dny před 25. únorem 1948 zvláštní rozkaz pro pohraniční stanice SNB, podle kterého nesměly pustit do ciziny nikoho, jehož cestovní pas nebyl opatřen zvláštním výjezdním povolením. Československo se od tohoto data mělo na dlouhé roky téměř hermeticky oddělit od okolního světa. „Dá se říci, že nastal návrat k době před zrušením nevolnictví roku 1781. Stát se na obyvatele díval nikoli jako na občany, ale jako na poddané či spíše jako na nevolníky, do jejichž vzdělání investoval nemalé prostředky a jejichž odchodem do ciziny mu tedy vzniká ekonomická ztráta. V chápání komunistického režimu měl každý obyvatel sedět doma a podílet se na ‘výstavbě socialismu’“, charakterizuje přístup komunistického režimu Jan Rychlík ve své nedávno vydané knize Cestování do ciziny v habsburské monarchii a v Československu. Vznikl propracovaný systém ochrany státních hranic, jehož součástí se vedle drátěných zátarasů nabitých elektrickým proudem stali mimo jiné i psi vycvičení na zneškodňování "narušitelů". Podle komunistické propagandy byl každý, kdo chtěl z tehdejšího Československa odejít, zrádce a "nepřítel lidu", neboť jak roku 1951 vysvětlila ve své básni Emigranti Marie Pujmanová: „Protože v zemi Fučíka, jen sběř a chamraď utíká.“ Do kontrastu se "zrádnou emigrací" byly pak stavěni právě pohraničníci. Vzniklo nespočet básní povídek a filmů, které tyto hochy stojící na stráži míru a bdící nad bezstarostným spánkem všech poctivých lidí, oslavují. Propaganda se stupňovala především v období Vánoc. Noviny, časopisy, rozhlas a později i televize přinášely tradičně reportáže z pohraničních rot a operovaly se stále stejným schématem — zatímco rodiny zasedají k štědrovečerní večeři, pohraničníci a jejich věrní pomocníci se brodí sněhem a střeží jejich klid před "agenty imperialistů" a "válečnými štváči".
Tato propaganda nebyla zacílena jen na dospělé, ale zcela záměrně také na děti. Na mládež se s výzvou Staňte se pomocníky Pohraniční stráže v boji proti nepřátelům našeho lidu obrátil sám prezident republiky Klement Gottwald: „Pohraničníci předvádějí pionýrům své věrné druhy, služební psy, hrají s nimi bojové pohraniční hry, při nichž je učí sledovat agenty a objevovat je; pionýři naopak již mnohokrát pomohli v pohraničních oblastech našim pohraničníkům v boji proti skutečným agentům tím, že příslušníky PS upozornili na podezřelé lidi, kteří jim nebyli známi a které se často právě pionýrů vyptávali na cestu k hranicím. ... Tam, kde budou pionýři ze všech sil pomáhat pohraničníkům střežit bezpečnost naší vlasti, tam vyroste pro nepřátele naší republiky nepřemožitelná hráz.“ V pohraničních okresech vznikaly při pionýrských organizacích kroužky Mladých strážců hranic. Ty byly chápány jako součást systému ochrany státních hranic.
Německý ovčák Brek se vládnoucímu režimu dokonale hodil. Byl nasazen u 4. znojemské pohraniční brigády a jeho mimořádné schopnosti přispěly k zadržení více než 60 narušitelů. K této oficiální charakteristice dodejme, že psovod, který s ním na hranicích nejdéle sloužil, Jaroslav Kuchař, byl pro výcvik psů používaných k zneškodňování lidí na hranicích, vyškolen v Sovětském svazu. Brek se stal doslova celebritou. Za mimořádné zásluhy při ochraně státních hranic mu bylo na zvláštní rozkaz velitele Pohraniční stráže dopřáno dožít ve veterinárním zařízení. Skonal ve dvanácti letech, datum jeho smrti bylo pečlivě zaznamenáno: 1. listopadu 1961 v 9:37 hodin. V tomto okamžiku začal Brekův "druhý život". Byl preparován a stal se z něho exponát v Muzeu Pohraniční stráže (později Muzeu SNB a vojsk MV). Stál na dřevěném podstavci v sále, který "zdobily" tabulky s nápisy Pozor! Hraniční pásmo. Vstup jen na povolení. Podívat se na něj přicházeli nejen nejrůznější delegace, ale především školáci. Ti si jej hladili, což vedle nepříliš dobře provedené konzervace způsobilo, že z expozice musel být v prosinci 1989 odstraněn nejen v souvislosti s politickými změnami, ale i proto, že se začal rozpadat. Nyní je uložen v depozitáři Muzea Police ČR — má odpadlé uši, ocas a zpuchřelou kůži na břiše.
Připomeňme, že lidé nebyli na hranicích trháni psy jen v nejkrutějších padesátých letech. Otřesný případ, kdy dva němečtí ovčáci poštvaní pohraničníky, skalpovali a doslova rozsápali devatenáctiletého mladíka, který se chtěl dostat do Rakouska, se odehrál ještě 8. srpna 1986.