V březnu roku 1738 byla odsouzena třeboňská poddaná Veruna Hlučná k šesti týdnům nucených prací z důvodu spáchaného smilstva. Mohla přitom mluvit o štěstí, protože podezření, ve kterém se ocitla, bylo mnohem horší a životu nebezpečné.
Byla totiž obviněna ze zabití svého neřádně nabytého plodu. Spolu s ní čelili podezření ze spoluviny i její „souložník“ Jakub Hálek a matka Eva Hlučná. Také oni byli následně odsouzeni – Hálek k šesti týdnům vězení, Eva Hlučná dokonce k nuceným pracím v délce čtvrt roku. Jak ale k celému případu došlo? Jaké byly obranné strategie obviněných a naopak postup vyslýchajících, který měl vést k jejich usvědčení? Celý případ má svůj počátek v průběhu roku 1736, kdy se tehdy sedmnáctiletá Veruna Hlučná dopustila pohlavního styku s přibližně stejně starým Jakubem Hálkem v chalupě svých rodičů v Lužnici. Ačkoli se tímto skutkem provinila proti soudobým normám, její vina nebyla v tomto případě příliš závažná. Již skutečnost, že ke skutku došlo v chalupě, kde bydlela, částečně ospravedlňovala její jednání, protože v aktivní pozici muže dobyvatele vystupoval Jakub, zatímco Veruna se mohla stylizovat do role svedené, pasivně jednající oběti, kterou soudobá společnost do jisté míry tolerovala. Navíc ke skutku mělo dojít až po přiznaném učinění slibu manželství ze strany Jakuba, což tento čin také částečně legitimizovalo. Veruna se tak zatím nacházela v mnohem lepší situaci než jiné ženy, které byly v tomto období obviněné na Třeboňsku z infanticidia – zahubení novorozeněte vlastní matkou. Kateřině Kraušové (případ z roku 1715) se tak stala osudnou její služba u výše postaveného muže, ženatého správce ze Slavětína. Podobně Terezie Spinková (1737) počala dítě z náhodné známosti s vojákem Temlem, kterého poznala, když přebýval v Soběslavi v kvartýru. Tyto ženy neměly již od počátku na rozdíl od Veruny téměř žádnou naději, že jim jejich čest bude vrácena případným následným sňatkem. Naopak, Kraušové hrozilo obvinění z cizoložství a Terezii Spinkové dotyčný voják otcovství zapřel.
PRŮBĚH TĚHOTENSTVÍ Svoje těhotenství zjistila Veruna Hlučná až během postu v roce 1737, kdy registrovala první pohyby dítěte. Jak žena poznala, že je těhotná? Za jasný příznak těhotenství většina žen považovala absenci očekávané menstruace. Jindy, jako v případě Veruny Hlučné, rozpoznala matka své těhotenství až při prvních pohybech dítěte. Vnímání vlastního plodu bylo pro ženu, která se ocitla u výslechu, tedy většinou prvorodičku, něčím novým. Justýna z Lomice (1707), která byla obviněna ze smilstva, na dotaz, zda v sobě cítí živý plod, odpověděla: Když já pak tomu nerozumím. Někdy, když kleknu nebo lehnu, teda se ve mně, jako by buchtu ďál, hne. Stav pro ni dosud neznámý a tajemný se snažila vysvětlit přirovnáním k něčemu, co z každodenního života dobře znala. Zde se nabízí zajímavé srovnání se světem soudobé šlechty. Také ve šlechtických domácnostech se vnímání těhotenství soustředilo právě na jeho nejviditelnější příznak, tedy na růst objemu břicha: I já se svým břichem zdráva i čerstva sem i to děťátko ve mně, s uspokojením sdělovala Anna Hradecká z Rožmberka v květnu 1556 svému choti. Právě břicho, které již co těsto kyne, bylo srozumitelným a viditelným symbolem očekávané plodnosti v očích zvědavých pozorovatelů. Za neklamný počátek gravidity bylo považováno přerušení menstruačního cyklu. Nejranější fáze, kdy se ještě přesně nevědělo, zda se skutečně jedná o očekávané těhotenství, nebo o fyziologickou poruchu ženského organismu, se označovala ve šlechtickém prostředí na prahu novověku jako naděje. Slovo to bylo velmi výstižné, vždyť biologické pokračování rodu představovalo jeden z pilířů nadgeneračního myšlení tehdejší aristokracie. Před vyšetřujícími však většinou stanuly dívky, pro které gravidita naopak znamenala zmar nadějí na slibnou budoucnost. Řada žen tak nepřestala během výslechů tvrdit, že neměla o těhotenství tušení. Po zjištění těhotenství mohly tyto dívky marně vzpomínat na častá ujištění svých „souložníků“, že jim nic nebude. Detailní popis průběhu pohlavního styku je však ve výslechových protokolech zcela ojedinělý a zkoumání problematiky reflexe tělesného skutku v daném období je tím značně znesnadněno. Podobně těžké je přiblížení soudobých antikoncepčních praktik, přičemž nejčastější metodou byl zřejmě přerušovaný pohlavní styk. Ženy, jejichž sociální status byl ve vážném ohrožení, se tak někdy uchylovaly k různým abortivním praktikám. Zdá se, že schopnosti některých rostlin vyvolat potrat (například svlačec a routa) byly mezi venkovskou populací relativně známy, jakkoli obviněné ženy zdůvodňovaly jejich užívání dvojznačnou odpovědí, že „jen“ chtěly, aby se jim navrátily červené květy. Jistě také věděly, že tento účel může splnit i fyzická námaha či pouštění žilou. Právě nepřímé dotazy vyslýchajících po případných abortivních praktikách jsou velmi cenným pramenem. Kateřina „Krlingková“ (obviněná z infanticidia roku 1699) tak musela čelit otázce: Jaké to bylo koření, co si od jedný rybníkářky koupila? Zač? Kdy a kde a jak jí říkají, neb kde se zdržuje? Svou odpovědí však podobné zvěsti kategoricky popřela: Jak živa nižádného koření sem nekupovala a taky s rybníkářkami žádných řečí nemívala, méněji jakou radu neb koření od nich kupovala. Kdo takovou zprávu dal, omylně přednesl. Také v této době měla být v těhotenství velká pozornost věnována stravě. Nedoporučovaly se proto tučné a těžké pokrmy jako semena bobů, jáhly, hovězí maso, mléko, sýr, ale naopak kuřata, skopové a telecí maso, slepičí vejce a rozličné kaše. Tím by snad mohla být vysvětlena skutečnost, proč byl mnoha druhům jídel v této době přisuzován abortivní charakter. Dívka stála po rozpoznání těhotenství před rozhodnutím, zda se svěří se svým stavem svému svůdci a rodině. Veruna Hlučná přitom mohla při rozhodování vycházet z čerstvé zkušenosti v rámci vlastní rodiny. Její bratr Jakub totiž obtěžkal roku 1735 Hálkovu sestru Marii Annu. Po zjištění těhotenství a také ze strachu před konanými odvody však utekl neznámo kam a Marii Annu odsoudil do role svobodné matky. Veruna přesto své těhotenství Hálkovi, na rozdíl od svých rodičů, vyjevila. To byl zřejmě okamžik, který tento příběh a jeho aktéry málem nasměroval na popraviště. Hálek se totiž k očekávanému dítěti hlásil a snažil se získat povolení k sňatku. Problémem se však ukázala Hálkova chudoba, kvůli které nemohl povolení dostat. Veruna ale i nadále své provinění tajila před ostatními v očekávání možného spásného sňatku a čas neúprosně běžel. Strach, který měla dívka ze svých rodičů, přitom byl do značné míry oprávněný. Ještě patent z roku 1755 pro Čechy vydaný na Pražském hradě a podepsaný Václavem Netolickým, který měl snížit počet vykonaných infanticidií, zdůrazňoval, že přes řadu ostrých nařízení tento zločin přece přílišně najevo vychází a nabádal vrchnosti a práva, aby bedlivě pozorovaly rodiče těhotných dívek, zdali je netrestají přes míru a zda jim naopak poskytují potřebnou péči. Náklady na výchovu a výživu dítěte měl podle patentu hradit souložník, případně jeho rodiče. Patent též důsledně zapovídal každý veřejně potupný a k malomyslnosti přivádějící trest a připouštěl pouze mírný trest vězení či prací na obecním díle. Žádné peněžité poplatky nesměly být od k pádu přišlé osoby vybírány. Teprve od tohoto okamžiku se začalo sociální postavení nemanželských dětí i jejich matek postupně zlepšovat. Rychlost tohoto procesu však pochopitelně nebyla nijak závratná. Veruně se dokonce povedlo zatajit svoji graviditu, alespoň podle jejího tvrzení, i před matkou, která byla v Lužnici porodní bábou. Eva Hlučná se později při výslechu bránila výtkám poukazem na absenci nejobvyklejšího příznaku těhotenství: Já nevěděla, měla malý břicho, nemohla jsem na ní poznat. Přesto zůstává otázkou, jakým způsobem se Veruně i dalším obviněným podařilo unikat před pohledy celé vesnické, především ženské populace. Samy obviněné, někdy však i svědkyně, vypovídaly o řadě drobných lstí – přehrnování šatů přes břicho, monology o vodnatelnosti či předstírání menstruace. Některé ženy demonstrativně nosily prát šaty některé své menstruující družky, aby ženské viděly. Právě pravidelné praní krvavého prádla hrálo v ženské komunitě, která se pravidelně stýkala u prádelny, roli indicie těhotenství. Přesto se nelze ubránit dojmu, že leckdy okolí o dívčině stavu vědělo a spouštěcím mechanismem, kdy začala sociální kontrola fungovat, se stal až následný porod.
KOMPLIKOVANÝ POROD K porodu Veruny Hlučné došlo o svatojánské noci roku 1737 za přítomnosti její matky Evy a Hálka v chalupě rodiny Hlučných. Od této chvíle se však výpovědi vyslýchaných v mnoha okolnostech proti následnému vážnému obvinění různí. Jisté však je, že když se v domě objevil místní rychtář s ženami, které měly potvrdit Verunino těhotenství, dítě již bylo mrtvé. Prokázání těhotenství se přitom dělo v této době ve všech případech podobně – starší ženy ohledaly pohlavní orgány obviněné. Nezvratným důkazem zároveň bývala přítomnost mléka v prsou. Corpus delicti však představovala především mrtvolka dítěte. Ta však ke zděšení rychtáře i ostatních měla rozbitou hlavičku, rozdvojenou lebku, nehty poškrábaný krček a navíc byla značně namodralá, což mohlo ukazovat na případné udušení. Nebezpečné obvinění tak bylo na světě. Obrannou strategií, která se obviněným nabízela, bylo tvrzení, že dítě se narodilo už mrtvé. Některé ženy tak nepřestávaly trvat na tom, že porodily předčasně, v důsledku čehož nemohlo být dítě živé. Důležitou polehčující okolnost představovala zralost plodu. Za hlavní kritérium, zda dítě bylo došlé, přitom v této době platily především narostlé nehtíčky a vlásky. Často tak bylo za životaschopné považováno dítě narozené v sedmém měsíci. Pro účely vyšetřování bylo potřebné vědět, zda byl zárodek animatus či non animatus – jinými slovy, zda již „žil“. Texty z česko-rakouského prostředí uváděly jako hranici polovinu těhotenství mezi početím a porodem. Dobová evropská judikatura většinou přejímala hippokratovský model, podle něhož vstupovala duše do těla čtyřicátý den po početí. Dalším důležitým faktorem bylo i to, zda usmrcený zárodek nebyl proti povaze a tvaru lidskému. Tato výjimka vycházela pravděpodobně z tradiční víry, že mrzáčci nemají duši, protože takové bytosti byly počaty od démona. Jejich usmrcení tedy nebylo kladeno na stejnou váhu jako usmrcení zdravého zárodku. Jak však potvrdil třeboňský lékař Andreas Steinhauser, který mrtvolku ohledával, o došlosti plodu Veruny Hlučné nemohly být pochybnosti. Setkat se lze často i s výpověďmi matek, že porodily mrtvý plod v důsledku různých pádů či zranění. Pro vyslýchající bylo vyvrácení takových vyznání velkým problémem. Jako hlavní důkaz o živorozenosti sloužila v této době hydrostatická (pneumonální, lumbální) docimasie – ponoření plic dítěte do džberu s vodou. Pokud vyplavaly, soudilo se, že je nadnesl vdechnutý vzduch (tj. že se dítě narodilo živé), a pokud klesly ke dnu, že se dítě narodilo mrtvé. Tato praxe však byla již od konce 17. století zpochybňována profesory z německých univerzit, kteří upozorňovali na to, že například i počínající rozklad způsobuje uvolňování plynů a také pokusy matky o oživení dítěte dýcháním do úst mohou plíce naplnit vzduchem. Veruna Hlučná i její matka přesto potvrdily, že dítě na svět přišlo živé. Mrtvě narozené dítě by totiž nesmělo být podrobeno křtu, jehož provedení na mrtvém tělíčku bylo pokládáno za svatokrádežný čin. Děcko, které nebylo před svou smrtí pokřtěno, ztrácelo v očích raně novověkého člověka naději na život věčný. Pokud však osoba, která se vyskytla u rizikového porodu, na dítěti, předtím než odešlo na „onen svět“, křest vykonala, mělo nadále naději na život věčný. Matka rodičky tak trvala na tom, že dítě pokřtila slovy: Já jsem křtěná Eva a křtím tě ve jménu Boha otce, Boha syna a Boha ducha svatého. Křtila jsem ho svatou tříkrálovou vodou a dala jsem mu jméno svatého Jana. Zároveň však neopomněla poukázat na slabost novorozeněte: ...ještě jsem mu foukala do zadečku, že bylo mdlý. Navíc šlo prý dítě na svět po nožičkách, což potvrdil i porodu přihlížející Hálek. Komplikovanost porodu nevylučoval ostatně ani lékař Steinhauser, který při hledání příčin zranění dítěte poukazoval na mladičký věk a nezkušenost rodičky. Jisté je, že malý Janoušek svým zraněním záhy podlehl. Vyšetřující ale rovněž zajímalo, zda byla u novorozeněte zavázána pupeční šňůra. Právě nevykonání tohoto úkonu po porodu bývalo v této době považováno za jeden z hlavních důkazů, že matka dítě úmyslně zavraždila. Otázkou však zůstává, co mohly ženy prvorodičky o těchto věcech vůbec vědět. Mrtvolka Verunina dítěte pupeční šňůru zavázanou měla, ačkoli, jak poznamenal s výhradou Steinhauser: Pupeční šňůra byla uvázána, nicméně ne nití, nýbrž jen ze střev na uzlík. Sám však potvrdil, že následkem této skutečnosti dítě vykrvácet nemohlo. Z dnešního pohledu podivně však zní obhajoba Evy Hlučné, proč novorozenci nezavázala pupík podle tehdejšího zvyku: Prosím vás, když bylo mdlý, neb já myslila, že bez toho nevostane. Já taky tak jen dělávala, když jsem viděla, že dítě nevostane. K zjištění, jakým způsobem byla způsobena zranění dítěte, se vyšetřující nakonec nedopátrali. Zbytečnou se ukázala i hrozba torturou pro Evu Hlučnou. Právě ona ale mrtvé dítě zakopala v komoře vedle truhly. Před rychtářem a ženami se pak zpočátku snažila existenci mrtvoly utajit a svést vše na chuchvalec krve, který vyšel z rodící Veruny. Ačkoli je možné, že některá zranění byla dítěti způsobena právě při jeho zakopávání, byla snaha Evy ukrýt mrtvolku podezřelá. Motivace jejího jednání byla přitom jasná. Pokud by členové domácnosti dokázali následně předstírat svůj každodenní život, byla tu naděje, že celá událost zůstane neprozrazena. O jejich snaze svědčí i skutečnost, že se Hálek i Eva Hlučná ještě týž den vydali na jarmark. Zásluhou možného selhání sociální kontroly by tak zůstala panenská čest mladičké Veruny neposkvrněna. Proces se protahoval, ale rozsudky z března 1738 podezřelé jejich obvinění zbavily, ačkoli stín pochybnosti jistě v mnohých zůstal. Příběhy žen obviněných z infanticidia jsou snad ještě více než u jiných přečinů jedinečné tím, že v nich realita a imaginace často splývá způsobem, který ani dnes neumožňuje rozlišit, co se opravdu stalo a co se „jen“ mohlo stát. Události, které se skutečně staly, se prolínají ve výslechových protokolech s příběhy, které se sice podle mínění vyšetřovaných ve skutečnosti také mohly stát, ale v dané situaci byly spíše výtvorem jakési subjektivní reflexe reality vyslýchaných. Již skutečnost, zda byl vyslýchajícími takový děj pokládán za pravděpodobný, dává těmto dokladům z pohledu současného historika určitou hodnotu. Nic na tom nemůže změnit ani fakt, že pravda o okolnostech oné svatojánské noci roku 1737 zůstala navždy tajemstvím rodiny Hlučných. Jen aktéři příběhu věděli, zda v domě tehdy došlo ke zločinu, který Pavel Kristián z Koldína definoval slovy: Také zabíjí ta, kteráž plod ze sebe vyhání, neb týž plod jakýmž pak koli způsobem v sobě udušuje a mrtví. Též, kteráž do záchodu, do studnice aneb jinam svůj plod mece a hází.
LITERATURA V. Bůžek, „Tý naděje budou každý čtyři neděle. Těhotenství očima šlechty na prahu novověku“, Dějiny a současnost 23, 2001, č. 3, s. 8–13; A. Maisch, „Wider die natürliche Pflicht und eigepflanzte Liebe. Illegitimität und Kindsmord in Württemberg im 17. und 18. Jahrhundert“, Zeitschrift für Württembergische Landesgeschichte 56, 1997, s. 65–103; D. Tinková, Hřích, zločin, šílenství v čase odkouzlování světa, Praha 2004; O. Ulbricht, Kindsmord und Aufklärung in Deutschland, München 1990.
Jaroslav DIBELKA (nar. 1981) je doktorandem Historického ústavu FF JU v Českých Budějovicích. Zabývá se výzkumem okrajových skupin obyvatelstva v raném novověku se zaměřením na mravnostní kriminalitu a každodenní život neusedlých skupin obyvatelstva. Tento článek vznikl v rámci řešení výzkumného záměru MŠMT č. MSM 6007665807 Společnost českých zemí v raném novověku – struktury, individua, vztahy, instituce moci.