- klasicismus
Po renesanci byl klasicismus další velkou epochou, která se obdivně zhlédla v antice. Dělí se na dvě údobí, první bývá někdy pokládáno jen za nastavenou druhou renesanci, případně se kryje s úspěšně se šířícím palladianismem, jenž byl nazván podle pozdně renesančního italského architekta Andrea Palladia (1508—1580). Následně došlo v mnoha oblastech k výraznému baroknímu a rokokovému přeryvu, po jehož přebujelosti v rámci dějinné spravedlnosti nastoupila opět střídmost a uměřenost, jakýsi druhý klasicismus, a většinou se také odlišuje jako neoklasicismus (zhruba 1750—1840). Zbrusu nově nastupující styl teoreticky zaštítil německý historik umění Johann Joachim Winckelmann (1717—1768), který postavil oproti zaběhnutému klišé antické řecké umění nad římské. — Termín se objevuje poprvé při srovnání s romantismem někdy kolem roku 1825. A odvozuje se z prapůvodního lat. classicus, „týkající se tříd občanstva římského, vojenský, válečný“, které je příbuzné se slovesem calāre, „volati, svolávati“, neboť občané římští byli svoláváni např. k vojenské službě nebo kvůli hlasování. Od dob Servia Tullia (6. stol. př.n.l.) byli děleni do pěti „tříd“ neboli classis, podle bohatství a postavení a z toho jim plynula povinnost utvořit odpovídající branný oddíl respektive centurii. Později byli classicī doslovně i přeneseně občané první třídy, tedy nejen ti nejlepší z nejmovitějších. A od té doby klasický znamená „jiné převyšující“ (podle Jungmanna), „výtečný, staroslavný“ (podle Kotta) nebo „dokonalý, vzorný, příznačný“ (podle novějších lexikografů). — Zastaralý kolokvialismus vyjadřující hluboký obdiv a uznání k setrvalým hodnotám „To je klasa!“, působící jako kalk z německého „Das ist die Klasse“ (špičková kvalita), nebyl sice zúplna zapomenut, ale po vzoru alamodních úsporných balíčků, batohů a kufrů se z něj stalo pouhé „wow!“
dasik@nln.cz