Restaurování patří spolu s rekonstrukcí a konzervací k základním prostředkům památkové péče. Klást si otázku, co vlastně "restaurováním" rozumíme, se možná bude zdát zbytečné, protože jde o pojem obecně srozumitelný. Věc je ale složitější.
Obsah pojmu "restaurování" se ve 20. století výrazně změnil. V 19. století se jím označovalo uvádění památek do původního stavu. Ilustrací může být například přestavba hradu Karlštejn. Problém byl v tom, že se nejednalo o návraty k historicky reálně existujícímu stavu, ale o přestavby odpovídající tehdejšímu slohovému ideálu. Historicky nepodložené úpravy a ničení dochované emocionálně působivé podoby vyvolávaly silné názorové pnutí. Odtud výzva konzervieren, nicht restaurieren Georga Dehia z roku 1905.
Teoretickým východiskem současného pojetí je Benátská charta z roku 1964. Podle tohoto dokumentu je restaurování „operací, která má podržet výjimečný charakter. Jejím cílem je zachovat a odhalovat estetické a historické hodnoty památky a zakládá se na respektování staré podstaty a autentických dokumentů“. Nicméně již to, že Benátská charta se oficiálně jmenuje Mezinárodní charta o zachování a restaurování památek a sídel naznačuje, že tento pojem je chápán v jiných souvislostech, než se u nás užívá. I když vstupní ideály jsou stejné, mezi restaurováním závěsného obrazu, jednotlivých staveb a celých měst jsou v praktické rovině rozdíly.
Zcela nevyhovujícím způsobem se k restaurování staví platný zákon o státní památkové péči, který je vztahuje pouze na díla výtvarných umění a uměleckého řemesla, a to pouze u věcí a staveb, které jsou úředně prohlášeny kulturní památkou. Princip restaurování ovšem není možné omezit pouze na kulturní památky, ani na díla uměleckého charakteru. Jde o obecnou formu přístupu k obnově věcí s vysokou kulturní hodnotou. Pro praxi památkové péče bude proto vhodné odlišit "restaurování" uměleckých děl, které předpokládá mimořádné (umělecké) nadání restaurátora, od "restaurování" chápaného ve smyslu ustálené formy nejnáročnějšího způsobu obnovy památky. Pro restaurování "neuměleckých" dveří, oken, podlah, omítek, výmaleb a architektonických článků postačí kvalifikované řemeslo, prováděné ovšem "restaurátorským způsobem". Nahrazování řemeslníků akademickými malíři a sochaři je ve více ohledech nežádoucí.
Jako v jiných situacích se chápání cíle restaurování potácí ode zdi ke zdi. V reakci na nepodloženou tvořivost 19. století se dnes restaurování často omezuje na čištění, konzervaci a retušování. Naše muzea a galerie jsou tak plná zmrzačených torz uměleckých děl minulosti. Autenticita, estetická kvalita a hodnota historického dokumentu dochovaného stavu se obětuje tomu, co Josef Holeček velmi trefně nazval iracionalita nenechavosti. S apriorním předpokladem, že je třeba se vrátit k "původnímu" stavu, se začne sondovat, mladší vrstvy se odstraňují, aby se zjistilo, co je pod nimi, nálezy podněcují touhu poznat víc, a tak to pokračuje, až se nenápadně překročí hranice, kdy už není možné vrátit se na začátek. Tento problém se samozřejmě týká i architektury.
Interiér kostela sv. Mikuláše v Čečovicích, archivní a současný snímek. V rámci restaurování byly sňaty mladší vrstvy a odhalený stav částečně konzervován, částečně — na žebrech kleneb — rekonstruován. S odůvodněním, že se jedná o gotický kostel, bylo v rámci restaurování odstraněno a zničeno barokní bednění panské empory využívané v baroku
jako hudební kruchta
(foto Miloš Solař)
Přibližme si jej na příkladu. Kostel sv. Mikuláše v Čečovicích postavený ve 14. století je sice rozměry nevelký, jeho kulturní hodnota je však mimořádná. Po odsunu původního obyvatelstva byl opuštěn a chátral. Na počátku 90. let byl opakovaně vykraden. S pomocí dotací poskytnutých ministerstvem kultury byl na konci 20. století kompletně restaurován. Na jeho obnově se podílela špička našich restaurátorů. Výsledek náročného restaurování unikátního režného cihelného zdiva exteriéru je velmi zdařilý. Úprava interiéru tak jednoznačná není. Výsledkem odstraňování mladších vrstev je mozaika torz a jednotlivostí z různých dob. Esteticky působivá, ale ve své podstatě nehistorická. Přesvědčivost a emocionální působení historického originálu je pryč. Srovnáme-li výsledek našeho snažení s archivními fotografiemi, nutně se musíme zeptat: a proč vlastně? Sporná není kvalita restaurátorských prací, ale jejich ideové zadání. A o tom je potřeba začít hovořit.