Je příjemné, že na českém knižním trhu pomalu přibývá překladů knih cambridgeského historika Petera Burka, na nichž má zásluhu neobyčejně aktivní brněnské Centrum demokracie a kultury a osobně zejména Jiří Hanuš. Český překlad názvu působí rozpaky. Překladatel se otrocky přidržel originálního titulu Varieties of Cultural History, jenže v tomto případě variety znamená rozmanitost, pestrost a různorodost. Slovník spisovné češtiny varietu nezná, slovo se ale běžně užívá v zahradnické hantýrce a znamená asi něco jako poddruh; dalším čtenářům může souznít s variantami. Obojí je špatně. Burkovi jde totiž skutečně o rozmanitost a také ji nabízí.
Když jsem se začetl do kapitol nové knihy, prožíval jsem stejné nadšení jako kdysi při prvním setkání s autorem nad jeho studiemi z italské městské kultury baroka a renesance (Städtische Kultur in Italien zwischen Hochrenaissance und Barock, Berlin 1986, až o rok později vyšel týž výbor také anglicky jako The Historical Anthropology of Early Modern Italy): to až marnotratné množství nápadů jak objevovat, číst a interpretovat různorodé prameny "tak trochu jinak" bylo a je fascinující. Zkrátka — na drobnokresbě se pozná mistr.
Kniha obsahuje dvanáct statí, z nichž sedm jsou přepracované verze dříve vydaných studií. Soubor byl vydán před deseti lety a zcela jistě nezastaral. Ačkoli by se mohlo zdát, že jde jen o jakousi mozaiku, má celá práce určitou stavbu a koncepci, danou rámujícími kapitolami „Počátky kulturní historie“ a „Jednota a rozmanitost v kulturní historii“. Z toho také plyne, že kulturní dějiny jsou tu nejen zastřešujícím pojmem, nýbrž že jsou i teoreticky ohledávány (jakkoli to Burke učinil později mnohem systematičtěji v knížce What is Cultural History z roku 2005). Ve stručnosti můžeme říci, že kulturní dějiny představují pro Burka důležitý svorník, kterým drží pohromadě přístupy historicko-antropologické, dějiny mentalit, zkoumání kulturních transferů, dějiny jazyka a leccos dalšího. Burke vychází z pojmu kulturních dějin v maximální šíři a ohledává, respektive shrnuje stav disciplíny po "antropologickém nárazu" v 80. a 90. letech minulého století. Jeho teoretičnost se leckdy skrývá za masku příběhů, je hravější; troufám si říci, že v oboru kulturních dějin představuje — možná méně systematickou — obdobu přelomového Le Goffem redigovaného sborníku La nouvelle histoire (1978).
Některé ze studií se zabývají fenomény, kterých se mezitím historická antropologie plně zmocnila, ve své době byly ale průkopnické. To platí o snech (pochopitelně těch písemně zachycených) jako obrazu určitých kulturních stereotypů, nebo o gestech a jejich rozdílném vnímání v jednotlivých kulturách. Velmi podnětná je stať o dějepisectví jako sociální paměti: zapamatovaná minulost se stává mýtem, příběhem se symbolickým významem. Těžiště knihy je v kapitolách o raně novověké Itálii. Kromě studie o gestech čerpá Burke z italského materiálu v kapitole o posouvajících se hranicích komična, vlastně o postupující "disciplinaci" v této oblasti, díky níž se určité způsoby žertování stávaly postupně společensky neúnosné. Jakým zrcadlem reality jsou cestovní deníky, ukazuje na příkladu svědectví anglických cestovatelů o Miláně v 17. století. Ve dvou kapitolách si Burke vytkl zkoumání hranic: poprvé při pokusu o vysvětlení nedostatku veřejného mecenátu v Janově se zabývá chápáním veřejné a soukromé sféry; v druhém případě jej zajímají hranice či spíše vztahy a průniky mezi lidovou a vysokou kulturou v renesanční Itálii (přičemž dospěje v zásadě k popření Bachtinovy teze o autonomii lidové kultury). Dvě kapitoly jsou věnovány kulturnímu transferu určitých evropských ideálů (rytířství) nebo zvyků (karneval) do Latinské Ameriky.
Určité nesnáze při čtení podnětné knihy způsobuje bohužel překlad Jiřího Ogrockého se závažnými lapsy zejména v teoretických kapitolách. Další problém je, že překladatel evidentně nestačí polyglotismu autora, zvlášť citelně v italštině. Překládat tak italocentrickou knihu bez znalosti základů italštiny a italských reálií je při množství jazykových i kulturních citací smělost. Výčtem chyb a nedorozumění v překladu bych tuto recenzi hravě vyplnil, proto jen několik příkladů. Velký problém činí překladateli pojem "dějepisectví", který porůznu obchází a zcela tak mate čtenáře: historie historických prací (s. 9 a 19) nebo dokonce historie historie (s. 52) znamená dějiny dějepisectví. Prohlášení církevní nauky (s. 17) si musíme přeložit jako vyhlášení doktríny, konceptuální aparát (s. 171) je ve skutečnosti pojmový aparát. Z věcných opomenutí: pražský teolog španělského původu se nejmenoval Rodriguez de Arriaga (s. 17), nýbrž Rodrigo; vizionáři Mikulas Drabic a Christina Poniatowska (s. 44) jsou Moravan Mikuláš Drabík a Kristina Poniatowska, Komenského schovanka. Překladateli (a patrně ani jazykové redaktorce) nevadí, že neumí skloňovat řecká a římská jména — a tak tu najdeme hrůzyplné o Apellésovi a Feidiásovi (s. 15) či díla Cicera (s. 132). Vrchol kuriózní zásady, když něco nevím, tak to prostě nepřeložím, představuje appel k Risen Saviour v rukou jedné jeptišky (s.187); řešení rébusu zní dovolání ke Zmrtvýchvstalému Spasiteli.
Ani tyto a jiné překladatelské kuriozitky a opomenutí by ovšem neměly příliš pokazit dojem z četby neobyčejně závažné i zábavné Burkovy knihy, kterou mohu jen doporučit.
Přeložil Jiří Ogrocký, CDK, Brno 2006, 252 s., 298 Kč