Spisovatel Pavel Kosatík je za posledních jedenáct let autorem deseti knižních publikací, spoluautorem dalších tří, tvůrcem scénáře televizního dokumentárního seriálu o naší samizdatové kultuře a na jeho konto spadá dlouhá řádka dalších textů. Obdivuhodná autorská produktivita se přitom neuplatňuje na úkor kvality, čtenáři od Kosatíka mohou celkem spolehlivě očekávat seriózní, poutavé a v lecčem badatelsky i interpretačně objevné texty. V první polovině devadesátých let zanechal psaní povídek science fiction, aby napříště rozvíjel svou imaginaci na příbězích pozoruhodných osobností nedávných dějin. Postupně si pak u nás vydobyl pozici nejvýraznějšího a nejúspěšnějšího představitele žánru historické biografie pro dobu a prostředí vymezené v zásadě existencí československé státnosti. Těžiště jeho zájmu se přitom v posledních knihách přesouvá od politických dějin ke kultuře, o čemž svědčí mimo jiné knížka věnovaná německým literátům z Čech a Moravy a objevitelská monografie o malíři Svatopluku Sulkovi.
Pro Kosatíkovy životopisy je charakteristický záměr zachytit bezprostřední formativní dobové kontexty, a zejména vystihnout zvolenou osobnost v její jedinečnosti a celistvosti. Neznamená to, že by se autor snažil převést každý rozpor lidského konání a smýšlení na společného jmenovatele nebo že by hledal univerzální klíč, s nímž by odemkl všechny komnaty lidského nitra; a už vůbec ne prosté chronologické navršení životních faktů a událostí. Vodítkem je tu přesvědčení, že v souvislostech činů, myšlenek a citových vznětů člověka se dá najít perspektiva, ze které lze porozumět jejich "smyslu". Spisovatelská zkušenost přitom Kosatíka dovedla k poznání, že v porozumění lidskému osudu se takto nabízí vždy mnohost interpretačních hledisek, takže každý životopis může být jen — více či méně věrohodnou — verzí pravdy. V dalším ohledu požadavek celistvosti s sebou nese propojení sféry veřejné a soukromé, společenské a intimní. Čeho se bulvár touží zmocnit v honbě za senzací, a co se naopak seriózní dějepisectví často snaží upozadit v obavě z trivializace, tomu se Kosatík snaží přisoudit náležité místo v procesu utváření osobnosti a díla.
Vedle nevšední historické a kulturní erudice je velkou předností Kosatíkových knížek jazyk — bohatý, invenční, přirozeně plynoucí bez reliktů dobové frazeologie či příměsí "disciplinárních diskurzů", stává se mu citlivým i přesným nástrojem vyjádření. Látku ztvárňuje nejčastěji věcným historickým vyprávěním, jak je pro záměr objektivizovat cizí osud logické, v úvahových pasážích nebo charakteristice umělecké tvorby však neváhá sáhnout k esejistickému stylu. Beletrii se Kosatík nepřibližuje specifickým aranžmá nebo snad dokonce fabulací, ale především nesentimentální psychologizací postav. Většinou na základě pramenů soukromé povahy se pouští do psychologické analýzy jejich pocitů, postojů a vztahů, která není tak docela vzdálena užití introspekce v moderní literatuře. Literárně-psychologickým prostředkem, kterým však Kosatík nejsilněji beletrizuje svůj výklad, je parafráze. Užívá jí — zvlášť ve své poslední knize — ani ne tak s cílem reprodukovat něčí konkrétní myšlenky, jako spíše co nejpřesvědčivěji zprostředkovat samotný způsob uvažování a vztahování ke světu. Výpověď autora zde tak splývá s hlasem "jeho" historické postavy a nabývá téměř podoby fiktivního vnitřního monologu.
Naposled vydaný "román faktu" představuje v jednom směru v Kosatíkově tvorbě novum: poprvé v centru jeho pozornosti nestojí jednotlivec, ale skupina osob, která se dala zhruba dohromady v roce 1953 ve středoškolském věku a díky shodnému roku narození si začala říkat "Šestatřicátníci". Přestože její vnitřní soudržnost nebyla velká ani programově definovaná a ve "fyzickém" smyslu se za pár let rozplynula, navázaná přátelství a vzájemné inspirace mezi některými šestatřicátníky nadlouho přetrvaly a pomáhaly jim zvláště při složitém prosazování ve veřejném kulturním prostoru během šedesátých let. Kosatík sice s jemným citem zachytil těkavě svobodomyslné ovzduší, v němž se pod chmurným příkrovem doby začali scházet synové a dcery více či méně degradovaných "bývalých lidí", i narůstající nesoulad jejich názorů a životních orientací, jinak však zůstal věrný svému biografickému přístupu. Nechal se vést prameny, především korespondencí, jejíž zlatý důl se mu otevřel v osobním archivu Jiřího Kuběny, aby pro sebe i čtenáře objevil, jak se odvíjelo osobnostní — citové, intelektuální, světonázorové, umělecké — vyzrávání těch členů, které zřejmě považoval za klíčové a nejzajímavější. (Název knihy, citující doušku z Havlova dopisu, přitom svědčí o reflektované autorské skepsi vůči výpovědní potenci soukromých písemných pramenů.) V úplném popředí tak stojí brněnský básník Jiří Kuběna (snad pro komplikovanost naplňování jeho homosexuální identity, poetickou nekonformnost i nejdelší cestu k veřejné prezentaci vlastní tvorby) a spolu či ve vzájemném vztahu s ním Václav Havel. Další místa skupinového portrétu zaujímají později k šestatřicátníkům se přidruživší Josef Topol a Věra Linhartová, Brňáci Pavel Švanda a Viola Fischerová či sociálnědarwinistický odpůrce Havlova humanismu Radim Kopecký. Na ostatní zbývají už jen epizodní role, mezi téměř anonymními postavami se kupodivu ztrácí i později výrazná publicistka a spisovatelka Alena Wagnerová, jež patřila do "brněnské šestky" v rámci šestatřicátníků. Naopak výrazné světlo Kosatík vrhá na tváře několika mužů, kteří postupně pro šestatřicátníky hráli roli duchovních autorit či zasvětitelů do umění a zároveň přátel: filozofa Josefa Ludvíka Fischera, básníků Jana Zábrany a Jiřího Koláře, a především samotářského brněnského filozofa Josefa Šafaříka. Porovnání životních trajektorií jednotlivých šestatřicátníků by sice mohlo být zajímavé i užitečné, míjelo se však s autorovým přístupem a intencí; nenásilným řešením by bylo zařazení jejich stručných biogramů v příloze.
"Román faktu" o šestatřicátnících lze číst jako kontrapunkt k pět let staré Kosatíkově knize Fenomén Kohout. Zatímco v ní na postavě Pavla Kohouta zobrazil mentální prototyp generace "modrých košil", která výrazně formovala padesátá léta a v následujícím desetiletí se s tím kostrbatě vypořádávala, nyní naopak ukazuje v hlubinách stalinistické dekády na zrod jedné z enkláv, z nichž se napájela "zlatá šedesátá". Nejde tu o žádnou konstrukci, jaké mají v oblibě reformní protagonisté tehdejších mocenských sporů, ale o jasně doložitelnou skutečnost. "Teenageři" z okruhu šestatřicátníků si o režimu nedělali iluze, oficiální kulturu pokud možno ignorovali a šli svou cestou. Je až překvapivé, s jakým despektem se třeba Topol nebo Havel vyjadřovali o dění na sjezdu spisovatelů v dubnu 1956, kterému se celkem všeobecně připisoval takřka převratný význam. Pro toho, kdo nemusel narovnávat páteř po letech strávených v předklonu, měla svoboda prostě docela jiný obsah.
Host, Brno 2006, 320 s., 329 Kč