Ke komunistickému hnutí neodmyslitelně patří galerie světců i panoptikum zatracenců. Zvěčnělí vůdcové proletariátu, hrdinové padlí v boji nebo mučedníci nacházející smrt v rukou nepřátelských katů — ti všichni byli za doprovodu chvalozpěvů vynášeni do pomyslných komunistických nebes, aby jako zářné vzory posvěcovali platnou stranickou linii a zosobňovali ji lidovým masám. Na druhé straně bývalí revolucionáři, kteří přežili, funkcionáři pod vrcholem mocenské pyramidy, intelektuálové či Židé byli zase nejčastějšími adepty zavržení do komunistického podsvětí, aby sloužili jako memento všemožných hříchů proti víře pravé a jejím pomazaným vykladačům. Obě protilehlé sféry nebyly úplně odděleny, světci a proklatci si občas vyměňovali místa, častější však byl pád těch prvních; druhým se sice mnohdy dostalo (obvykle posmrtného) "očištění", vzestup na panteon jim však většinou zůstal zapovězen.
V československých dějinách jsou nejmarkantnějším ztělesněním těchto polarit Klement Gottwald a Rudolf SlánskÝ. Avšak také ikona komunistického hrdinství a věčně optimistického mládí Julius Fučík má svůj protipól — v "zavilém nepříteli lidu", "trockistickém záškodníku a špionovi" Záviši Kalandrovi. Zatímco tisíce čtenářů soutěžily o Fučíkův odznak a básníci skládali poémy k jeho poctě, Fučíkův druh z předválečných komunistických redakcí a stejně jako on i nacistický vězeň Kalandra skončil na šibenici na nádvoří pankrácké věznice a Emil František Burian v Armádním uměleckém divadle inscenoval svou hru Pařeniště, jejíž nejzápornější postava byla Kalandrovou alegorií.
V minulém roce se tento nekonformní komunistický intelektuál dočkal své první biografie z pera historika Jaroslava Boučka. Kdo by však od této knížky čekal všestranný Kalandrův portrét, byl by nutně zklamán. V tomto směru je dosud nepřekonaný obsáhlý doslov Jiřího Brabce k výboru z Kalandrových textů vydanému počátkem devadesátých let pod názvem Intelektuál a revoluce, který poskytuje zhutněný; komplexní a pronikavý vhled do Kalandrovy osobnosti, a především díla. Bouček Kalandru představuje v podstatě jen jako politického či kulturního publicistu a jako historika. Jeho výkony na poli filosofie, estetiky či literární kritiky jen letmo registruje a nepouští se do jejich výkladu. Tomu odpovídá i heuristika, z níž autor vychází. V seznamu literatury zcela absentují práce literárních historiků, ať už pojednávají o ideově-politických a estetických sporech československé avantgardy, mezinárodním vývoji surrealistického hnutí nebo samotném Kalandrovi.
Autor se snaží tento hendikep vyvážit nástinem širokého kulturně-politického kontextu, jemuž odpoví dá druhá část v názvu knihy. Zhruba v její první polovině dokonce výrazně převažuje popis vření v české kulturní levici za první republiky, bolševizace KSČ, reakcí na moskevské procesy a podobně, Kalandrův příběh se mezi nimi zpočátku jen telegraficky vynořuje a opět mizí. Nejsou to sice kapitoly nějak objevné, ale v přehledném a souvislém autorově podání tyto děje za připomenutí určitě stojí. Problémem však je, že zmíněné pasáže až do Kalandrova vyloučení z KSČ v roce 1936 nacházejí jen málo styčných bodů s jeho životní drahou. Je to způsobeno zčásti tím, že autor vcelku pomíjí Kalandrovo angažmá v diskusích o surrealismu o dva roky dříve, v nichž dělal protagonistům tohoto uměleckého směru ve zdejším komunistickém tisku osamělého advokáta. I kdyby však byl autor zůstal u jeho politické publicistiky, mohl jejím rozborem a srovnáním s texty jiných komunistických redaktorů dospět jednak k její celkové charakteristice a postižení Kalandrova novinářského typu, jednak lépe propojit osobní a historickou rovinu výkladu.
Když se autor rozepisuje o Kalandrových vášnivých protestech proti stalinským procesům se starými bolševiky, správně zdůrazňuje, že tehdy mimořádná intelektuální jasnozřivost této kritiky byla na druhé straně zatemněna uhranutím, s nímž Kalandra sledoval původní ideu světové proletářské revoluce. Právě tato jednostrannost, jejímž rubem byl zpočátku nepatrný ohled k situaci ohrožené republiky, jej vzdalovala demokratickým kritikům procesů a odsouvala jej na okraj veřejných polemik. Zajímavé je v této souvislosti líčení poměrů a diskusí v okrajovém prostředí radikální protikomunistické levice, sympatizující se Lvem Trockým, kde Kalandra jako redaktor zaujal čelné místo. Po stručném vylíčení Kalandrova pomnichovského působení v Peroutkově Přítomnosti a jeho koncentráčnických let přichází podle mého názoru nejpřínosnější kapitola knížky. Bouček v ní rozebírá Kalandrovu poválečnou publicistiku, zvláště komentáře psané od jara 1947 pod pseudonymy do národněsocialistického týdeníku Slovo pracujídch, určeného pro závodní stranické organizace, a ukazuje Kalandru z této málo známé stránky jako nesmlouvavého kritika komunistických metod a mocenských choutek. Po přehledném seznámení s Českým pohanstvím, Kalandrovou nejoriginálnější historickou prací, Bouček přechází k tragickému vyústění jeho života. Na základě Kalandrova trestního spisu líčí jeho výslechy i monstrózní proces, ukončený rozsudkem smrti. Poslední kapitola sleduje reakce na Kalandrovo odsouzení i jeho soudní a občanskou rehabilitaci koncem šedesátých let; škoda jen, že pomíjí jeho rehabilitaci intelektuální v té době, o niž se nejvíce zasloužili Jiří Brabec, Vratislav Effenberger a Milan Hübl.
Přes všechny výhrady přináší Boučkova knížka o Kalandrovi svěží, poutavou a užitečnou četbu. Nic na tom nemění ani některé zbytečné chyby.
Havran, Praha 2006, 166 s., 192 Kč