Ve čtvrtek 23. srpna 2007, půl hodiny po půlnoci odešel ve svých čtyřiasedmdesáti letech Dušan Třeštík (narozen 1. srpna 1933). Čtenáři Dějin a současnosti budou postrádat jeho Zápisníky, historická obec inspirativního kolegu a široká kulturní veřejnost myslitele, který dokázal vnímat přítomnost přes minulost a opačně.
Ve svých občasných vzpomínkách se Dušan Třeštík vracel k svému dětství a mládí, tu aby připomenul dědovy příspěvky na Lidový dům, tu aby oživil zážitek z rodných Sobědruh u Teplic, kde se před jeho očima dětští kamarádi proměnili v hajlující příslušníky hitlerjugend. Po nuceném odchodu, spíše však vyhnání ze Sudet, jeho otec nalezl uplatnění na obecné škole v Ouběnicích, kde se malý Dušan seznámil se svým pozdějším kolegou, neméně věhlasným historikem Josefem Petráněm. Po návratu do Teplic Dušan Třeštík získal na tamějším gymnáziu několik celoživotních přátel, v jejichž okruhu získával první podněty pro svou tvůrčí imaginaci. Patřil mezi ně i sochař Jan Koblasa, na jehož polotajných výstavách asistoval. Od roku 1951 studoval dějepis a archivnictví na Filosofické fakultě University Karlovy, a i zde vybočoval z šedého pokleslého průměru: některé vyučující dráždil svým nonkonformním svrchníkem, jiné zase hodnotícími soudy, které již tehdy byly dosti apodiktické povahy. I když se již tehdy Třeštík mnohým jevil jako slibný historik, zprvu nic nenasvědčovalo, že se jednou jeho badatelskou doménou stanou české a středoevropské dějiny raného středověku. Jeho diplomová práce pojednávala o českých formulářích 13. století a také jeho první studie čerpaly náměty z pramenů 14. až 18. století. Málokterému studentu však Múza Clio napomohla vstoupit mezi citované autory, a to prostřednictvím nápadité stati „K otázce autorství staročeského Tkadlečka“ (1956).
Od roku 1958 Dušan Třeštík spojil své osudy s Historickým ústavem ČSAV, kde na něho zprvu silně působil František Graus. Nesmlouvavosti svého školitele Dušan Třeštík vděčil za to, že jeho kandidátská disertace věnovaná Kosmově kronice stačila roku 1968 vyjít tiskem. Třebaže autor nestačil dopsat závěrečnou úvahu, jeho kniha o Kosmovi otevřela dalšímu bádání nečekaně nové obzory. Ty však záhy na to svým dýmem zahalily sovětské tanky. Třebaže se Dušan Třeštík dříve veřejného dění stranil, v posledních srpnových dnech roku 1968 s nebývalým zaujetím doplňoval fotodokumentaci pověstné Černé knihy. Historický ústav na tento statečný počin doplatil likvidací, mnozí jeho pracovníci pak ztrátou zaměstnání. Meč normalizačních čistek zprvu ohrožoval i nestraníka Dušana Třeštíka, jenž byl podmíněně přijat do nově zřízeného Ústavu českých a československých dějin. V ostře sledovaném ideologickém pracovišti si Dušan Třeštík udržel čistý štít, avšak za cenu jisté uzavřenosti do své věže ze slonové kosti. V tomto ohledu dal na prosby své manželky Barbary, která si z Polska přinesla tíživé prožitky z padesátých let. Spolu s paní Barbarou, jež si ponechala rodové jméno Krzemieńska, Dušan Třeštík publikoval řadu objevných studií, z nichž zejména stať o služebné organizaci v raně středověkých Čechách (z roku 1964) zůstává středem pozornosti odborných diskusí. Na rozdíl od mnoha historiků bez nápadů, Dušan Třeštík je mohl rozdávat a také rozdával. Sotva jedné otázce přišel na kloub, dráždila ho nová, jako by samo psaní bylo pro něho nudnou přítěží. Dušan Třeštík neměl jen dar rozpoznávat nepoznané. Díky své vskutku jedinečné tvůrčí představivosti často chrlil nové a nové domněnky. Ne všechny byly dostatečně nosné, avšak některé z nich otřásly ustálenými obrazy dávné minulosti. V ústraní zmíněného ústavu Dušan Třeštík rok za rokem rozšiřoval a promýšlel své vidění raného středověku, které neměl příležitost v plném rozsahu uplatnit. Jeho studie i neobyčejně úspěšná kniha o románském umění v Čechách a na Moravě, kterou v roce 1983 vydal s Anežkou Merhautovou, však nenechávaly nikoho na pochybách o jeho vyzrávajícím dějepisném mistrovství.
Nástup nové doby v listopadu 1989 jedním rázem v Dušanu Třeštíkovi uvolnil nahromaděný a dříve jen tušený intelektuální potenciál. Zatímco dříve se organizačním povinnostem vyhýbal, nyní se bez zdráhání zapojil do obnovy Historického ústavu jako skutečně vědeckého pracoviště. Neméně úsilí věnoval redigování Českého časopisu historického, v němž hned roku 1990 uveřejnil programovou stať „České dějiny a čeští historikové po 17. listopadu“. Záhy se ukázalo, a to mimo jiné i na stránkách z popela vzkříšené revue Dějiny a současnost, že Dušan Třeštík jako jeden z mála dokáže jinak a při tom podnětně "mysliti dějiny". Je k nevíře, kolik statí v první polovině devadesátých let uveřejnil. Snad i proto mu nechybělo nabízené působení na Filozofické fakultě, jejíž studenti se jeho přednášek marně dožadovali. Dušan Třeštík dával přednost náročným rozpravám s doktorandy kolem Centra medievistických studií, u jehož zrodu stál a jež dále svými "přemyslovskými" projekty formoval. Po studiích přišly na řadu velké knihy. Jeho Počátky Přemyslovců koncepčně předznamenaly edici Česká historie, kterou pro Nakladatelství Lidové noviny připravil. Krátce za sebou následovaly knihy o vzniku Velké Moravy a o mýtech kmene Čechů, z nichž zvláště druhá měla zasloužený ohlas i v širší kulturní veřejnosti.
Vypočítávat další Třeštíkovy tituly z posledního období není v silách autora, který tuto chvatnou vzpomínku píše v den přítelova skonu. Něco podstatného však přece jen zbývá doříci. Dušan Třeštík se zasloužil o českou historii a konec konců i o "kmen Čechů", jemuž zprvu upíral jeho středověké dotvoření do svébytné národní pospolitosti. Navíc, což je všeobecně vzácné, se stal respektovanou kulturní osobností, historikem, jemuž se naslouchá a na jehož mínění se čeká. Dušan Třeštík k nám bude dále promlouvat, dále bude vzrušovat svými reflexemi a lákat do svých myšlenkových osidel příští historiky.