U Křížového pramene, nejstaršího léčivého pramene Mariánských Lázní – na místě čestném a dodnes nejnavštěvovanějším –, stojí pomník jednoho ze zakladatelů těchto lázní, vztyčený v polovině 19. století.
Sochařským portrétem je zde oslaven lékař Johann Josef Nehr (1752–1820), ale symbol na podstavci pomníku připomíná i povolání zvěčnělého. Pozdější náhrobky i pomníky českých lékařů a také moderní vývoj jejich profesní symboliky jsou dnes celkem dostatečně prozkoumané i obecněji známé ve srovnání s tím, jak se tento kulturní fenomén utvářel v počátcích měšťanské éry. Ta začala uznávat zachování vší lidské existence či její památky a také poprvé do té míry zdůraznila pozemské zásluhy, spjaté s lidskou profesí či povoláním. Od dob osvícenství se kamenné pomníky či náhrobky stávaly nebývale rozšířenou formou pocty zesnulým a zároveň se v nich prolínaly novohumanismem obnovené antické tradice s křesťanskými zvyklostmi úcty k předkům. U mariánskolázeňského pomníku může na první pohled mást symbol číše ovinuté hádkem. Bereme-li totiž v úvahu symboly pocházející ze starověku, pak dnes nejrozšířenějším z nich pro lékařství a případně i zdravotnictví vůbec je naopak okřídlená hůlka obkroužená dvojicí hádků. Tato hůlka, caduceus, patřila k základní výbavě řeckého Herma i římského Merkura a měla své předchůdce už v kulturách Blízkého východu. Mívala různý vzhled a stala se například – opatřena stuhami místo hádků – znamením poslů vůbec. Caduceus soutěžil a ještě soutěží s jiným emblémem, v němž se setkává had a silná, na jedné straně rozšířená hůl, totiž s atributem Asklépia-Aeskulapa. V současné době užívá většina lékařských a farmaceutických zařízení odznak Merkurův, zatímco Světová zdravotní organizace a některé další instituce dávají přednost odznaku Aeskulapovu. Ten také zdobil původní, explicitně německým nápisem opatřený podstavec pomníku zakladatele Mariánských lázní. Nynější podoba odznaku na tomto pomníku však poukazuje k ještě jiné bytosti klasické mytologie, angažované ve sféře zdraví a léčení. Číška ovinutá hadem odkazuje k bohyni zdraví, Aeskulapově dceři Hygii.
AESKULAP A MERKUR Nejslavnějším antickým lékařem byl Hippokrates, ale tento pozemšťan nemohl dát profesi do vínku skutečně magický emblém. Hippokratovi předci svůj původ odvozovali od Asklépia, což byl zbožštělý hrdina, starými Řeky ctěný jako syn boha Apollóna, daný na vychování ke znalci léčby, kentauru Cheirónovi. Cheirón se vzdal své nesmrtelnosti, když rána, kterou v boji utrpěl, byla už nezhojitelná. Naopak Asklépius se odvážil křísit i mrtvé, a proto ho Zeus nakonec skolil bleskem. Asklépius-Aeskulap tedy zůstává krajně zajímavou postavou. Má řádný „kádrový původ“ – božský (byť patří kamsi na okraj panteonu) a zároveň tento polobůh ztělesňuje hranice medicíny v lidské smrtelnosti. Aeskulapovým atributem a emblémem od něj odvozovaného umění jsou hrubě opracovaná větev a had, který ji ovíjí, nebo se při některých antických zpodobeních této postavy uplatňuje i samostatně. Aeskulapova hůl bývá chápána banálně jako improvizovaná pomůcka lékaře, vhodná k ustavičným pochůzkám za pacienty, zatímco „had“ bývá vykládán obecněji, jako symbol zdraví či energie a jejich obnovy. Tvor hrozící člověku smrtí se stane, je-li zkrocen, zdrojem lidské síly. Antická mytologie je – tak jako mytologie ostatní – bohatá na hady, včetně oněch monstrózních, mořských, a negativní potenciál hada je obdobný drakovu v křesťanské symbolice. S léčitelstvím však byly hadí kulty úzce spjaty pouze u Asklépia-Aeskulapa. Ale i význam holi, jmenovitě v podobě kyje, byl symbolický, a tedy komplementární k symbolu hada. Hůl poskytuje větší sílu a hodí se i k zápasu; kyj platí za symbol statečnosti. Kyj byl hlavní zbraní starověku a patřil do výbavy některých polobohů, supermanů a mytologických bytostí vůbec – počínaje Herkulem a konče Múzou tragédie. Antický patron medicíny historicky úspěšnější nežli Aeskulap, Merkur, neměl původně léčení ve své agendě, která byla jinak neobyčejně široká. Merkur, splynuvší svými rysy s Hermem, byl pokládán za patrona obchodníků, prodavačů, podvodníků i zlodějů a účinkoval jako hlavní patron dopravy, obchodu a všeobecně zisku. Byl stoprocentním božstvem, a protože byl vůbec nejrychlejší z bohů, působil jako jejich posel. Mimo kouzelné hůlky patřily k jeho výbavě okřídlené botky a klobouk. Jeho pozdější medicínské uplatnění je snad předznamenáno jeho péčí o fýzis lidí, naznačenou tím, že byl i patronem olympijských atletů. A součástí jeho agend jako vyslance či průvodce bylo uvádět duše do podsvětí. Hermův-Merkurův caduceus si osvojili alchymisté jako svůj symbol a esoterní praktiky se alchymie i astrologie se mísí s počátky lékařství i farmacie. Lepší pochopení toho, co se s antickými vzory dělo ještě později, v nové době, znamená hlavně lépe rozpoznat způsob a důvody Merkurova vítězství nad Aeskulapem, jakož i okolnosti, za nichž se obchodníci zřekli caducea jako symbolu své totožnosti ve prospěch lékařů a farmaceutů. Zatímco historické užívání medicínských odznaků je už poměrně slušně prozkoumáno, důkladnější poznání vývoje emblematiky obchodu dodnes chybí. Jisté je, že obchodníci někdy posilovali „svůj“ význam caducea – například tak, že jej spojovali s motivem rohu hojnosti, odkazujícím na štěstí a hmotný prospěch. Caduceus býval v éře průmyslové revoluce také kombinován s ozubeným kolem při označení obchodních a průmyslových komor. Symbolický repertoár náhrobků obchodníků v raném 19. století zahrnuje i jiné předměty, jako balík převázaný provazem nebo (obchodní) loď či lodě, naznačující jejich povolání relativně jednoznačněji nežli caduceus. Caduceus a Aeskulapův symbol se pro sféry lékařství a farmacie dlouho uplatňovaly souběžně. Symbolem medicínských institucí se caduceus stával až od poloviny 19. století – nejprve u armádní zdravotní služby Spojených států, ale ani zde nebyl jeho význam zcela oddělen od dopravních anebo obchodních konotací. Důvodů, proč Merkurova okřídlená hůlka věnčená hádky vítězila nad masivní Aeskulapovou holí obepnutou hadem, mohlo být více anebo musely být silné, jestliže přitom zůstávalo zřejmé, že léčení původně nespadalo do kompetence Merkura, nýbrž Aeskulapa. Obecnější kulturně-historické vysvětlení bude asi muset vycházet z toho, že po celou éru starší evropské historie se úspěšná (anebo také „legitimní“) léčba lidí vázala na co možná nejvyšší požehnání z božského světa. Mytologické myšlení napomáhalo k preferování Merkura před Aeskulapem také smyslově názornými konkretizacemi: mladistvý létající bůžek musel být nakonec žádanější než stařec kráčející za svým pacientem pěšky, byť by byl sebe zkušenějším a důstojnějším. Na okraj se tu lze zmínit i o křesťanské patronaci marodů v katolickém prostředí. Lékařství prošlo historicky značnou specializací a s ním i příslušné patronace. Za přímluvce u jednotlivých nemocí platí různí světci, a to se týká i ochránců lékařů a lékárníků. Jako hlavní mezi nimi vystupuje svatý Lukáš, známý i jako malíř Panny Marie. Snad i na něj odkazují její častá zpodobení při historických lékárnách, ale ona je největší přímluvkyní. Její milosrdné obracení se k pozemskému světu dává rámec veškeré péči; Merkurův vztah ke smrtelníkům je – při vší jeho komunikativnosti – zásadně odlišný. V době osvícenství, novohumanismu a novoklasicismu, tedy s rostoucím důrazem na lidskou tělesnost a její kondici se Aeskulap ve srovnání s Merkurem dostával znovu více do popředí. Jeho emblém je sice méně elegantní nežli Merkurův, ale i proto dobře vyhovuje éře počátku radikálních zápasů medicíny s epidemiemi, vysokou úmrtností dětí a podobně. Tuto kulturně-historickou paralelu aeskulapovského odznaku s bojem medicíny proti lidské smrti lze dovést do důsledku, ve shodě s tvrzením o epochální moderní snaze vytěsnit fakt smrtelnosti jednotlivce ze společenského vědomí. Tomuto tvrzení – vyslovenému některými historiky kultury a dějin lidského loučení se světem – by všeobecně odpovídal i pozdější příklon k elegantnímu merkurskému odznaku, postrádajícímu stopy zápasu.
BOHYNĚ ZDRAVÍ A GÉNIUS SMRTI Nová doba si antickou mytologii a její kulty dalekosáhle přizpůsobovala. To je zřejmé i z rozdílu frekvence zobrazení Aeskulapa a jeho dcery. Moderní hromadné rozšíření obrazu či sochy Hygie je jedním z příkladů obecnější estetizace a také pokračujícího obsahového vyprázdnění aktérů někdejších mytologií a božstev starověkých kultů, k němuž docházelo od pozdního 18. století. V oficiální vizuální dekoraci 19. století převládly už definitivně personifikace lidských vlastností (stavů), případně i profesí, nad božstvy, podobně jako i ženský element nad mužským. Cenou za rozšíření jejích zpodobení bylo u Hygie oslabení její významové určitosti. Původně se bohyně podílela na hadím kultu spjatém s aeskulapským léčitelstvím a její znázornění zahrnovalo číšku či nádobku s vodou, z níž had příležitostně i popíjel. Ale v 19. století byl had už silně asociován s ošklivostí, zatímco nádobka začala vyhovovat jako hlavní atribut Hygie, zejména v prostředí lázní. Josef V. Myslbek u sochy pro Lázně Jeseník sice úplně hádka nevypustil, ale učinil z něj quasi-náramek na jedné ruce bohyně, zatímco do druhé jí přidal věnec jako všeobecný symbol božského žehnání. Zde zbývá jen připomenout, že pozdější 20. století přineslo zase jiný, až hysterický kult tělesného zdraví, povzbuzovaný z oblasti medicíny a farmacie, a ve své druhé polovině ustavilo ideál Twiggy. Také rostoucí synkretické, multikulturní povědomí tehdy umožnilo, aby se v některých novějších parafrázích Hygie, nyní již sexy-pružná, znovu objevovala ve zdůrazněné asociaci s hadem. Zatímco bohyně zdraví podporovala tělesnou kondici, její otec zasahoval i proti smrtelným hrozbám. Aeskulap měl tedy poslání náročnější i chmurnější. Zatímco žehnající Hygii bylo i v moderní době možné zlehka vzývat, kdo by se modlil k Aeskulapovi? Pro moderní dobu byl Aeskulap hlavně intelektuálním a morálním vzorem, ale z hlediska masového uplatnění a obliby vycházel zkrátka. Hygie nad Aeskulapem zvítězila, jak už řečeno, i v současné podobě označení pomníku zakladatele Mariánských Lázní. Avšak číška ovinutá hádkem se jako emblém dnes nejčastěji užívá nikoli pro lékařství jako takové, nýbrž pro farmacii. Výběrová recepce antických modelů ani výše zmíněná „estetizace“ božstev či mytologií nebyla bůhvíjak libovolná, nýbrž svým způsobem docela funkční. Lékařská kompetence v odvracení fyzických potíží i smrtelných hrozeb od konce 18. století rychle stoupala a souběžně s tím se měnilo chápání a prezentace smrtelnosti. Éra osvícenství a neoklasicismu preferovala antické symboly lidské smrti před středověkými, protože se jí zdály vkusnější. Antické motivy a symboly tato éra mnohem lépe rozpoznávala, ale zároveň o nich i fantazírovala. Příkladem může být diskurz na téma tzv. „génia smrti“ s „pochodní života“, obrácenou dolů a uhasínající, který se nakonec stal nejoblíbenější postavou při neoklasicistním náhrobku. Tento génius (anděl) měl kromě smuteční pochodně i další rozpoznávací znaky. Na rozdíl od kostlivce a Saturna jako personifikací pomíjivosti a lidské smrtelnosti, dříve dominujících, byl věčně mladý a krásný, a měl zkřížené nohy. I tyto zkřížené nohy pak někdy stačily k rozpoznání génia smrti mezi ostatními génii, zatímco dolů skloněná pochodeň nabyla, podobně jako caduceus, významový potenciál samostatného znaku – v jejím případě pro místo lidského pohřbu. Nejzajímavější v naší souvislosti je, že tomuto rozhodujícímu náčiní génia smrti se na některých vyobrazeních Aeskulapa podobá jeho kyj, obrácený svou rozšířenou, těžší stranou dolů. Tato okolnost byla využita v opačném významovém spojení, když umělci pochodeň génia smrti asociovali s Aeskulapovými atributy. Jedním z nejhezčích příkladů této fúze je v pražském prostředí náhrobek lékárníka Josefa Ebenbergera na tzv. Malostranském hřbitově, kde génius je vybaven Aeskulapovým „hado-kyjem“ místo dolů skloněné pochodně. Praha doby kolem roku 1800 však nabízí i důkaz, že vedle Aeskulapova emblému považovali lékaři za svůj i Merkurův caduceus, a to dokonce v tvorbě téhož sochaře, ve stejné době a náhrobku chystaném na tentýž hřbitov. Caduceus je připojen k modelu nezachovaného (či snad ani neuskutečněného) náhrobku pro městského „fyzika“ (lékaře) Jana Jindřicha Bauera. Existuje ovšem také z raného 19. století další vizuální materiál, v naší souvislosti zajímavý, jako jsou předchůdci pozdějších úmrtních oznámení, což byly vlastně náhrobky z papíru. Josef Bergler, ředitel pražské akademie umění a návrhář nad jiné povolaný, zpodobil v jednom z oznámení mladíka čtoucího nápis na náhrobku v zahradě. To bylo klasické, humanistické topos lidské pomíjejícnosti a její reflexe. U nohou mladíka leží kyj a had, ve svém spojení aeskulapovské, což může naznačovat, že zesnulý (jistý Jan Michal Keil) byl adeptem lékařství. Tuto domněnku nevyvrací ani přítomnost lyry, protože ta bývala spojována zase s Merkurem. Může ale také jít například o mladíka padlého v tažení proti Napoleonovi, protože spojení kyje a lyry patřilo k repertoáru symbolů vlasteneckého heroismu, oslavovaného básnictvím. Nelze to rozhodnout, protože o totožnosti zesnulého nelze zjistit nic bližšího, navzdory tomu, že jeho „náhrobní nápis“ se zachoval. POMNÍKY A NÁHROBKY Také se ztotožněním starších náhrobků lékařů a lékárníků mohou nastat problémy, hlavně kvůli tomu, že časem přišly o své původní nápisy. Existuje tedy řada vynikajících náhrobků, o nichž nelze říci, zda byly původně adresovány obchodníkovi nebo lékaři, vzhledem k tomu, že ve své symbolické výzdobě mají onen matoucí caduceus. Náhrobky lékařů jsou ale v každém případě z hlediska jejich profesního symbolismu zajímavé. Ve smyslu toho, co bylo už řečeno, nelze očekávat, že bychom se při nich setkali s přímým zpodobením Aeskulapa; v úvahu přicházela spíš Hygie. Hodila se dobře i proto, že mohla naplnit roli plačky či vdovy truchlící po svém choti, obvyklou u figurálních náhrobků mužských zesnulých. Skutečná vdova anebo i personifikace vlasti, povolání atp. zesnulého truchlí u jeho hrobu nejraději vstoje, podobně jako génius smrti. Naopak v Berlíně-Kreuzbergu na jednom z nejstarších náhrobků Hygie polehává; dole spočívá osobní lékař Bedřicha Velikého, Johann Carl Wilhelm Moehsen. Berlínská Hygie (a také „génius smrti“ na kenotafu průkopníka novoklasicismu J. J. Winckelmanna) umí truchlit i napůl vsedě, napůl vleže. To v podstatě odpovídá etruským i dalším starověkým náhrobkům, kde se však postavy zesnulých poněkud rozkošnicky povalují v očekávání rajského pokračování života po fyzické smrti. Jinou možnost oslavy nabízel portrét, který ve starší historii býval častou formou zvěčnění lékařů; v nové době se uplatňoval spíš na pomníku než při skutečném náhrobku. V českých zemích tak vznikl mj. pomník (fiktivní náhrobek) lékaře doby osvícenství Johna Howarda: patřil do souboru upomínek na lidské velikány, zdobících krajinnou zahradu vytvořenou Janem Nepomukem Mittrovským, předním moravským osvícencem pozdního 18. století. O tomto nedochovaném pomníku se ví jen tolik, že měl podobu poprsí. Vypadal tedy asi podobně jako ona veřejná oslava génia lékařství v Mariánských Lázních, o níž byla úvodem řeč – jen v pozdějším z obou těchto případů šlo už o génia takříkajíc místního. Při volbě symbolické vizualizace profese či povolání v náhrobku nemusela mít vždy přednost medicína. Tak na Hrubé Skále je náhrobek felčara Josefa Maurera zesnulého roku 1823 završen přílbou jako hlavním emblémem, a mimo nápis k lékařství nic nepoukazuje. Na druhé straně měli snadnou možnost symbolizace svého oboru už od antiky oční lékaři, vzhledem ke zřejmému předmětu své péče. Tato okolnost se však v prostředí křesťanského humanismu první poloviny 19. století křížila s autoritou biblického Tobiáše, léčícího svého slepého otce. O tom svědčí náhrobek slavného lékaře Andrea Vacca Berlinghieriho v Pise od neméně slavného sochaře Bertela Thorvaldsena. Na reliéfu náhrobku Berlinghieriho, který byl mimo jiné očním specialistou, pobíhá kolem hlavních postav pes. To odkazuje k Tobiášovi anebo i k Aeskulapovi, jenž býval rovněž provázen psem. Většina novodobých náhrobků lékařů však byla celkem nenápadná. Podobala se ostatním hřbitovním náhrobkům, zejména pokud nešlo o náhrobky jedinců, nýbrž manželských párů a podobně. Náhrobek lékaře míval i podobu „prosté“ nápisové desky a její četba může být zajímavá, zejména pokud si zesnulý sepsal text předem sám, jako tomu bylo u nejstaršího a nejznámějšího náhrobku lékaře oné doby na pražském Olšanském hřbitově. Jan Michael Sagar byl autorem svého vlastního latinsky a německy psaného epitafu a zemřel roku 1813 ve své jedenaosmdesátce – tedy ve věku, tehdy dosti výjimečném. Sagarův nápis obsahoval tak jako tradiční větší náhrobní nápisy kromě výzvy o přímluvu i jeho stručné CV. Podle tohoto nápisu byly jeho zásluhy uznány, ale žil chudý, a snad nakonec déle, než by si byl býval přál. Náhrobky jsou svědectvím, že také lékaři a lékárníci sdíleli osudy ostatních smrtelníků, což obnovuje úvodní otázku po symbolickém označení jejich profese. Od pozdního 18. století docházelo k prvním otevřeným střetnutím konfesních tradic s agnosticismem, ale zmíněná symbolika se nevymykala duchu křesťanského humanismu. Je charakteristické, že i pozdější světové symboly zdravotní služby respektují konfesijní tradice (rozlišením na červený kříž a půlměsíc). Pokud však jde o vlastní znaky lékařství a farmacie, spor o ně dodnes pokračuje, mimo jiné ve snaze odlišit – už na úrovni odznaku – povolání od profese, případně od „pouhého“ úspěšného byznysu. Pro aeskulapovský emblém hovoří motiv historické autentičnosti a morální argument služby lidem, ztělesněné Aeskulapem. Naopak ve prospěch caducea se vynořil intelektuálně sugestivní argument v souvislosti se zkoumáním podoby DNA. Ani tento argument se – sám o sobě – zcela nepříčí tradici, protože caduceus historicky zahrnoval některé podobné odkazy, obsažené v dějinách ezoterních nauk. Přesto však historici a teoretici vizuální kultury zřejmě dospějí k názoru, že caduceus v souvislostech dnešní vyspělé medicíny s sebou přece jen nese své zásadní významové přeznačení. Perspektiva lidských zásahů do struktury DNA vyprazdňuje původní význam caducea. Kouzelná hůlka ovinutá hádky totiž byla symbolem vztahu mezi bohy a smrtelníky, zatímco dnešní krajní ambice lékařství i farmacie směřují k tomu, popřít takříkajíc rozdíly mezi nebem a zemí.
LITERATURA R. A. Wilcox – E. M. Whitham, „The Symbol of Modern Medicine: Why One Snake Is More Than Two“, Annals of Internal Medicine 138, 2003, 673–677; R. Prahl a kol., Umění náhrobku v českých zemích 1780–1830, Praha 2005; http://www.hamelika.cz/pamatky/OBJEKTY/nehrbusta/nehrbusta.htm.
Roman PRAHL (nar. 1949) je profesorem dějin umění na FF UK v Praze. Zabývá se výtvarným uměním „dlouhého“ 19. století.