Každá kritika je užitečná, protože rozšiřuje poznání, pokud ovšem není povšechná, nezkresluje anebo nestojí na nejistých základech. Bohužel právě to platí o některých tvrzeních a námitkách Petra Čorneje v jeho recenzi druhého svazku edice Spor o smysl českých dějin 2. Akcenty a posuny české otázky, 1938—1989 (Torst 2006) v letošním červnovém čísle DaS.
Recenzentovy výtky se týkají jednak koncepce knihy, jednak absence některých údajně klíčových textů. Obě námitky spolu souvisí. Pokud jde o údajně nejednotnou koncepci obou svazků, rozdíly možná ani tak neplynou z editorových pochybení, ale spíše ze samotného pohybu historické látky, který bylo třeba respektovat: po druhé světové válce, v souvislosti s prosazujícím se novým marxistickým paradigmatem historické práce ustoupila předchozí metodologická i ideová podoba problematiky sporu o smysl českých dějin zřetelně do pozadí ve prospěch intelektuálně i morálně snazší (obecně dost akceptované) formulace se Sovětským svazem na věčné časy! Což už samo o sobě je signifikantní a výbor na to upozorňuje.
Na rozdíl od Petra Čorneje dělám rovněž dost zásadní rozdíl mezi starším problémem "české otázky" (tj. otázky po povaze češství, po české identitě, právu Čechů na samostatnou kulturní a politickou existenci, po české národní povaze, politické orientaci atp.) a mezi sporem o smysl českých dějin, kterým označuji diskusi, v nejširším smyslu navazující na Masarykův pokus o řešení české otázky jako nábožensky humanistického smyslu českých dějin (která se zaměřovala na řešení významu historiosofie v historickém poznání, na vztah teorie a historické zkušenosti, na úvahy o směřování českých dějin a principech jejich jednoty a kontinuity).
Samozřejmě, že se tyto oblasti mohou dotýkat a někdy se dokonce překrývají, ale neměly by se předem a zjednodušujícím způsobem zaměňovat (třeba už jenom proto, že vývoj způsobů historického poznání do značné míry substanciální pojetí smyslu dějin — ať už Masarykovo anebo Pekařovo — výrazně zproblematizoval). Petr Čornej naopak tyto oblasti nediferencovaně (a v něčem nehistoricky) propojuje, respektive zaměňuje a ze sporu tak dělá jakousi houbu, schopnou do sebe nasát cokoli, co překračuje český historický "pozitivismus".
S odlišováním české otázky, sporu o smysl českých dějin a případně i odlišných konceptů národních dějin pak také souvisí — v předmluvě naznačená — odpověď na Čornejův jen enumerativně a nikoli argumentačně pojatý výčet toho, co údajně "chybí". Důvodem bylo, že Čornejem zmiňované texty směřovaly k redefinicím české otázky mimo spor o smysl českých dějin, k problematice jejich periodizace, anebo zůstaly jen popisné.
Naproti tomu texty, které se Čornejovi zdají být nadbytečné, se mi zdály zajímavé jednak jako doklad různých podob samostatného přežívání otázek smyslu dějin v emigraci, jednak s ohledem na rostoucí akcentování "náboženských" a konfesijních souvislostí sporu, což je podle mne důležité také pro porozumění jeho poslední fázi (v letech 1969—1989).
Poznámka redakce: Celý text odpovědi Miloše Havelky Petru Čornejovi je ke stažení na adrese: dejiny.nln.cz/archiv/ 2007/Havelka.html.