Dějiny a současnost

Jako velice zábavný "úvod" do viktoriánské Anglie může sloužit kniha Roberta Rankina Fikané jezinky chiswické (přeložil Šimon Pellar, NLN, Praha 2007). Tento na pomezí několika žánrů (především sci-fi a fantasy) pohybující se román začíná sice v daleké globalizované budoucnosti, kdy je světovým prezidentem Adidas XLII. a nejsilnějším náboženským hnutím církev ikeaistická, ale záhy se těžiště příběhu přesouvá do druhé poloviny 19. století a ochomítá se kolem vražedného řádění Jacka Rozparovače. Místy až ztřeštěné variace na historickou realitu oživují skutečné i literární postavy britských dějin: H. G. Wells, Oscar Wilde, "Sloní muž" Joseph Merrick či Peter Whimsey, Sherlock Holmes a dr. Watson. Naopak věcným a přísně historickým protipólem je Oxfordský průvodce britskou politikou 20. století (editor John Ramsden, Prostor, Praha 2006), který na 944 stranách včetně dodatků (seznam ministerských předsedů, přehled nejdůležitějších vládních úřadů a jejich nositelů, výsledky všeobecných voleb) zachycuje události minulého století spojené s Velkou Británií a kombinuje je s portréty politiků včetně komunálních. Nejen 19. století bylo dlouhé, i století dvacáté, na jehož počátku byla královna Viktorie a lord Salisbury a na jeho konci Alžběta II. a Tony Blair, k "nejkratším" právě nepatřilo. (ivc)

Zatím poslední do češtiny přeložený román Juana Marsého Ještěrčí ocásky (přeložila Marie Jungmannová, Euromedia—Odeon, Praha 2007) patří k jeho nejpřekládanějším dílům vůbec a získal za něj ve Španělsku mimo jiné i Národní cenu za literaturu. Kritiky je především ceněn jako mistrovsky napsaný příběh, v jehož centru stojí intimní prožitky a traumatické životní okamžiky. Příběh se odehrává ve Španělsku v létě roku 1945, v souvislosti s tím je jako refrén neustále zmiňováno svržení atomové pumy na Hirošimu. Obraz země rozcitlivělé občanskou válkou (1936—1939) a společenským napětím je filtrován přes patnáctiletého chlapce Davida, který by mohl být autorovým alter ego — i proto je tento román považován za jeho nejautobiografičtější. Marsé se stylem svého psaní řadí do proudu sociálně-kritického neorealismu a objektivismu, ale některé až snové pasáže Ještěrčích ocásků si nezadají s realismem imaginativním. Všechny historické skutečnosti jsou ale zmiňovány pouze v náznacích, jakoby mimoděk, nejsou vynášeny žádné zásadní soudy. Přesto, anebo právě proto je autorův jazyk natolik důrazný, že zlo zůstává zlem a dobro dobrem, současně se mezi těmito dvěma krajními body vytváří ohromná výseč pro ambivalentní a lavírující šedivou či hnědou — a právě s tímto prostorem kalkulují všechny diktatury, nejen ta španělská, s níž měl Marsé donedávna tolik co do činění. (ivc)

Krátce po vypuknutí první světové války se vydala hraběnka Nora Kinská do Ruska, aby jako sestra Červeného kříže pomáhala válečným zajatcům. Cesta, která byla původně naplánována jen na několik měsíců se protáhla až do konce války. Nejen tyto události v životě hraběnky Kinské popisuje životopisný román rakouské publicistky Moniky Czerninové Žila jsem příliš krátce. Fascinující život hraběnky Nory Kinské (přeložila Alena Opletalová, Moba, Praha 2007). Nora Kinská se narodila v roce 1888 na zámku Karlova Koruna v Chlumci nad Cidlinou. Od dětství se zajímala o Rusko a ruskou kulturu a byla ovlivněna názory své tety Berthy von Suttnerové. Světová válka se paradoxně stala příležitostí, kdy mohla svobodomyslná dívka konečně opustit rodové sídlo a vypravit se do Ruska. Fascinující život hraběnky Nory Kinské by však mohl být více fascinující, kdyby autorka vypustila popisné pasáže, navíc plné chyb a nepřesností, ve kterých se pokusila navodit idylickou atmosféru života na aristokratických sídlech v Čechách na přelomu 19. a 20. století. (eb)

Každý čtenář našeho časopisu má jistě rád příběhy, vždyť i historie se vlastně zabývá jejich vyprávěním. Přijde nám zcela přirozené, že si naslouchání příběhům většina z nás oblíbila již v dětství. Literárního teoretika Jiřího Trávníčka zajímalo, jak právě děti vyprávění vnímají, jakým žánrům dávají přednost a jak se jejich potřeby v tomto ohledu proměňují s věkem. Útlá, ale pozoruhodná studie Vyprávěj mi něco... Jak si děti osvojují příběhy (Pistorius & Olšanská—Paseka, Praha—Litomyšl 2007) představuje výsledek zkoumání z hlediska několika vědních disciplín. Základem práce jsou pochopitelně poznatky z naratologie a vývojové psychologie; ke slovu přichází ale i antropologie a teorie literárních žánrů. Ryze teoretické vývody podložil autor empirickými poznatky nejen z odborné literatury, ale i z vlastní role otce dvou dcer. Čtení pohádek před spaním, společné sledování večerníčků i prosté vyprávění svým dětem znamenalo pro autora neocenitelnou zkušenost, která vtiskla studii praktický základ, půvabnou poučenost, ale byla možná i hlavním podnětem k jejímu vzniku. (jde)