Všichni si dobře pamatujeme na mediální vlnu týkající se tzv. Benešových dekretů, která se v ČR zdvihla v letech 2001—2003 a doznívá vlastně dodnes. Mladý německý historik Christian Domnitz analyzuje nejen vnitřní, ale i vnější faktory debaty na toto téma, která se odehrávala na půdě Evropského parlamentu i v české Poslanecké sněmovně. Právě pohled zvenčí je největším přínosem jeho knihy.
Studie je vlastně magisterskou prací, což je poznat i na její struktuře. V českém překladu bezesporu nemusel být zařazen metodologický úvod, který působí trochu cize a neodpovídá žurnalisticko-politologickému stylu zbytku práce. Dalším nedostatkem knihy je podle mého názoru obálka: přestože má svůj šarm, nepatří právě mezi ty obálky, které přitáhnou pozornost čtenáře. Obávám se, že právě naopak.
Debata k tzv. Benešovým dekretům se naplno rozhořela v roce 2001 po slovní přestřelce Bernda Posselta s Milošem Zemanem, na níž dalšího roku plynule navázal Jörg Haider a posléze i Viktor Orbán. Všichni autorem dotazovaní poslanci Evropského parlamentu se shodují v tom, že téma tzv. Benešových dekretů bylo na půdu Evropského parlamentu přineseno zvenčí — z původně bilaterálního problému se stává multilaterální téma. Tématika je postupně včleněna do agendy týkající se rozšíření EU a v době nejvášnivějších debat dokonce přehlušuje původní téma rozšíření: jak konstatuje autor, debata k rozšíření EU na východ se v 80% soustředila na debatu k České republice, přičemž většina této debaty se pak soustředila na problém tzv. Benešových dekretů. Ze dvou možných přístupů zvítězil nakonec pragmatismus. Ten se soustředil především na otázku, zda je český a evropský právní řád slučitelný; a historii ponechával stranou. Tento přístup převážil především po zveřejnění tzv. Froweinova posudku, k němuž se upíraly naděje stoupenců i odpůrců dekretů. Posudek konstatuje, že český právní systém je i s důsledky vycházejícími z tzv. Benešových dekretů slučitelný s právem EU. Důraz kladl autor posudku především na to, že občanům EU musí být v České republice garantována stejná práva. Froweinův posudek se stal posléze předlohou pro zprávu Jürgena Schrödera o přistoupení ČR k EU. Na poslední chvíli před hlasováním se však Berndu Posseltovi podařilo zapracovat pozměňovací návrhy. Hlasovat proti těmto návrhům by v dané konstelaci znamenalo hlasovat proti návrhu jako celku, proto tedy prošly i na poslední chvíli zapracované změny.
Na půdě českého parlamentu neprobíhala debata tak dynamicky jako v Bruselu. Zajímavý je zpětný pohled poslanců na přijetí Usnesení k dekretům prezidenta republiky z dubna 2002. Většina z nich se shoduje v názoru, že text nepřináší nic nového a je vlastně jen reakcí na debatu v zahraničí. Dynamika "zpracovávání dějin" zde reflektuje především dynamiku české vnitřní politiky. Autor si všímá i tohoto aspektu, byť jej netematizuje. Upozorňuje například na to, že v rámci kompenzace za tzv. Lex Beneš byl nominován na Řád T. G. Masaryka sudetoněmecký politik Franz Spina. Vlastní dynamikou se potom odvíjela politika ČR k těm sudetským Němcům, kteří zůstali věrni Československu: vyvrcholením těchto snah je gesto Jiřího Paroubka ze srpna 2005, v němž premiér vyjádřil omluvu a vyhlásil projekt Dokumentace osudů aktivních odpůrců nacismu...
Volbou komparace diskuse k prezidentským dekretům na půdě Evropského parlamentu a české Poslanecké sněmovny byl autor postaven před dilema: debata ve Sněmovně odrážela především postoje české veřejnosti k debatám v Německu, nikoli prioritně v Bruselu, kde navíc čeští poslanci do debaty vstupovat nemohli, poněvadž na půdě Evropského parlamentu zastoupeni nebyli. Bernd Posselt byl a je vnímán v ČR především jako německý; nikoli evropský politik. V tom tkví zřejmě největší nedostatek dané knihy: k její vyváženosti a k uchopení problematiky vcelku by bylo zapotřebí uvést i hlavní argumentační linie německé politické scény. Tato výtka však nikterak nezmenšuje prvořadý význam této publikace.
Přeložil Matěj Spurný, Dokořán, Praha 2007, 160 s., 180 Kč