„Zvoní zvoní zrady zvon zrady zvon / Čí ruce ho rozhoupaly / Francie sladká hrdý Albion / a my jsme je milovali / Ty Francie sladká Francie / kde je tvá čapka Marianno / Slunečný štít tvůj prasklý je / a hanbou čpí tvé ano (...). František Halas, Zpěv úzkosti (Torzo naděje, 1938)
Hledání vhodného úvodního motta pro náš text o mnichovském mýtu bylo nesnadnou záležitostí. Nedařilo se nám – a nejspíš ani nepodařilo – nalézt takový text, jenž by v pregnantní zkratce dokázal vyjádřit celou jeho podstatu. Ale třeba žádná univerzálně vhodná citace ani neexistuje. Lze však vůbec hovořit pouze o jediném mnichovském mýtu? Kloníme se spíše k názoru, že mnichovské téma má mnoho rovin, podob, výkladů i akcentů. Nechceme zde zjišťovat, nakolik odpovídají historické realitě. Cílem moderního bádání o mýtech ostatně nebývá pátrání po tom, „jak to bylo doopravdy“, nýbrž analýza mýtů samotných ve smyslu zkoumání a poznávání jejich společenské a politicko-legitimizační funkce. I mnichovský mýtus se v tomto kontextu stává svébytným předmětem výzkumu, v jehož rámci se ovšem nebudeme pokoušet o „jedinou správnou“ interpretaci oněch osudných podzimních dnů roku 1938, ale naopak zkoumat ty interpretace a dezinterpretace oněch událostí, jež v uplynulých bezmála sedmdesáti letech pevně vrostly do obecně sdílených představ o českých moderních dějinách.
MÝTUS ZRADY V českém prostředí byl Mnichov nejčastěji synonymem zrady. Halasův zrady zvon je zřejmě nejznámějším zástupným symbolem Mnichova. Avšak: čí zrada a na kom? Tato otázka zaznívala již od onoho osudného 29. září 1938. Každý si na ni odpovídal podle vlastního naturelu, osobního přesvědčení a aktuálního stavu poznání; ještě častěji však tak, jak se mu řeklo, podle dobové politické situace, ideových a národních klišé a tlaků doby. Nejčastěji označovaní „viníci“ jsou zřejmí: Velká Británie a spojenecká Francie. My jsme nikdy nezradili, ale byli jsme zrazeni. Neporazil nás Hitler, ale naši přátelé, formuloval tuto podobu mýtu v demokratickém táboře vzápětí po Mnichovu Edvard Beneš. Komunisté velmi často zdůrazňovali jistou „dějinnou logiku“ Mnichova. Nebyl žádným náhodným zauzlením dějin, nýbrž vyplýval ze samotné povahy epochy imperialismu. Tedy Mnichov jako důsledek imperialistických rozporů a také jako záměrný protisovětský komplot. Komunisté navíc velmi akcentovali rovinu domácí „zrady buržoazie“, jak to ve své knize Dny, které otřásly Československem ukázkově předvedl prorežimní historik Václav Král, když kritizoval literaturu období pražského jara: Zrada byla prohlášena za prastarý stereotyp, který prý patří do kategorie legend a nikoli do historie. Komu mělo sloužit toto matení pojmů? Neběželo tu o to, aby stará vládnoucí třída byla zbavena odpovědnosti za mnichovskou katastrofu? Neběželo tu o starý trik určité části západní buržoazní literatury, která se už po dlouhá léta marně snaží omývat politiku appeasementu a svalovat odpovědnost za Mnichov a za druhou světovou válku na Sovětský svaz? Protikladem ke komunistickému mýtu o západní zradě je mýtus o ochotě Sovětského svazu nezištně pomoci ohroženému, respektive napadenému Československu. Ujištění velvyslance Alexandrovského, že Sovětský svaz je připraven nejen splnit své spojenecké závazky vůči Československu, ale dokonce i poskytnout vojenskou pomoc bez ohledu na tyto závazky, pokud o to Československo požádá Společnost národů, tvoří klíčový bod nejen většiny komunistických historických prací, ale představují také jedno z ústředních témat kvaziuměleckých zpracování, například ve Vávrových Dnech zrady z roku 1973. Vliv tohoto filmu na představy veřejnosti o mnichovské krizi plynul i z režisérova záměru natočit nikoli uměleckou fikci, nýbrž hraný historický dokument (ostatně jako již dříve v případě husitské trilogie) – a přirozeně i z mohutné propagace, která uvedení filmu provázela. Co ovšem Sověti plánovali doopravdy, zůstává dodnes poněkud nejasné. Jednou z možných alternativ je, že v pozadí jejich „pevného postoje“ byla snaha zatáhnout Západ do vyčerpávající války, z níž by jako jediný vítěz vzešel Sovětský svaz. Mýtus zrady vidí minulost především českýma očima; pro motivy a pohnutky, jimiž se řídila britská politika – uchování zbytků Impéria –, má jen pramalé pochopení. Připomeňme, že ještě ani neoschl inkoust na mírových smlouvách z roku 1919 a někteří britští politici již starostlivě vraštili čela nad podobou střední a východní Evropy. V polovině třicátých let již Britové s Československem ve své politice fakticky nepočítali a byli přesvědčeni, že britská politika by měla být formulována na základě, že nemůžeme pomoci východní Evropě. Průměrný československý občan byl však s touto tvrdou realitou konfrontován až v září 1938. Tak se mohl zrodit mýtus zrady. Na jeho pevném vrůstání do představ české veřejnosti o vlastních dějinách se ovšem kromě historiků a publicistů lvím způsobem podíleli umělci, především básníci. Plejáda vysoce emocionálních motivů symbolizujících mnichovskou krizi nezůstala omezena jen na Halasův známý zrady zvon či na knížete Václava, který kopí potěžkal. Z méně známých básní přímo reagujících na Mnichov lze připomenout třeba Seifertovu Písničku o Paříži, která začíná verši: Ve světle Paříž tone / a jásá k slávě jmen: / pan Daladier, Bonnet / a Nevil Chamberlain! Vítání politiků, kteří obětovali Československo, však vzápětí dostává – v konfrontaci se slavnou francouzskou historií – značně trpkou příchuť: Však přes to hoří neon / i světla nachová / a nový Napoleon / se vrací z Mnichova. / Jen letmo ať má píseň / jiného vzpomene, / který už dlouho sní sen / v své hrobce kamenné. / Ó, časové vy dální, / dnes platí jiný styl / a oblouk triumfální / trochu se nahrbil.
MÝTUS OPEVNĚNÍ A NEPORAZITELNÉ ARMÁDY Všeobecně pociťované vědomí ohrožení ve druhé polovině třicátých let zásadním způsobem přispělo k dosud nebývalé popularitě armády. Armádní propaganda – připomeňme film štábního kapitána Jiřího Jeníčka Naše armáda z roku 1937 – byla veřejností přijímána s velkými sympatiemi. O to problematičtěji vyzněl hraný film režiséra Jana Bora Neporažená armáda, vznikající v průběhu dramatického roku 1938. Původní scénář filmu ze života studentů vojenské akademie byl operativně přizpůsoben aktuální politické situaci; film sice vrcholí dokumentárními záběry z mobilizace a slavnostní vojenskou přísahou absolventů akademie, jeho závěr však rozmělňuje scéna, v níž se mladí důstojníci navzájem ujišťují, že je národ bude i nadále potřebovat, přestože v kritické chvíli neplnili své poslání a nepostavili se na jeho obranu. Mnichov ukradl tomuto filmu smysl, napsal výstižně filmový historik Ivan Klimeš. O atmosféře v české společnosti v roce 1938 pregnantně vypovídal slogan, pod nímž byl film uveden do kin: hra o naději v lepší zítřek. Mýtus neporažené (ačkoli nebojující) armády zůstal v představách české veřejnosti zakotven velmi dlouho a snad i trvale. K jiné verzi mýtu – tentokrát z pohledu řadového demobilizovaného vojáka – nedávno přispěl zpěvák Daniel Landa. Pojmenoval obecnější přesvědčení o demoralizujícím vlivu nucené kapitulace na sebeúctu jednotlivce – Zbraně chladí v rukou víc než led, / potom přišel rozkaz nestřílet. / Pořádně to chlapy změní, když opouštěj´ opevnění. / Když se slavná vlajka smutně z žerdě spouští. / Polož zbraň! Odejdi pryč! / Hlavu si chraň! Odevzdej klíč! / Páteře se bortí – totiž muž sám sobě neodpouští. / Zlost a rozkousanej ret, / nahmatal krabičku cigaret. / Poprvé a navždy už se vzdal. / Dneska naposledy rovně stál. Mýtus o tom, že Československo disponovalo v roce 1938 skvěle připravenou armádou schopnou ne-li odrazit, tedy alespoň na dlouhé týdny zadržet německý nápor, byl po dlouhá léta tradován a reprodukován v seriózní historické literatuře a přežíval (a možná dosud přežívá) i v obecném povědomí. Hovořilo se o neprostupných hraničních pevnostech, skvěle připraveném letectvu, dělostřelectvu. Proč se tedy nebránit, když se bránili bosí Habešané? Ozvuky událostí v Etiopii se intenzivně promítaly nejen do soudobé publicistiky a poezie, ale rezonují i po mnoha desetiletích – například v již výše citované písni Daniela Landy 1938, líčící pocity demobilizovaného vojáka: Pro slzy už skoro nevidí / Habešanům marně závidí. Zcela protikladný způsob obhajoby vojenské cti vycházel naopak z teze, že osamocené Československo se Německu nemohlo vůbec bránit. Hned v roce 1946 dokonce ministerstvo obrany v součinnosti s prezidentem Benešem vypracovalo pokyny, jak mnichovské události tradovati oficielně podle historické pravdy a tak, aby na armádu nepadl ani stín pochyb a pohany, že snad zavinila tehdejší státní krizi a dočasnou ztrátu části státního území. Asi nejblíže pravdě je podle našeho názoru polský historik Piotr Majewski, jenž ve své monografii o možnostech obrany Československa napsal, že republika by válku s Německem sice prohrála, avšak možná dokonce prohrála lépe než v roce 1939 Polsko. Mýtus „neporažené armády“ má v české historické paměti janusovskou tvář: na Poláky bojující v roce 1939 se mnozí z nás dívají jako na pošetilce či fanfaróny; skutečně pošetilé divadelní kousky klubů vojenské historie, svádějících nikdy nevybojované bitvy o pohraniční pevnosti, však přijímá naše veřejnost s nekritickým a vřelým zájmem. A „bunkrologie“ patří k nejoblíbenějším českým koníčkům. Dokonce tak velkým, že ještě po roce 1989 se na ministerstvu obrany objevili generálové, kteří sveřepě usilovali o znovuvyzbrojení pevnostních objektů. Mnichovský mýtus do značné míry ignoruje národnostní rozměr celého dramatu. Jednak tím, jak zapomíná, že se v něm zauzlily problémy národnostních menšin, jež si s sebou republika nesla od počátku; nanejvýš v něm vystupují zdivočelé hordy (tím nepopíráme pravdivost takových scén) sudetských Němců. Zcela je pak národnostní problematika potlačena v zažité představě o československých občanech, kteří v době mobilizace nadšeně nastupují k útvarům. (Ostatně i ve filmu Neporažená armáda jsou národnosti tří hlavních hrdinů určeny schematicky – Čech, Moravan a Slovák; na menšiny se nedostalo). Pravda je taková, že v některých útvarech tvořily „neslovanské“ národnosti až jednu třetinu mužstva. Také mnozí Slováci viděli krizi jako česko-německý problém, který se jich v podstatě netýká. Například velitelství VII. sboru, dislokovaného na Slovensku, ve zprávě o mobilizaci konstatovalo, že slovenští záložní důstojníci rukovali bez většího elánu a službu vykonávali jen v nejnutnější míře, dané předpisy, aniž by se podíleli na podněcování bojového ducha mužstva. Češi naopak Slovákům vytýkali nedostatek loajality. O radikální dekonstrukci mýtu, nepodloženou ovšem historickými fakty, se ve svém eseji z roku 1988 Mnichovský komplex, čili Příspěvek k etologii Čechů pokusil enfant terrible české historiografie Jan Tesař. Podle něj bylo naše odhodlání bojovat blufováním směřujícím nejen k Hitlerovi, ale také ke spojenecké Francii, jež za nás měla tahat horké kaštany z ohně. Československá opevnění nejsou v této hře nic víc než divadelní kulisa v tragikomedii, které jsme již byli svědky.
MNICHOVSKÝ MÝTUS V KONTEXTU ČESKÝCH DĚJIN Mýtus Mnichova v širším kontextu české historické paměti nebývá vnímán izolovaně, nýbrž jako nedílná – a snad už jaksi samozřejmá – součást řetězce „našich slavných proher“, řetězce, který začíná v hlubokém středověku. Takto chápané porážky na Moravském poli, u Lipan a na Bílé hoře (abychom jmenovali alespoň nejslavnější trojhvězdí prohraných bitev) mají s Mnichovem společný jeden velmi podstatný – a zřejmě přímo konstituující – prvek. Je jím přesvědčení, že nezdar české věci byl vždy zapříčiněn faktorem zrady, ať už zvenčí (zahraniční spojenci), anebo zevnitř (nesvornost či zrada ve vlastních řadách). Nepřímo je tím implikováno, jako by české úsilí o lepší svět vždy znovu a znovu podléhalo zmaru v neúprosném soukolí dějin. Mnichov byl naprosto nestandardní situací na pomezí diplomacie a války, pro niž se jen velmi těžko hledají adekvátní historické paralely. Proto také zůstane zřejmě vždy předmětem diskusí a kontroverzí. Přece se však domníváme, že mnichovský mýtus si nezaslouží onu míru shovívavosti, s níž zpravidla přistupujeme k většině našich jiných národních mýtů, masarykovský nevyjímaje. Dvojnásob to platí v dnešním globalizovaném světě, v němž dominují (řečeno s Liborem Frankem) asymetrická neznámá, nepředvídatelná a neodstrašitelná bezpečnostní rizika, a v němž šedí chlapci nahradili hodné a špatné chlapce. V takovém světě nás masochistické zhlížení se v mnichovském mýtu staví do role alibistických outsiderů.
Marie KOLDINSKÁ (nar. 1971), vědecká pracovnice Ústavu pro soudobé dějiny AV ČR a docentka Ústavu českých dějin FF UK. Zabývá se dějinami raného novověku a problematikou historického vědomí. Je autorkou knih Každodennost renesančního aristokrata (2001) a Kryštof Harant z Polžic a Bezdružic (2004).
Ivan ŠEDIVÝ (nar. 1959), ředitel Masarykova ústavu – Archivu AV ČR, externě přednáší na FF UK. Zabývá se českými a vojenskými dějinami 19. a 20. století. Je autorem monografie Češi, české země a Velká válka (2001) a edice korespondence T. G. Masaryk – E. Beneš 1914–1918 (2004, spolu s D. Hájkovou).