Knihy a monografie. Na pardubickém sjezdu historiků jsem zmínil britskou diskusi o účelnosti rozsáhlých monografií. Ta dále pokračuje na stránkách Newsletters Královské historické společnosti. Ian Mortimer z Univerzity v Exeteru by sice rovněž uvítal, aby se monografie svou čtivostí přiblížily úspěšným titulům na knižním trhu, současně však varuje před jednostranným přihlížením k čtenářským zájmům. Ne všechny obory a témata jsou dostatečně atraktivní pro nespecializované čtenáře, například statistické studie z oboru hospodářských dějin nebo historické demografie. Tento druh publikací malotirážní povahy není ovšem zajímavý ani pro nakladatele a knihkupce, pro něž je kniha především nebo jedině zbožím svého druhu. Na druhé straně se v Británii počet odborných publikací od roku 1995 více než zdvojnásobil, což v blízké budoucnosti hrozí přečerpáním finančních subvencí. Mortimer dále upozorňuje na jev, který je patrný i u nás. Preferenci žánrů i námětů historické literatury totiž velmi často určuje zájem, či vlastně poptávka některých početných skupin čtenářů. Životopisy a líčení válečných bitev například nejsou vždy prvořadou potřebou historického poznání, a přesto v bibliografiích jednotlivců i institucí tvoří nezanedbatelnou položku. Podle Mortimera je k tomu třeba přihlížet i při všemožných atestacích a evaluacích. Zatímco knihy s populární tématikou se snadněji dočkají anotací nebo recenzí, monografie základního výzkumu vzhledem k nedostatečným citačním ukazatelům často nejsou vůbec brány v potaz.
Vizualizace třetí metodou? Před nedávnem jsem podepsal výzvu Všem, jejichž hlas je slyšet v dobré víře, že tím podpořím znovuzavedení matematiky jako povinného maturitního předmětu. Nebudu rozvádět, proč jsem tak spolu s jinými učinil. Ostatně o stejné otázce se právě živě diskutuje na půdě Učené společnosti. K mému překvapení se však odezva netýkala matematiky, nýbrž postesku o poklesu všeobecné vzdělanosti a morálky. Zvláště publicisté střední generace nechtějí připustit, že jejich školní průprava byla horší než většiny signatářů, kteří ve značném počtu studovali v padesátých letech. Omezím se jen na četbu. Knih vychází dříve nevídané množství, a přesto se čte mnohem méně. Neplatí to zatím pro mé vnučky, pro vnuky však ano. Mrzelo mne to do doby, než jsem si v jejich počítačových hrách povšiml, že se jim prostřednictvím her dostává mnohem konkrétnější a působivější představy například o starověku a vzdálených zemích, než jsem mohl získat ve svých školních letech. Ponechám stranou, zda četba přece jen více nepodporuje imaginaci, neboť jsem v posledním čísle ročenky Humboldtovy nadace nalezl překvapivou informaci o "třetí" metodě současné a ještě případněji, budoucí vědy. Vedle teorie a experimentu jí má být vizualizace komplexních poznatků s pomocí počítačů. Intenzivně se jí zabývá jedno z výzkumných center na basilejské univerzitě. Již dříve se přírodovědcům stávalo, že jim při popisu složitých jevů či konstrukcí nestačilo slovní vyjádření, byť doplněné schématy a nákresy. Prudký rozvoj komputeristiky již umožňuje využít vizualice nejen pro výklad, ale i pro další zkoumání složitých procesů. Zatím si neumím představit, že by tato "třetí" metoda mohla obohatit instrumentář historikovy dílny, jiní třeba ano.
Humanisté, nedejte se. Vztah přírodních či technických věd a tzv. humanities, které v anglosaském světě jako by do věd vůbec nepatřily, se v poslední době dostává do středu pozornosti. Jak lze snadno vytušit, v prvé řadě jde o peníze. Pro rozdělení částí společného koláče chtějí odpovědní úředníci mít v rukou náležité, zpravidla číselně vyjádřené podklady. Přírodovědcům v tomto ohledu pomáhá nejen angličtina jako jejich lingua franca, ale i mnohaleté hledání citačních a jiných indexů. Přestože žádná scientometrická metoda hodnocení vědy, včetně nejnovějšího Hirschova indexu, není zcela spolehlivá, přírodovědci velkých oborových seskupení se dokáží nejen dohodnout, ale i vytvářet pomyslné hierarchické žebříčky "nadvědců". Pro další poučení doporučuji zejména statě v diskusním fóru Vesmíru a jejich soupis v říjnovém čísle. Naopak badatelé společenskovědních, filologických či historických disciplín stále nevěnují těmto otázkám dostatečnou pozornost, a proto s úředníky v Praze i Bruselu stále zápasí o holou existenci. Na netečnost, či ještě spíše malou srdnatost duchovních věd upozorňuje v již zmíněné ročence Humboldtovy nadace anonymní "Criticus". Zdrženlivost ve světě, v němž není rozhodující vědění a výkony, nýbrž zviditelnění, je podle něho falešnou strategií. Osamělost a svoboda, stará devíza Viléma von Humboldta, zůstává sice pro mnohé badatele humanitních a společenských věd alfou i omegou jejich tužeb, nelze však nevidět, že se jí staví do cesty masovost dnešní univerzitní výuky. Pokud si prý pracovníci těchto disciplín včas neuvědomí, že se již ocitli v systému, který tlačí na rychlou "ekonomizaci" vysokoškolských struktur, budou lapat po dechu. Nestačí, aby se vyučující stali habilitovanými playstations, jejich úkolem je poskytovat každému studentu radostný pocit z vlastního domýšlení látky. To se hezky řekne, dodávám, i v Německu se však tomu staví do cesty nepoměr mezi ustáleným počtem vyučujících a prudce vzrůstajícím počtem vysokoškolských studentů.
Metadatabáze. Američtí historici v lecčems řeší obdobné problémy jako jejich evropští kolegové, v technickém vybavení jsou však o krok napřed. Dříve než u nás se tak musí mimo jiné zabývat stinnými stránkami rešerší v nových "metadatabázích". Všem stále více kraluje Google se svou knihovnou, jež se denně rozšiřuje o tři tisíce svazků. Dosavadní zkušenosti v tomto ohledu nejsou vždy uspokojivé. Snad nebude na škodu uvést některé kritické výhrady, o nichž se v zářijových Perspectives, časopisu Americké historické asociace, zmiňuje Robert B. Townsend. Kvalita skenovaných textů je podle něho stále nedokonalá, což může zavádět při studiu cizojazyčných textů. Uvedu příklad z jinak velice záslužné digitální knihovny Parlamentu České republiky. Třebaže jsem již několikrát s povděkem využil elektronickou podobu sněmovních akt z let 1526—1545, nemohl jsem si nepovšimnout dosti velkého počtu neopravených chyb. Kromě toho u jednotlivých dokumentů postrádám stránkování původní edice, tj. prvního svazku Sněmů českých, takže pro standardní citaci musím tak jako tak nahlédnout do tištěné knihy. Co si však počít, když například původní tištěnou edici nemohu mít pro její nedostupnost po ruce? Stačí pak citovat elektronickou verzi, jejíž úplnost a korektnost nelze zaručit? Ani Townsend nedokáže na podobné otázky nalézt odpověď, je však již zřejmé, že s jejich záludností se bude třeba postupně vyrovnat.
zápisník
zápisník