„A sama žila živobytím dvojím: / salonů dáma, jejíž bonmots svěží / po celém Versaillu z úst k ústům běží / a zbouzí obdiv, v logice je hbitá, / zná filosofy, poesie čítá, / i o reformách mluví, politice, / útrapách lidu – stále víc a více / ten její salon, jenž se třpytí zlatem, / soupeří slavně s velkým majestátem / královských síní.“ J. S. Machar: Výlet na Krym 1898–1899, Praha 1908
Není pochyb, že i v případě politiků mají manželky výrazný vliv na rozhodování a konání svých protějšků. Překvapuje proto, že historiografie moderních politických dějin faktoru manželek v biografiích jednotlivých politiků nevěnuje žádnou, nebo jen okrajovou pozornost. Ženy politiků se nám tak jakoby ztrácejí anebo představují jen statický moment shrnutý nejčastěji do stereotypní podoby oddané životní opory či spořádaného rodinného krbu. Přitom prostředí české měšťanské politiky 19. století skýtá řadu příkladů, kdy životní partnerky rozhodujícím způsobem usměrnily kariéry svých manželů. Nemuselo jít pouze o manželčino věno či tchánův společenský kapitál, který ambiciózním mladým mužům otevíral nadějnou kariéru. Manželka většinou byla i onou první a nejdůvěrnější osobou, jíž se manžel – politický vůdce – svěřoval se svými názory a starostmi, jejichž řešení pak často nezůstalo bez dopadu ženiných rad a tlaků. Nejznámější příklad vlivných manželek – a ostatně i dcer – v českém prostředí bezpochyby představuje matriarchální dynastie František Palacký – F. L. Rieger – Albín Bráf. A koneckonců i díky Jiřím Kořalkou nedávno vydanému listáři „otce národa“ Palackého s manželkou Teresií si můžeme učinit představu o vlivu této zdánlivě nenápadné ženy na manželovo veřejné angažování se. Obdobně tomu bylo asi i v případě „vůdce národa“ Riegra, jehož rozhodování nebylo prosto zásahů manželky Marie Riegrové-Palacké, ale ani dcery a jakési osobní sekretářky v jedné osobě Marie Červinkové-Riegrové. Nejinak tomu ale nejspíš bude i u dalších politiků, v jejichž pozůstalostech se nacházejí rozsáhlé soubory manželské korespondence, deníky manželek a dcer atd. Zatím však většinou čekají na své objevení a zpracování.
ŽIVOT NA HROMÁDCE Životní partnerky politiků však své protějšky nemusely ovlivňovat pouze svými názory a představami. Jejich vliv míval řadu dalších podob a mohl například spoluurčovat politikovo společenské postavení, a to jak pozitivním, tak negativním způsobem. Jeden z takových příkladů představuje soužití Karla Kramáře s Ruskou Naděždou Nikolajevnou Abrikosovou-Chludovou. Téměř čtyři desetiletí trvající láskyplný a na hlubokých emocích založený vztah představuje svým způsobem extrémní příběh, pro který se jinde jen těžko hledá obdoba. Je všeobecně známo, že Kramářova konzervativní rusofilská politická orientace, vystupňovaná v předvečer první světové války a v prvních létech sovětského Ruska, by své mezní intenzity bez manželčiných ruských kořenů a nemalých movitých i nemovitých majetků v Rusku nikdy nedosáhla. Podobně je známo, že vždy zámožného Kramáře v meziválečném období hospodářsky ruinovala manželčina nezkrotná záliba ve stavbě a zařizování honosných sídel (v Praze Na Baště či ve Vysokém nad Jizerou), které se nechtěl vzepřít a sám jí časem rovněž podlehl. Ví se i o tom, že celou českou politiku každoročně blokovaly Kramářovy několikaměsíční pobyty v překrásném sídle na Krymu, jimž se s ohledem na jeho vůdčí politické postavení musel podřizovat politický kalendář nejen mladočeské strany či českého místodržitele, ale i vídeňských vlád. Všeobecně se pak tuší i silný názorový vliv sice kultivované, relativně vzdělané, ale přece jen poněkud jednoduché a umanuté Naděždy na vůdce české politiky. Byl si toho ostatně trochu vědom asi i on sám, když se v předvečer svatby svěřoval svému příteli profesoru Albertovi: Nemám nic proti tomu ,otroctví‘ – naopak, s pravou vášní jdu do toho jha. Vy ostatně nejlépe víte, jaký jsem nedostižný kandidát ‚pantofle‘. Co ale ve vztahu Karla Kramáře dosud, s výjimkou cenné studie Radovana Pekaře, historikům víceméně unikalo, je prvních deset let vztahu Kramářových, kdy on, svobodný muž, a ona, za moskevského továrníka Alexeje Abrikosova provdaná a čtyřmi dětmi obdařená žena, spolu ve Vídni žili takříkajíc na hromádce. Společenská morálka přelomu 19. a 20. století něco podobného nepřipouštěla, odsuzovala a většinou dle možností i společensky trestala. V Kramářově případě tomu tak ovšem nebylo. Zprvu léta pečlivě tajený milenecký vztah se v polovině 90. let 19. století stal věcí veřejnou a ryze partnerskými problémy pana Kramáře se na přelomu století musela opakovaně zabývat i rakousko-uherská diplomacie včetně samotného c. a k. ministra zahraničí a císařského domu! Zatímco v jiných obdobných záležitostech následovalo všeobecné odsouzení a pranýřování podobného společenského úpadku, tak v Kramářově případě se jeho nemanželský poměr nejen tiše toleroval, ale doslova bral na milost. Tento chápavý postoj sdíleli nejen Kramářovi kolegové a přátelé, ale kupodivu i rakousko-uherský ministr zahraničí Agenor Goluchowski, který při diplomatickém řešení Naděždiných rozvodových problémů svým velvyslancům výslovně a opakovaně zdůrazňoval, že si přeje Kramářovým žádostem o pomoc vyjít maximálně vstříc. C. a k. diplomaté se skutečně snažili, a to i nad rámec svých povinností. Kramář tak při svých intervencích u pravoslavných úřadů ve prospěch Naděždina rozvodu býval automaticky hostem nejen v kancelářích rakousko-uherských ambasád, ale i u soukromých tabulí c. a k. velvyslanců. Třicetiletý Karel Kramář se s půvabnou Naděždou Abrikosovou seznámil během své několikaměsíční studijní cesty po Rusku koncem dubna 1890. O okolnostech jejich prvního setkání mnoho nevíme, pravděpodobně k němu došlo v některém z moskevských salónů, do nichž byl Kramář opakovaně zván a kde slovy slavisty Josefa Perwolfa zanechával pověst brilantního společníka: Dr. Kramář tu udělal nejlepší dojem – a co velice padá na váhu – zalíbil se našim dámám, totéž mně bylo sděleno z Petrohradu. Dr. Kramář má elegantní způsoby, mluví francouzsky, i jsem přesvědčen, že bude se všude líbiti. Posílejte sem více takových lidí... Možná, že k onomu osudového setkání došlo přímo v salóně Abrikosových, kde se pod Naděždinou ochranou scházela část moskevské intelektuální smetánky. Pověstný Amorův šíp oba protagonisty nového, zakázaného a přitom bouřlivého vztahu zasáhl najednou. Nic přitom do té doby nedávalo tušit, že by v alespoň navenek harmonickém manželství Abrikosovových vládlo sebemenší napětí. Kramář, o jehož citovém poměru vůči opačnému pohlaví do té doby nemáme jediného svědectví, se bláznivě zamiloval a Naděžda jeho vášeň bezhlavě následovala. Z pohledu společenských konvencí však překvapivě selhával i Abrikosov, který si dlouho buď ničeho nevšiml, anebo z nepochopitelných důvodů nechával klíčícímu vztahu své manželky s pohledným cizincem volný průběh. Vztahy Kramáře a Abrikosova byly naopak přátelské, všichni tři ještě v roce 1890 vykonali společnou cestu na Krym a na Balkán, a ani později Kramář ve své milostné korespondenci zpravidla nezapomínal pozdravovat manžela své milenky, což mohlo nevěrné ženě sloužit i jako poněkud kýčovité alibi. Z osudové cesty do Ruska se Kramář vrátil ve stavu, kdy v duši bylo nahromaděno mnoho dojmů, namnoze zmatených, nesoustředěných, nevyzrálých. V rodném horském kraji ukládaly se a utvrzovaly v bezměrnou lásku k ruskému lidu a víru v jeho velikost. Díky vzájemnému důvěrnému vztahu Kramář věděl o zdravotních problémech Naděždy Abrikosové a v únoru 1891 jí zařídil ve Vídni gynekologickou operaci u svého přítele profesora Alberta. Operace ve Vídni možná byla jen záminkou k vzájemnému shledání – a opět pod Abrikosovým dohledem. Krátce poté však mezi manželi Abrikosovými vypukla otevřená roztržka. Alexej Abrikosov se vrátil do Ruska sám. Smršť emocí provázená vedle stovek dopisů i Naděždinými výlety z Ruska do Vídně a Kramářovou cestou za Naděždou do Ruska konečně v roce 1893 vyústila v Naděždin definitivní odchod od manžela a přestěhování se do Vídně, kde se svojí francouzskou společnicí žila v pronajatém hotelovém pokoji a scházela se se svým milovaným „Relkou“. Takovýto život samozřejmě postrádal jakoukoli perspektivu a zejména Naděžda se ocitla v nezáviděníhodném a na Kramářovi extrémně závislém postavení. Její děti navíc zůstaly u svého otce v Rusku a celá rodina ji nepochybně odsuzovala. Jediným východiskem, byť za cenu skandálu, byl rozvod a následný sňatek s Kramářem. Rozvodu v pravoslavné církvi však šlo dosáhnout pouze v případě, že jeden z manželů očividně porušil manželský slib. V takovém případě bylo možno manželství rozvést, přičemž podváděný se mohl znovu vdát, respektive oženit, kdežto viník rozpadu manželství byl potrestán zákazem dalšího sňatku. V Naděždině případě však manželství zakázaným poměrem rozbíjela ona; Abrikosov naopak, zdá se, pořád stál o její návrat domů a nabízel odpuštění. I kdyby Naděžda o rozvod požádala a došlo k němu, byla by to za dané situace ona, kdo by byl potrestán zákazem nového sňatku. Naděždě a Kramářovi tak nezbývalo než svůj vztah před veřejností tajit a čekat, co podnikne podvedený manžel. Ten mlčel a Naděždin těžko pochopitelný a snad jen jejím citovým zoufalstvím vysvětlitelný návrh, aby k rozvodu svolil a sám sebe navíc označil za viníka krachu manželství, odmítl.
CO SE DĚJE S DÍTĚTEM? Citově vždy labilní a po uši zamilovaný Kramář rovněž trpěl. Svůj vztah roky skrýval před celým světem, před svými přáteli i rodiči. Ostatně tušil proč. V podobné, ba ještě horší, protože veřejně známé, situaci se nacházel i jeho stranický kolega Emanuel Engel, který dlouhá léta žil s vdanou ženou, jejíž manžel byl internován v blázinci. Kramářovi nepochybně neunikly klepy a pomluvy kolem Engelova vztahu a zřejmě ani snahy o společenskou ostrakizaci Bohumily „Engelové“ – F. L. Rieger se např. o Engelově Bohumile vyjadřoval jako o konkubíně a odmítal setrvávat ve společnosti, jíž by byla přítomna. Jedním z prvních, komu se Kramář se svým trápením svěřil, byl nejspíše jeho otcovský přítel Eduard Albert. Koneckonců Albertovi něco tušili již bezprostředně po Kramářově návštěvě Ruska, alespoň v prosinci 1890 si paní Albertová podivně zamlklého Kramáře dobírala dotazem, zda snad není zamilován. A co více, Albertovi byli kdysi v zdánlivě podobné situaci, když se tajně vzali a svůj sňatek před světem i rodiči tajili až do okamžiku Albertova dokončení studií. Měli proto asi pro Kramáře a Naděždu určité pochopení. Dalším, komu se Kramář zřejmě svěřil, byl jeho kolega a starší přítel T. G. Masaryk. Poněkud nekonvenční profesor o Kramářově vztahu věděl přinejmenším od jara 1894, možná ale již od roku 1892. A byl to ostatně právě Masaryk, kdo se měl pokusit – ovšem marně – s nemanželským vztahem smířit Kramářovy stárnoucí rodiče. Další z realistů, Josef Kaizl, ke kterému měl ovšem Kramář lidsky poněkud dále, se o vztahu dozvěděl ještě později. Nicméně i on si přinejmenším od podzimu 1893 čím dál častěji všímal Kramářova podivného chování a vzezření: Co je vlastně s Dítětem? (tj. Kramářem – pozn. aut.) Co Vám řekl Albert? Mám veliký strach – nevypadá dobře; On je skutečně nervně slabý. O prázdninách už vzkazoval mi Albert Gebauerem, abychom na Kramáře měli pozor, že stav jeho je velmi kritický. Nápadné Kaizlovi byly zejména Kramářovy časté absence v parlamentě, kde je Kramář více méně hostem, vždy jakoby jen na skok, a když přece už přijde, je jako poplašený, nemá ani na hodinky kdy, ráno, poledne, večer zaneprázdněn, nikdo neví kde a jak. V dubnu 1894 pochopil i Kaizl, když Masarykovi zvěstoval: Kramář tu má dámu; včera utekl před rozhodujícím hlasováním o vlastním návrhu z valutového výboru – ostuda! (...) To je už přespříliš. Dlouho držené tajemství se stalo klepem, ve kterém si liboval i Emanuel Engel, jenž Kramářovi (skrze novináře Gustava Eima) v téže době radil: Qiutquid agis, prudenter agas, et respire finem (Cokoliv činíš, čiň rozvážně s ohledem na výsledek) a znalecky dodával: Vím z vlastní zkušenosti, kam bych se byl při dost malé neopatrnosti dostal! Skorem všecky ty ‚Rusky‘ jsou anormální! Velké tajemství bylo venku a z Engelových slov si můžeme domyslet, že mu konec zřejmě učinila sama Naděžda. Ostatně se není čemu divit, měsíce trávené na zapřenou v cizím městě a v cizí zemi musely být krutou zkouškou její psychiky i samotného vztahu s Kramářem. Prozrazení mileneckého poměru však s sebou kupodivu nepřineslo žádné výraznější společenské konsekvence, mlčí o nich víceméně jak korespondence obou milenců, tak především písemnosti ostatních současníků. Důvodem byla nejen demokratičnost (mlado)českých poměrů, ale i skutečnost, že Kramářova aférka ani pak zřejmě nepřesáhla ohraničený svět české politiky a zůstala utajena nejen dvoru a vídeňským kruhům, ale i širší české společnosti. Kramářův i Naděždin psychický stav se nepochybně stabilizoval, Kramář se opět začal naplno věnovat své milované politice a Naděžda, hovořící již obstojně česky, se stala společensky přijatelnou přinejmenším v okruhu Kramářových přátel. Nicméně bylo to téma, o kterém se otevřeně nemluvilo, a toto dokazuje i řada vzpomínkových studií na N. N. Kramářovou z konce 30. let 20. století, kdy pro všechny z pamětníků vztah manželů Kramářových začínal až v okamžiku svatby, tedy v roce 1900. Nicméně Kramářova kariéra nebyla nemanželskou aférkou ohrožena, naopak v nejbližších letech dosáhla jednoho ze svých zenitů: na jaře 1897 byl Kramář zvolen druhým a posléze prvním místopředsedou poslanecké sněmovny říšské rady ve Vídni. Okamžikem zvolení do této funkce přestával být prostým občanským politikem a jako jeden z prvních Čechů se stával reprezentantem rakouského státu a osobou vysoce postavenou v rakouském establishmentu.
DÁMA V NESNÁZÍCH V druhé polovině 90. let se Naděžda opakovaně pokusila o zahájení rozvodového řízení před pravoslavnými církevními institucemi. Rozvod před ruskými církevními úřady (před tzv. Svatým synodem, světským ramenem ruské pravoslavné církve s postavením ministerstva) by byl nepochybně složitou záležitostí, proto Naděžda i Kramář preferovali podání rozvodové žaloby v jiné zemi s pravoslavnou církví, konkrétně u ekumenického patriarchátu v Cařihradě. Vycházeli z předpokladu, že pokud by v Cařihradě došlo k rozvodu, tak ruský Svatý synod by tento verdikt patrně vzal na vědomí. V dubnu 1896 Naděždin právní zástupce Miltiades Karavokyro podal u cařihradského patriarchátu žádost o rozvod. Žel žádost zůstávala i více jak rok od svého podání nevyřízena. Kramář se proto snažil zjistit, co je důvodem zdržení a zřejmě i mlčení ze strany patriarchy. Důvodem překážek totiž mohl být podnět z Ruska, přesněji od Svatého synodu, aby cařihradský patriarcha do manželských sporů ruských státních občanů nezasahoval. V takovém případě by pak asi bylo lepší na nic nečekat a obrátit se rovnou na ruský církevní soud. Otázkou však zůstávalo, jak vyšetřit aktuální stav podané žádosti o rozvod, tedy proč Cařihrad mlčí a jaké zde zůstávají vyhlídky na úspěšný rozvod. Novopečený místopředseda poslanecké sněmovny Kramář se rozhodl využít svého právě nabytého postavení a pověřit delikátním úkolem rakousko-uherskou diplomacii. Pravděpodobně v létě 1897 se obrátil (ústně) na rakousko-uherského ministra zahraničí Goluchowského. Kramář se ministrovi svěřil, že jej záležitost paní Abrikosové osobně zajímá; není ale už jisté, zda mu i prozradil skutečnou míru své osobní zainteresovanosti na rozvodu nějaké Rusky. Nicméně v průběhu následujících let, kdy se c. a k. ministerstvo zahraničí a císařského domu opakovaně zabývalo Naděždinými soukromými problémy, muselo beztak diplomatům dojít, že Kramářova angažovanost rozhodně není nezúčastněnou. Koneckonců Kramář se svůj zájem ani nesnažil halit do indiferentních frází o pomoci dámě v nesnázích. Z jeho vět ministrovi, že by byl v případě úspěšného rozvodu mezi mnoha šťastnými tím nejšťastnějším, případně z jeho omluv za obtěžování ve věci, která mu je tak blízkou, že nemůže jinak, muselo být i bez dalšího jasné, kolik uhodilo. Co si Goluchowski a jeho diplomaté o Kramářovi a Naděždě mysleli, nevíme, v každém případě v letech 1897–1899 podnikli řadu diplomatických kroků usilujících o vyřešení Naděždina složitého postavení. V jejich korespondenci přitom nenajdeme sebemenší náznak odsouzení či ironického komentování Kramářova postavení. Rakousko-uherští diplomaté cařihradskou cestu rovněž doporučovali, a to bez ohledu na to, zda ruské úřady Naděždin cařihradský rozvod uznají nebo ne. Vycházeli z toho, že panu Kramářovi se jedná především o to, aby byl rozvod vynesen, a tudíž je jedno, zda se tak stane v Cařihradě nebo u ruského církevního soudu. Okolnosti, že by cařihradský rozvod v Rusku nemusel platit, diplomaté nepřikládali zásadnější váhu a přistupovali k tomu tak, že by to mělo být pro Kramáře irelevantní. C. a k. velvyslanectví v Petrohradě celou kauzu konzultovalo nejen s ruskými právníky, ale obrátilo se důvěrně i na ruského ministra zahraničních věcí Michajla N. Muravjeva. Ministr Muravjev byl k rakouské žádosti o vyřízení rozvodu velmi vstřícný a vyjádřil připravenost instruovat ruské velvyslanectví v Cařihradě v tom směru, aby se v Naděždině kauze projednávané u patriarchy chovalo pasivně a přivřelo oči. Problém však byl v tom, že dosud stále nebylo jasné, jaké kroky patriarchát od podání žádosti o rozvod podnikl, a zejména zda se v této věci již neobrátil na ruský Svatý synod a nedomluvil se v této věci s vrchním prokurátorem Svatého synodu, proslulým reakcionářem, censorem a nepřítelem manželských rozvodů Konstantinem Pobědonoscevem. V tom případě ministr Muravjev odmítal dále pomáhat, neboť se chtěl vyhnout konfliktu s vlivným Pobědonoscevem. Ministr Muravjev a rakousko-uherské velvyslanectví tak problematický míč vrátili zpět do Vídně s žádostí, aby situaci u cařihradského patriarchátu vyšetřil tamější rakousko-uherský velvyslanec Heinrich Calice. Ministr Goluchowski skutečně vzápětí Caliceho vybídl prověřit všechny okolnosti běžícího rozvodového řízení. Calice záhy zjistil, že ruské velvyslanectví v Cařihradě při příležitosti tohoto a současně několika dalších obdobných případů již před časem učinilo u cařihradského patriarchátu ústní připomínku, že Rusko považuje za nepřípustné, aby cařihradský patriarchát řešil manželské spory ruských poddaných. V důsledku tohoto ruského požadavku byly proto všechny podobné procesy suspendovány. Calice proto doporučoval obrátit se ústně přímo na patriarchu. Místo Naděždina advokáta Karavokyry se však do Cařihradu neprodleně vypravil sám Kramář, který zde kromě patriarchy navštívil i ruského legačního radu Pogačeva. Kramářova blesková cesta do Cařihradu však zůstala bez kýženého výsledku a v korespondenci s ministrem Goluchowským mohl jen vyjádřit víru v brzký odchod nenáviděného Pobědonosceva z jeho úřadu (stalo se tak až roku 1905). O rok později, v listopadu 1898, se Kramář znovu obrátil na rakousko-uherské diplomaty, jmenovitě na petrohradského velvyslance Liechtensteina. Tentokrát jej žádal o diplomatickou podporu alespoň při zajištění Naděždiny možnosti volně cestovat, když už ji není možné rozvést. Naděžda jako vdaná žena žijící odděleně od svého právoplatného manžela totiž byla v některých svých rozhodnutích závislá na ruských úřadech. Jednou z takovýchto okolností, které jí trvale ztrpčovaly život, bylo omezení svobody pohybu, neboť nedisponovala cestovním pasem s neomezenou, respektive dlouhodobou platností a před každou cestou do ciziny musela žádat tzv. komisi pro prosby při carově kabinetní kanceláři o svolení k cestě. Žádost o vydání Naděždina neomezeného cestovního pasu Kramář Liechtensteinovi odůvodnil jejími zdravotními problémy a nevyhnutelnou nutností léčby u zahraničních specialistů. Kramář proto rakouského velvyslance žádal o diplomatickou pomoc při jednání s komisí pro prosby. I v tomto případě c. a k. diplomaté Kramářovi vyšli vstříc a jednali diplomatickou cestou. Nastala opět složitá a zdlouhavá vyjednávání, která se vlekla řadu měsíců. Nicméně v roce 1899 se začalo schylovat k nečekanému rozuzlení. Manželská pře manželů Abrikosových se totiž začala nečekaně chýlit ke svému konci. Mohla tomu napomoci i Kramářova zavádějící informace v dopise knížeti Liechtensteinovi z listopadu 1898. V žádosti o pomoc při vydání Naděždina cestovního pasu totiž Kramář svoji milou vylíčil jako ubohou oběť manžela, která již sedm let nežije se svým mužem, stará se ve všech těžkých případech o své děti... a smíření s mužem je nemyslitelné, neboť tento již žije v jiném vztahu, ze kterého vzešlo vícero dětí. Přestože se Naděžda od opuštění manžela o své děti nemohla kontinuálně starat a jen je pravidelně navštěvovala, tak skutečnost, že si Abrikosov našel novou partnerku a zplodil s ní několik nemanželských dětí, dávala celé rozvodové kauze nový rozměr. Kramář ve světle těchto skutečností mohl v rozporu s původní realitou vylíčit jako původce manželského rozkolu Abrikosova a poukázat tak na možnost Naděždina snadného vyvázání z manželského svazku a jako nevinné jí tak umožnit uzavření nového manželství. Podle tohoto scénáře se nakonec odehrávaly i další Naděždiny právní kroky. Naděždina žádost o rozvod kvůli manželově nevěře byla podána v Rusku a ruské církevní úřady manželství Abrikosových počátkem roku 1900 rozvedly. Rozvod proběhl rychle a kultivovaně, exmanželé se příležitostně nadále a přátelsky stýkali, a to i za přítomnosti Kramáře. Rozhodující však bylo, že se Naděžda konečně mohla po dlouhých deseti letech vdát za svého „Relku“. K sňatku došlo v září 1900 na Krymu, kde se oba protagonisté vztahu kdysi poprvé políbili a kam od roku 1895 pravidelně zajížděli trávit letní měsíce. V blízkosti místa svatby – zámeček Gaspro hraběnky Paniny – si Kramářovi vzápětí vybudovali oblíbené letní sídlo. Pohádkový příběh o velké lásce, kdy po velkém trápení následoval šťastný život až do konce, se krymskou svatbou zdánlivě uzavřel. Ve skutečnosti však osud manželům Kramářovým chystal další a další zkoušky. Manželství již – přinejmenším s ohledem na Naděždin věk – nebylo obdařeno narozením Kramářem vysněného velkého Slovana. První světová válka pak manžele znovu a nadlouho rozdělila a nad Kramářem samotným se nebezpečně vznášel ortel smrti. Ztráta ruských majetků, styků s příbuznými a dětmi v Rusku, hospodářský krach v meziválečném období atd. připravovaly nové a nové trpké chvíle. Naděžda zemřela v prosinci 1936, Karel ji na věčnost následoval o půl roku později.
PRAMENY A LITERATURA V článku byly využity prameny z archivu Ministerstva zahraničí a císařského domu (Haus-, Hof- und Staatsarchiv ve Vídni) a z pozůstalostí českých politiků E. Alberta, G. Eima, E. Engla, K. Kramáře, T. G. Masaryka, F. L. Riegra a E. Špindlera. R. Pekař, „Milostné listy Karla Kramáře Naděždě Nikolajevně Abrikosové“, Slovanský přehled 90, 1/2004, s. 129–162; M. Vandrovcová, „Život a vztah manželů Kramářových“, in: Karel a Naděžda Kramářovi doma, Praha 2007, s. 33–66.
Luboš VELEK (nar. 1974) působí v Ústavu českých dějin FF UK v Praze a zabývá se dějinami české společnosti a habsburské monarchie v 19. a 20. století.