Dějiny a současnost

Rychlé odkazy

téma: Karel Kramář: Nelehký osud vůdce národa

Aktuální číslo

Jak jsme začínali...

Jak jsme začínali...

Vzpomínky Karla Kramáře na počátky v české politice
Karel Kramář

V polovině března 1937 promluvil Karel Kramář prostřednictvím rozhlasu naposledy k veřejnosti. Tři dny po Kramářově smrti, 26. května 1937, pak text vzpomínky z cyklu „Jak jsme začínali“ vyšel tiskem v rámci edice přednášek Československého rozhlasu.

Je mi dost težko říci, jak jsem se dostal do politiky: vlastně jsem se do ní dostal tak, že jsem s ní od dětství srostl. Narodil jsem se v městečku, z kterého bylo vidět do Pruska, na rozhraní Čechů a Němců, a je docela přirozeno, že u nás kypěl přímo národní život, který nemohl zůstati bez účinku na duši hocha. Přirozeně velmi na mne účinkovalo, když byly u nás meetingy, známé meetingy na teplušských vrších, z nichž končil každý velmi nepříjemně pro úřadujícího úředníka, který příliš mnoho ukazoval svou vládní autoritu a který mne ponejprv přivedl před soud. Jako 6letý nebo 7letý kluk jsem v Rokytnici před soudem musel vypovídat, jestli byl můj tatínek také na meetingu a jestli se ho aktivně zúčastnil. Potom jsme měli dokonce v městečku za trest maďarskou posádku, která se ovšem nevyznamenávala zrovna nejlepším vychováním, takže jsme tento dar slavné vlády nepociťovali zrovna příliš příjemně. Ale konečně i to přešlo a já jsem jako 9letý kluk přišel už do Liberce, abych se tam naučil německy. A je velmi zajímavé, že paní, u níž jsem bydlel, která byla vdovou po městském inženýru, byla se mnou stejně nešťastna, když jsme se dozvěděli o francouzské porážce u Sedanu. Takový tenkrát byl Liberec! Pak jsem se dostal do Prahy a je velmi komické, že jsem se stal neobyčejně zuřivým staročechem. To konečně bylo docela přirozené, poněvadž jsem bydlel u učitele pana Vaňka, otce zemřelého náměstka starosty Velké Prahy, který byl, jak tehda ohromná většina národa, velmi přesvědčeným staročechem. Odebíral Pokrok a ten jsem musel já číst každý den ráno první a četl jsem jej tak důkladně, že jsem se úplně vychoval ve všech hlavních zásadách jeho politiky, ve svornosti, v posile a autoritě. Ovšem, tenkrát se stalo něco, co opravdu vypadalo jako mé rozhodnutí vstoupit do politiky, ačkoliv mi bylo zrovna 12 let. Odhalovali Jungmannův pomník a dr. Rieger měl neobyčejně krásnou řeč, která budila senzaci, o níž psaly i anglické listy Times, a kterou jsem mohl slyšet. Dr. Rieger byl od nás, chodil také do vysocké školy a je docela přirozeno, že všechno to na mne velmi působilo a sice v tom smyslu, že jsem se rozhodl, že budu studovat práva – co dál, ovšem tenkrát jsem nemyslel – a že jsem se dostal do velmi nepříjemného konfliktu se svým otcem. Otec za každou cenu chtěl, abych byl inženýrem – sám byl stavitelem – a abych nesázel všecko na kartu politiky, o které se domníval, že je velmi pochybná a na každý způsob, že je to velmi nevděčná kariéra. Ale všechno bylo marné, já jsem byl na reálném gymnáziu městském na Malé Straně, kde první dvě třídy byly společné; ve třetí třídě jsem se musel rozhodnouti a tak proti vůli otce jsem se rozhodl pro gymnázium. Na gymnáziu přirozeně jsem se už začal zabývati politikou, tím spíše, že jsem se přestěhoval na Malou Stranu, kde jsem bydlel u starého zemského rady, jehož hlavním čtením byla Bohemie. Nu, a tak jsem četl také Bohemii; nestal se ze mne Němec, ale na každý způsob jsem viděl poněkud hloub do rozdílů politických a nebyl jsem vychován jednostranně jenom vším tím, co psal Pokrok. To vedlo k tomu, že se ze mne pomalu stal mladočech. Nebudu mluvit o konfliktech, které jsem měl na gymnáziu s katechetou p. Drozdem, jemuž jsem odpovídal vždycky tak, jak jsem si to představoval a jak jsem si to myslel, a ne tak, jak to bylo v těch knížkách, z nichž jsme se učili. Tak musím říci, že jsem pro politiku ponejprv trpěl, ovšem ne bolestně, poněvadž jsem na poslední vysvědčení z oktávy, které jsem měl neobyčejně skvělé samé výborné a jednu výtečnou dostal zákonné z mravů. Nu, konečně to na mne velmi bolestně nepůsobilo. Já jsem se odebral do Německa na univerzitu v Berlíně a ve Štrasburku a tam jsem si přirozeně všímal německého politického života. Mohu říci, že mám nezapomenutelnou vzpomínku na to, že jsem slyšel mluvit Bismarcka v Reichsratu, že jsem tak slyšel také mluvit Richtera, vůdce liberálů, i Windhorsta, vůdce klerikálů, takže jsem si přece jen odnášel z Německa dost jasný pohled na tamější politickou situaci. Ovšem, přiznám se, že největším zklamáním pro mne byl Bismarck. Ačkoliv byl ohromné postavy, jak známo, mluvil přímo šeptem, takže to pro mé ponětí o řečnictví znamenalo ohromné zklamání. Tam jsem také četl pozorně Národní listy v Café Bauer a v nich také první řeč dra Riegra v říšské radě vídeňské, která mě úžasně deprimovala a zklamala. Já myslel, že orátor tak skvělý, jedinečný, jako byl pan dr. Rieger, rozvine celou šíři české otázky, ale bohužel řeč ta byla velmi malá a myslím, že velmi těžce působila na postavení celé naší delegace ve Vídni, poněvadž nezklamala jen mne, nýbrž zklamala také jiné. Pak jsem byl v Praze na právnické fakultě, byl jsem neobyčejně činným v Akademickém spolku, bojoval jsem za mladočešství ve spolku, prosadil jsem mladočeského starostu dra Podlipného proti staročechu dru Zítkovi, ale pro jistou věc, o níž se blíže nebudu zmiňovat, jsem se rozloučil vůbec se spolkovým životem. Odjel jsem do ciziny, ještě jednou do Berlína k Wagnerovi, do Paříže, kde jsem byl na École des Scientes Politiques a do Londýna, kde jsem pracoval na své knize o papírových penězích. Vůbec začal jsem se velmi vážně připravovat k politickému životu. V Berlíně jsem se velmi sblížil s největším tehdejším národohospodářem Wagnerem, jenž mi byl velmi blízký svým sociálním názorem; v Paříži jsem poslouchal přímo s vášní jednoho z nejskvělejších Francouzů, Alberta Sorela. Pak jsem se vrátil, myslím, do Vídně, dost vyzbrojen rozhledem po evropském politickém světě a dal se tam do práce k Faricini, abych napsal knihu o finanční historii Rakouska. Pak se stala ještě neobyčejná věc se mnou. Začínal jsem s rokem 1749, kdy Marie Terezie zrušila českou kancelář, a když jsem viděl, že musím znát něco předtím, jak Rakousko došlo k tomu skutečnému převratu, dal jsem se do studia rakouské finanční a vnitřní hospodářské politiky od roku 1705. Tímto vlastně úvodem k své budoucí práci jsem strávil v archivu při neobyčejně pilné práci seděl jsem tam každý den od 9 do 3 hod. skoro 4 roky (až do roku 1900). Zatím jsem ovšem už začal působit aktivně v politice a sice tím, že jsem se sblížil velmi s prof. Kaiz­lem snad tenkrát ještě nebyl ani profesorem, nebo byl jen mimořádným s kterým jsem rozvíjel již dávno myšlenku, abychom vydávali týdeník, který by měl trochu vyšší niveau, něž měly tehda naše listy, které se věčně utápěly v těch mlado- a staročeských hádankách. Kaizl původně tomu nepřikládal velkou váhu, ale když se potom následkem Gautschových nařízení a slabostí, s jakou se k tomu chovala česká delegace, vzdal mandátu, vrátil se k mé staré myšlence a začali jsme tedy vydávat Čas. Nebudu o tom mluvit, že jsem nechtěl, aby se jmenoval Čas, aby navázal na historii toho Času, který dva roky před tím vycházel a který zrovna, jak bych řekl, připravil co nejpříznivější půdu v českém čtenářstvu. Pak jsem se tomu poddal a tak jsme velmi pilně pro Čas pracovali. Psal jsem politické články, ovšem ne pod svým jménem, nýbrž pod šifrou L. E. Tak jsem se dostal konečně až k roku 1890, kdy jsem ovšem myslel, že potřebuji k celému svému nazírání na politiku, abych poznal Rusko. Odejel jsem tedy do Ruska, byl jsem ve Varšavě, kde jsem se hleděl informovat; byl jsem několik neděl v Petrohradě, několik neděl v Moskvě. Jel jsem dále na Kavkaz v Tiflise, a tam se stala neobyčejná věc, že mě nepustili do střední Asie jako nebezpečného Rakušana a já se vrátil. Podíval jsem se ještě potom na Ararad, Ečmiadzin, jednu z nejskvělejších biblioték, se starými miniaturami, kterou mají tam arménští kněží, a pak jsem jel přes Baku, Volhu k svému bratranci, kde jsem byl asi 2 měsíce na ruském venkově a vrátil jsem se přes Kyjev, Krym, Cařihrad, Sofii, Bělehrad, Bukurešť domů. Byl jsem tedy, jak bych řekl, důkladně připraven pro politický život, který také velmi brzy pro mne nastal, dříve než mi to bylo příjemné. Měl jsem ohromný materiál o finanční historii Rakouska, materiál, který byl přímo rozhodující pro to, že jsme byli státem úplně samostatným, že země Koruny české byly naprosto stejnoprávné se zeměmi Koruny uherské; že jsme tu vlastně měli skoro jenom personální unii, která se pomalu, pomalu stala reální tím, že císař jako osoba měl své zvláštní finanční příjmy, (a přirozeně zase vojskem). Viděl jsem jak samostatné bylo České království, poněvadž kupř. když bylo nutno prohloubit nový živnostenský řád, stalo se to jednáním mezi kancelářemi českou, rakouskou a bylo to vyhlášeno jenom jako český řád živnostenský. Zrovna tak když se jednalo o velkou silnici do Terstu, která ležela Karlu VI. tak na srdci, bylo to stejné jednání mezi dvěma státy. Musím upřímně říci, že z této práce archivní jsem si přinesl do politiky neobyčejně tvrdé přesvědčení o tom, že nemůže být nejmenší pochybnosti o právních základech našeho českého státního práva, že jsme je pozbyli jen libovolným aktem Marie Terezie a že tudíž boj o státní právo, když se postaví na tento vědecký fundament, nemůže být bojem za nějaké chiméry nebo bojem za nějaké nové plány, které bychom měli nýbrž že jsme skutečně na půdě opravdového státního práva, o které jsme byli připraveni, vzdor všem přísahám, které také císařovna Marie Terezie složila. Měli jsme na ně právo nejen ze stanoviska, řekl bych, národního, podle našeho nového rozvoje, nýbrž ze stanoviska historického, na kterémžto stanovisku jsem já vždycky tvrdě stál. Podařilo se mi tenkráte urovnat aspoň na několik let spor mezi profesorem Masarykem a Juliem Grégrem, tím provésti spojení naší tak zvané lidové strany, jejíž program jsem původně já načrtl na nádraží mezi dvěma vlaky a kterou ovšem potom velmi doplnil kolega Kaizl a Masaryk: že jsme my, takzvaná lidová strana, se spojili se stranou mladočeskou. Má cesta do Ruska byla 1890, vrátil jsem se z ní na podzim a hned na jaře jsem přišel do voleb. Byl jsem na kandidátní listině a byl jsem zvolen za venkovské obce jičínské, které byly mým rodným krajem, velkou většinou kterou přirozeně mně ani nenapadá připisovati mým vlastnostem nebo mým zásluhám, nýbrž vlastně ohromnému hnutí proti staročechům, které tenkrát na podkladě punktací uchvátilo celý český národ. Tak jsem se dostal do politiky. Zvolen jsem byl, tuším, 3. března 1891, a kromě té doby, kdy jsem seděl v kriminále, jsem byl stále a stále poslancem. Myslím, že z toho, co jsem řekl, je vidět, že jsem se poctivě připravoval k tomu, abych byl poslancem, že jsem tedy o poslaneckém mandátu měl jiné mínění, než snad dneska je zvykem a že tedy snad právě proto není divu, že už jsem dneska poslancem 46 let. Myslím, že je to všecko, co bych mohl říci, jiné věci menší a nedůležitější přirozeně nechávám stranou. Mohu říci, že jsem se na politiku připravil tak, jak jen vůbec bylo možno a že jsem s klidným svědomím se mohl ucházet o mandát. Vlastně jsem jenom ještě jednu věc zapomněl, která snad by byla přece jen zajímavá. Já jsem přirozeně poněvadž jsem napsal knihu o papírových penězích a poněvadž jsem se chystal na velkou knihu o rakouské finanční historii na základě pramenů, které nikdo neměl v ruce jsem si myslil, že se budu ucházet o profesuru na univerzitě, k čemuž jsem všechny předpoklady měl. Ale když pan ministr Gautsch nařídil, že všichni profesoři musejí mít uniformu, řekl jsem si: já na univerzitu nepůjdu, uniformu nosit nebudu, já chci být svobodným, na nikom nezávislým zástupcem lidu a tím jsem se tedy stal, když jsem byl zvolen.

Kontakt

Dějiny a současnost

Dykova 15
101 00 Praha 10

Kontakty

E-mail
das@nln.cz
Telefon
224 220 191

Návštěva redakce

po dohodě
das@nln.cz