Dějiny a současnost

Rychlé odkazy

téma: Karel Kramář: Nelehký osud vůdce národa

Aktuální číslo

Co utváří identitu jedince?

Co utváří identitu jedince?

Češství, němectví a židovství z pohledu Židovky z Javorné
Kateřina Čapková

Při studiu dějin českých zemí se stále vrací téma spolužití Čechů, Němců a Židů. Pojmy Čech, Němec a Žid, nebo také Róm, Muslim a Američan běžně používáme, často aniž bychom se zamysleli nad jejich obsahem.

Jsou to urité nálepky, které nám umožují zaadit sami sebe a ostatní do jasn ohraniených skupin. Zvlášt výhodná jsou tato jasná oznaení pro líení konfliktních situací, to pak proti sob stojí Nmci a eši, Židé a Palestinci, Rómové a eši. Základem pro takového vidní svta je idea, že lidé se již rodí jako eši, Nmci i jako Židé, že jejich národní i etnická identita je již daná, nemnná. Toto velice rozšířené pojetí národa a etnicity se však již v roce 1983 pokusil nabourat Benedict Anderson ve své knize Imagined Communities, která se záhy stala standardním textem v oblasti bádání o národech a nacionalismu. Anderson mluví o národech jako o pomyslných komunitách, a to proto, že pojem národ je pro něho konstrukt 19. století, který prosazovali především nové politické elity industriální společnosti, které se snažili tímto vykonstruovaným pocitem sounáležitosti v rámci určitého společenství prosadit své politické cíle. Ovšem i jiní historikové považují za jeden z hlavních důvodů vzniku nacionalismu pád tradičních hodnot stavovské společnosti. Spolu s rozpadem l’ancien régime vyvstala totiž potřeba najít nového společného jmenovatele pro moderní centralizovanou společnost. Jestliže dříve byla pro jedince určující příslušnost ke stavu a k církvi, nyní začal mít rozhodující význam jeho vztah k rodišti, k mateřskému jazyku a tradicím širšího kulturního společenství. Moderní nacionalismus lze proto chápat jako transformaci jazykových a kulturních daností ze sekundárních v primární, tedy na takové danosti, které určují hodnoty. Národní identita tak částečně vytlačila a částečně do sebe absorbovala ty vztahy, které byly pro lidi určující dříve – především příslušnost ke stavu (společenské třídě) a k náboženské skupině. V nově vykonstruovaném národním společenství již stavovské zařazení nemělo hrát důležitou roli. Náboženská identita většiny tohoto společenství byla naopak nacionalisty často zneužita pro vymezování hranic jejich národa vůči jiným skupinám. Jestliže pojem národ byl a je používán pro společenství s jistými politickými ambicemi, především s požadavkem samostatného státu, pojem etnikum se používá spíše v kulturním kontextu. I u tohoto pojmu se často předpokládá, že člověk se do svého etnika rodí. Werner Sollors, profesor Harvardovy univerzity, však ve svých textech přesvědčivě dokládá, že i tento pojem je vykonstruovaný. Neexistuje žádná etnicita, která by byla vrozená, neměnná, která by byla součástí lidské duše, jak se někdy říká. Navíc, jak upozorňují jiní autoři, etnicita není ani jako vymyšlený, vykonstruovaný pojem něco neměnného. Etnicita určité skupiny může měnit svůj obsah, může být někdy potlačena, někdy znovunalezena a vytváří se tím, že se podtrhnou, zvýrazní některé již dříve existující atributy určitého společenství, především již dříve existující solidarita v rámci této komunity, její kulturní atributy a historická paměť. Dalším pojmem, který je stěžejní pro výzkum soužití etnických, národních i jiných společenství, je identita. Tento sociologický pojem vyjadřuje touhu každého lidského jedince se ztotožňovat s modely chování svého společenského prostředí. U nacionalistického či etnocentristického výkladu dějin se historici často dopouštěli a někdy ještě dopouštějí té chyby, že jakoby zvenčí zařazují jedince do národních či etnických kategorií, a to podle určitých vnějších znaků (v českých zemích především podle jazyka). Výhodou pojmu identita je, že zdůrazňuje nikoliv vnější znaky příslušnosti k nějaké skupině, nýbrž subjektivní pohled jedince. Ptáme se tedy po názorech jedince na jeho vlastní identitu. A navíc pojem identita nevylučuje, že se člověk ztotožňuje s více společenstvími, že má identit více. Zvláště v dnešním světě se díky celosvětové migraci stává běžné, že lidé mají dvojí či dokonce trojí národní či etnickou identitu. A i v moderních dějinách máme řadu případů osob, které se cítily i Čechy i Němci, i Židy i Čechy, zároveň Němci a Židy. Co utváří identitu jedince, jakým způsobem se my i naši předci identifikujeme s určitou skupinou? Přesvědčivě mi vyznívá teorie Stuarta Halla, který tvrdí, že identita člověka je vázána především na paměť, příběhy a tradované mýty. Na otázku kdo jsme pak není možná jasná, pevná, neměnná odpověď, protože pro identitu je typické, že ji hledáme, neustále hledáme svoji pozici ve světě. Při hledání identity jedince nebo určitého společenství se na sklonku 20. století prosazoval v historiografii názor, že k posunům, změnám docházelo především v čase. Jistě s tím nelze než souhlasit. Vezmeme-li si pouze moderní české dějiny Židů, mezníky jako toleranční patenty Josefa II., zrušení zákazu migrace v roce 1849, úplná emancipace 1867, protižidovské výtržnosti okolo Badeniho jazykových nařízení 1897 a Hilsnerova aféra 1899, první světová válka a vznik Československa v roce 1918 i rozmach nacismu po roce 1933 – jednalo se o předěly, které měly často zásadní vliv na identitu Židů v českých zemích. V novějších pracích, které se zabývají identitou v historickém bádání, se však ukazuje, že vedle času je mnohdy určující kontext místa. Spíše než na vývoj identity lineárně v čase, se poukazuje na mnohost identit u jednoho člověka v souvislosti s lokalitou, prostorem, ve kterém se právě pohybuje. Protože na různých místech navazujeme různé sociální vztahy s lidmi, což ovlivňuje naše sebepochopení. Shrneme-li dosavadní bádání o identitě člověka, pak lze konstatovat, že pro náš pocit sounáležitosti s určitou skupinou lidí jsou důležité mocenské struktury ve společnosti (ty jsou zdůrazňovány v převážné většině historických prací), dále kontext času a kontext prostoru. Všechny tyto tři faktory ovlivňují naše spolužití, soužití, a tím i naši identitu.

HILDA LECHNEROVÁ Tento teoretický úvod si nyní dovolím ilustrovat na příkladu paní Hildy Lechnerové, rozené Blochové, která se narodila v Javorné (německy Seewiesen, hovorově též Sejbiš) u Sušice. Její příběh je důkazem, že kontext místa a konkrétních mezilidských vztahů v určité lokalitě může hrát v životě člověka a jeho sebereflexi opravdu důležitou roli. Zaměřím se na její reflexi češství, němectví a židovství. O paní Lechnerové jsem se dozvěděla při čtení Badische Zeitung během pobytu ve Freiburgu na jihu Německa. V krátké zprávě stálo, že paní Lechnerová, původem ze Sudet, se v jednom z domovů pro seniory ve Freiburgu dožívá sta let. Za války měla ztratit většinu svých příbuzných. Moje domněnka, že se může jednat o Židovku z německého pohraničí Čech, se při prvním setkání potvrdila. Hned v prvních větách však její výpověď otřásla mojí představou o „sudetoněmecké Židovce“, u které jsem předpokládala blízký vztah k německé kultuře a rozvětvené vztahy s početnou židovskou komunitou v německém pohraničí. Blochovi – Hilda, její rodiče a její bratr – byli naopak jedinou židovskou rodinou v Javorné a navíc byli v této lokalitě jedinými Čechy. Oba rodiče absolvovali české školy v českém vnitrozemí a jen kvůli bídě a nedostatku zaměstnání v českém kraji se rozhodli, že si založí na Šumavě obchod ve vesnici Javorná. Otevřeli tedy obchod se smíšeným zbožím a zároveň vykupovali od místních obyvatel nasbírané lesní plody, které pan Bloch prodával na zpracování v Klatovech. V dětství tak paní Lechnerová vyrůstala, jak sama říkala, v trojjazyčném prostředí – doma mluvili česky, ve škole německy a se sousedy bavorským dialektem. Ovšem přestěhování do Javorné neznamenalo pro rodiče Blochovy pouze změnu jazykového prostředí. Matka paní Lechnerové – Marie Blochová, rozená Krausová – vyrostla v tradiční židovské rodině s košer domácností. Přestěhováním do Javorné na vedení košer domácnosti rezignovala, protože tam nebyli žádní jiní Židé, se kterými by mohli židovské tradice sdílet. U jejích dětí – Hildy a jejího bratra – došlo odcizení od židovství tak daleko, že jim chyběly i ty nejzákladnější znalosti o judaismu. Kvůli nim se totiž nevyplatilo při škole otevřít židovské náboženství. V rozhovoru uvedla paní Lechnerová přímo, že se v Javorné za Židovku nikdy nepovažovala, spíš jí přišlo, že jsou odlišní jako Češi. O prázdninách však pobývala Hilda často u tety v Bílině u Teplic. Přestěhovala se tam později kvůli vyššímu vzdělání. Zde již, jak mne upozornila, se ještě několik let před Hitlerovým převzetím moci cítila být outsiderem a řada jejích bývalých německých kamarádek se s ní na přelomu 20. a 30. let přestala bavit. Opakovaně se paní Lechnerová vracela v rozhovoru ke scéně, kdy její bývalá německá kamarádka z Bíliny přešla raději na druhou stranu ulice, než aby se s ní potkala. Pro upřesnění uvedla, že jejím bývalým přítelkyním nevadilo, že pochází z české rodiny, nýbrž skutečnost, že je Židovka. V Bílině si tedy své židovství plně uvědomovala. Rodina tety sice nedodržovala košer domácnost, ani neslavila šabat, ale na vysoké svátky se do synagogy zašlo. Ne snad z přesvědčení, ale z povinnosti, a protože to bylo zvykem. Paní Hilda se však vždy těšila na konec bohoslužeb, neboť z nich nerozuměla ani slovu. Právě v Bílině se také seznámila se svým budoucím manželem Walterem Lechnerem. Walter Lechner byl židovský uprchlík z Německa. V Německu pracoval u drah v oddělení reklamy a propagace. V předvečer pogromu 1. dubna 1933, o jehož organizaci se proslýchalo, sbalil svoji rodinu – ženu a malého synka – a odstěhoval se do Československa. Československo nebylo jemu ani jeho ženě cizí. Jeho manželka se narodila ve vesnici Oberleutensdorf (nyní Horní Litvínov) u Teplic, tam se také Lechnerovi přestěhovali. Ovšem i pan Lechner byl Čechoslovák, jak paní Lechnerová zdůrazňovala. Narodil se sice v roce 1900 v Berlíně, ale jeho rodiče tam přišli z Moravy, a on měl tudíž ještě československé občanství. V Německu nikdy nevyužil možnosti optovat pro občanství německé. V Teplicích si pan Lechner založil malé nakladatelství a časem převzal redakci Teplitzer Gemeindeblatt, časopisu místní židovské komunity. Jeho manželka zemřela při porodu druhého dítěte, které se narodilo mrtvé. Když se pan Lechner ucházel o ruku paní Hildy Blochové, Hilda hodně váhala. Především proto, že byl „Němec“ a ona „Češka“. To, že nedlouho předtím o něm mluvila jako o „Čechoslovákovi“, pro ni najednou nehrálo tak důležitou roli. Stále to byl Žid z Berlína. Sounáležitost s českým etnikem a národem pro ni byla díky rodičům velmi důležitá. A to přitom sama absolvovala pouze německé školy a německy zřejmě již tehdy mluvila více a lépe než česky. V roce 1936 se Hilda a Walter vzali, svatba byla v Praze, ale bydleli v Teplicích. Již v polovině září 1938 však odtud museli uprchnout do Prahy. Důvod popisuje pan Lechner v žádosti o vycestování policejnímu ředitelství v Praze na konci roku 1938. Jasně z něho vyplývá, že i v této situaci se Walter Lechner projevil jako člověk plně loajální vůči československému státu: Dále uveřejnil jsem ve svých novinách [Teplitzer Gemeindeblatt] výzvu dle přílohy, kde jsem se hlásil pro obranu státu a současně jsem žádal obecenstvo, aby přispívalo na jubilejní fond pro obranu státu. Toto prohlášení vyvolalo u teplického vedení sudetoněmecké strany rozhořčení, takže mně bylo nebezpečně vyhrožováno a byl jsem nucen se svojí rodinou dne 13. 9. rychle opustiti Teplice-Šanov. Hned po svatbě zamýšlel pan Lechner emigrovat z Československa do země, která by byla více z dosahu nacistů. Paní Lechnerová však nechtěla opustit svoji vlast. I po Mnichovu tvrdila svému manželovi, že kdyby se nacisté opovážili napadnout Česko-slovensko, celý svět by se proti tomu postavil jako jeden muž. Pan Lechner tak o vystěhování – svém, své ženy i syna z prvního manželství – začal usilovat za zády manželky. Z dokumentů pražského policejního ředitelství vyplývá, že se v listopadu 1938 snažil získat povolení k vycestování do Ameriky nebo anglických kolonií. Marně. Nakonec se přes kamaráda z Německa, který emigroval do Chile, rozhodl pan Lechner právě pro tuto latinskoamerickou zemi. A jak se proměnilo vnímání češství, němectví a židovství u paní Lechnerové? V Chile, kam dorazili na počátku března 1939, se cítili součástí německé židovské komunity. „Německé“ v protikladu ke španělsky mluvícímu místnímu obyvatelstvu a „židovské“ v protikladu k poměrně početné komunitě německých emigrantů nežidovského původu, kteří za války inklinovali k podpoře nacismu. Manželé Lechnerovi se konsekventně vyhýbali kontaktům s těmito Němci. Naopak návštěva synagogy (té německé, která sloužila komunitě uprchlíků) se pro paní Lechnerovou stala každotýdenní samozřejmostí. Těšili se na setkání se známými, s nimiž je pojil stejný osud utečenců před nacismem, a rozhovory po bohoslužbách byly často i obchodního rázu. Nestali se z nich věřící Židé, jejich židovství však bylo všudypřítomné. Naopak češství paní Lechnerové ustoupilo v Chile do pozadí. Pan Lechner časem začal vydávat zpravodaj židovské obce v Santiago de Chille. V roce 1973 se v Chile ujal vlády Augusto Pinochet a pan Lechner se rozhodl k útěku potřetí. Tentokráte nazpět do Německa. Paní Lechnerová si tehdy moc přála dostat se do Prahy. Komunismus kupodivu nepovažovala za ohrožení, chtěla především do vlasti. Ale pan Lechner neuměl ani slovo česky a být jako Němec v komunistickém Československu, to by nešlo, jak konstatovala paní Lechnerová. A tak se Lechnerovi ocitli ve Freiburgu. S židovskou obcí kontakt nenavázali a omezili se jen na pár nejbližších přátel. V domově důchodců si paní Lechnerová nemíní nikoho moc pouštět k tělu. Mimo jedné mladší paní k ní nikdo přes práh nesmí. Mile se se všemi zdraví, ale jak mi řekla: všichni tihle lidé podporovali za války nacisty. Paní Lechnerová si nyní jen těžko vzpomíná na slova v češtině. Přes šedesát let svým mateřským jazykem nemluvila. Jejímu pokoji však dominuje obraz Prahy a Karlova mostu. Čím byla a je paní Lechnerová – Češkou, Němkou či Židovkou? Naprosto stěžejní pro utváření identity a její proměnu je možnost identifikovat se s určitým společenstvím. Různá konstelace sociálních vztahů v Javorné, Teplicích, Santiago de Chille a ve Freiburgu zásadně ovlivnila její proměnlivé české, německé a židovské sebechápání. Její příběh jasně dokládá, že člověk se nerodí s národní, etnickou či náboženskou identitou, nýbrž že hledání identity je neustálý proces, a před historiky tak stojí velice těžký úkol dokázat tento komplikovaný proces postihnout.

Článek vychází z přednášky, která zazněla v Hartmanicích u Sušice na konferenci „Identita versus integrita. Spolužití Čechů, Němců a Židů v oblasti Šumavy a Českého lesa“. Sborník příspěvků z této konference si můžete objednat na e-mailové adrese: pamatnik@hartmanice.cz.

LITERATURA B. Anderson, Imagined Communities: Reflections on the Origin and Spread of Nationalism, London 1983; H. Kohn, The Idea of Nationalism. A Study in its Origins and Background, New York 1967; H. A. Winkler, „Der Nationalismus und seine Funktionen“, in: týž (ed.), Nationalismus, Königstein 1978; W. Sollors (ed.), The Invention of Ethnicity, New York 1989; Týž (ed.), Theories of Ethnicity: a Classical Reader, London 1996; M. Hroch, Na prahu národní existence. Touha a skutečnost, Praha 1999; S. Hall, „Cultural Identity and Diaspora“, in: J. Rutherford (ed.), Identity, Community, Culture, London 1990; L. J. Silberstein, „Mapping, Not Tracing: Opening Reflection“, in: týž (ed.), Mapping Jewish Identities, New York – London 2000.

Kateřina ČAPKOVÁ (nar. 1973)se specializuje na moderní židovské dějiny ve střední Evropě, vyučuje na Newyorské univerzitě v Praze a spolupracuje s Institutem Terezínské iniciativy.

Kontakt

Dějiny a současnost

Dykova 15
101 00 Praha 10

Kontakty

E-mail
das@nln.cz
Telefon
224 220 191

Návštěva redakce

po dohodě
das@nln.cz