Téma totálního nasazení jsem si vybrala ze dvou důvodů. Jednak mě zajímala druhá světová válka a vše s ní spojené a jednak byli oba moji strýci na nucené práci v Říši.
Poměrně často jsem slýchávala pojem ročník 21 — chtěla jsem proto zjistit něco víc. Zajímalo mě, co vlastně pojem totální nasazení znamenal, kam lidé odcházeli a kdy se vraceli, zda se snažili utéct a zda to bylo vůbec možné. Na co mysleli, když pracovali v cizí zemi, jak vycházeli mezi sebou v jednotlivých táborech, jaký byl jejich vztah k místnímu obyvatelstvu. Jak prožívali bombardování, kolik jich při tom zahynulo, jak se stravovali, jak žili...
Chtěla jsem zjistit více o osudech bratrů mého dědečka — Mirkovi a Adolfovi Bednářových. Každý z nich zažil v Německu něco úplně jiného. Mirek, student medicíny, se dostal na práci do lékárny. Adolf, zemědělec, pracoval v továrně jako dělník. Jejich výpovědi a vzpomínky jsem doplnila líčením zážitků mého dědečka, který tuto dobu prožil jako malý chlapec.
ODYSEA TOTÁLNÍHO NASAZENÍ MIRKA BEDNÁŘE
- prosince [1942 — pozn. red.] zahajuji novou etapu svého života. Odlétám z rodného hnízda. Snažím se být klidným, ale maminčin pláč tak bolí. Maminko drahá, rozloučení s Vámi je to nejtěžší. Kdo mě kdy bude mít tak rád, jako jste měla Vy? Jak vám kdy oplatím Vaši starost o mě? Váš obraz v mé duši bude mi strážným andělem, Vaše modlitby bezpečnou ochranou. Chci se Vám odvděčit alespoň stálou a vytrvalou snahou jednat a žít tak, abyste měla radost ze svého syna...
V Pardubicích se sjíždíme z celého kraje, jsme podělováni salámem a chlebem, snad abychom zajedli stesk po domově, anebo aby naše zavazadla, již tak dost těžká, byla ještě těžší. V 18 hodin máme odjet rychlíkem do Prahy a odtud spěšným vlakem přes Drážďany, Lipsko, Halle až do Erfurtu.
Rychlík přijíždí. Pro transport je vyhrazen poslední vagón. Obtěžkáni kufry a zavazadly všech možných tvarů a objemů ženeme se k vagónu. Zavazadla zatarasí dveře, nastupování trvá poněkud dlouho a průvodčí dává znamení k odjezdu. Těžko hádat, zda úmyslně a nebo o nás neví. Čtrnáct nás zůstalo na nádraží a překvapením zíráme za odjíždějícím vlakem. Brzy se však vzpamatujeme a s mohutným řevem „jedeme domů“ se řítíme k výpravně. Již jsem se těšil na ty udivené obličeje doma, ale tato představa netrvala dlouho. Výpravčí transportu nám sděluje docela klidně, že pojedeme osobním vlakem, který přijíždí do Prahy o 21. hodině. Zvláštní vlak prý z Prahy odjíždí teprve o 23. hodině, takže máme tedy dostatek času. V Praze se skutečně shledáváme s první částí transportu i s ostatními transporty z celých Čech a v počtu 1500 mužů vyjíždíme teprve po půlnoci do říše.
... Drazí, konečně mám pro vás radostnou, ba přímo skvělou zprávu. Po pětidenním bloudění a útrapách jsem konečně došel určeného cíle. Již jsem zaměstnancem lékárny ... Skončili jsme v Burgu, je to asi 21 km od Magdeburgu směrem k Berlínu. Město má asi 25 000 obyvatel, tři lékárny, krásné parky a dělá dojem výstavného města.
... V sobotu 16. ledna jsme zde měli letecký poplach. Letěli na Berlín a dost toho tam roztřískali. Od té doby je zatím pokoj. Jenom auta a tanky jezdí každou chvíli a všude je samý voják. V neděli jsem byl v Magdeburgu v lágru. Mluvil jsem s Jardou Stříteským, Adou Ehrenbergrem a Kopeckým ze Sádku, Jirkou Rubišarem a Frimlem z Poličky a celou řadou dalších kluků. V jednom sále jich je asi 200, pracují 12 hodin denně. Když jsem si celý tábor prohlédl, uvědomil jsem si znovu, jak si musím vážit svého místa, i kdyby plat byl velmi malý. Již jsme o tom mluvili s panem lékárníkem.
Hrubý plat by byl přímo krásný, kdyby byl celý můj, a sice 210 RM, což je 2100 K. Z toho však musím platit obratovou daň, nemocenskou, penzijní pojištění atd. Dále platím příspěvek na byt a na topení a to je 100 K měsíčně, takže mi zbude asi 1400 K, s kterými se musím vyživit a obstarat si veškeré ostatní potřeby. Doufám, že budu moci každý měsíc tři stovky ušetřit a dáti stranou, takže snad během roku nějaký kapitáleček našetřím.
... Zajímáte se o rodinu pana lékárníka? Bezdětní manželé, bohužel, praví prušáci. Pan lékárník je zaslepený majetkem, ale chová se ke mně bezvadně.
... Dnes mám odpoledne volno. Chtěl jsem jít zase do kina, ale když jsem uviděl ty davy lidu, čekající na lístky, vzdal jsem se toho požitku, obstaral jsme si různé nákupy. Chci vás zasvětit do zdejšího kuchaření. Nejprve jsem se musel seznamovat s potravinovými lístky. Když jsem bydlel ještě u paní Feldheimové, míval jsme k snídani trochu hořké kávy, kousek chleba s marmeládou. K obědu talíř jakési bramborové kaše nebo polévky z bramborů a zeleniny. Tedy, vydatný oběd o jednom chodu zvaný eintopf. Večeře byla podobná obědu. Nesmím opomenout, že jsme někdy mívali kompot sestávající z několika proužků červené nebo bílé řepy. To bylo tedy nepříjemné překvapení a usnadnění vpravení se do nových poměrů. Protože jsem z toho byl stále více "přesycen", počal jsme se zajímat o přídělové porce a o stravování v restauracích. Při tom jsem zjistil, že paní Feldheimová mi nedá ani přidělené množství a že v restauracích lze dostat docela slušný oběd v porovnání se soukromým. Proto jsem milé paní oznámil, že si na příští zásobovací období vyzvednu lístky sám a budu se stravovat v restauracích, a že se také přestěhuji. Nouze mě tedy naučila starat se o hmotné blaho — protože si chci zachovat své zdraví za každou cenu. Nyní už na to vzpomínám jako na veselý zážitek. Mohu vás ubezpečit, že hlad snášet na rozdíl od mých kamarádů nemusím. Obědvám v restauraci denně polévku a potom hlavní chod, dokonce třikrát týdně maso se zeleninou a brambory. Brambor se zeleninou může dostat každý dvojitou porci. Masa samozřejmě ne. Ostatní příděly jsou 1,75 kg chleba na týden, 125 g másla a 500 g pečiva.
... Lidé tady jsou tak zaslepení, že nevidí, jak jsou směšní. Zpočátku mě to tolik nebolelo, když jsme cítil, že mi křivdí a jak jsou někdy lakotní a bezcitní i k jiným lidem. Když se pacientovi nedostává feniku na lék, tedy jej nedostane i kdyby umíral, dokud ten jeden fenik nepřinese. Už jsem měl mnohokrát na jazyku: „Pane lékárníku, já to zaplatím.“ Časem se může stát, že mu tu ostudu před lidmi skutečně udělám.
... Drazí, nevím jak se u vás díváte na svět, ale podle všech příprav zde a všeobecného mínění se během několika neděl rozpoutá boj, který plně splní proroctví: Totus mundus vae clambit. Očekáváme zde denní nálety, dokonce jsem už slyšel, na která místa na nás ve městě spadnou bomby. Naštěstí to není blízko mého obydlí, ale bojím se.
NÁVRAT DOMŮ
Pobyt Mirka Bednáře v Říši (přesto, že se psalo úředně s velkým Ř, Mirek úmyslně vždy psal říše) nabral rychý spád. Lékárnická komora mu už nadále nedovolovala pracovat v lékárně U Orla a od pracovního úřadu v Burgu získal doklad o nepotřebnosti. Dne 17. srpna 1943 odeslal poslední pohlednici a 19. srpna poslední dopis. Na úřad Barmer Ersatzkasse psal ještě 23. srpna.
Sám usoudil, že už je nutné nějak svou situaci řešit a rozhodl se riskovat všechno, i koncentrační tábor, jen aby se z Německa dostal. U lékárníka využil toho, že mu nezaplatil cestu na dovolenou, kterou podle tehdejších předpisů byl povinnen zaplatit. Využil tedy této roztržky a odjel domů, k Božence, k rodičům a sourozencům, do rodného kraje. Zde se mu podařilo získat zaměstnání v Laubově lékárně v Litomyšli.
Za osm měsíců poslal Mirek domů celkem osmdesát pohlednic a téměř stovku dopisů. Nejvíce z nich bylo určeno Božence a rodině. Tyto dopisy výstižně charakterizují jeho duši a povahu. Byl stále "svým", "jediným" a "neopakovatelným" Mirkem. Byl plný věrné a oddané lásky, byl obětavý, cílevědomý, plný elánu a věčné energie. Věřil v dobro lidí. Neustále kolem sebe šířil optimismus. Miloval práci a studium.
TOTÁLNÍ NASAZENÍ ADOLFA BEDNÁŘE
Mirkův bratr, Adolf Bednář, byl za druhé světové války rovněž totálně nasazen. Protože musel pracovat doma v hospodářství, nemohl studovat. Jeho příběh v Německu se od Mirkova velice liší. Mirek měl vzdělání a také více štěstí.
Adolf se musel po ukončení základní školy začít připravovat na práci v zemědělství. Měl po otci převzít jedenáctihektarové hospodářství. V říjnu 1942 dostal Adolf příkaz odjet na práci do Německa. Byl nasazen spolu s dalšími muži do podniku Hermann Göring-Werke v Lipsku. Bydlel v táboře, kde v jedné místnosti bylo čtyřicet dřevěných paland. Pracoval ve dvanáctihodinových směnách a do města mohl chodit jen s povolenkou. K jídlu dostával tradiční eintopf a chléb byl často doplněn pilinami či popelem. Jeho bratr Mirek mu často posílal léky a přesný návod k jejich užívání.
Adolf byl dvakrát na dovolené. Když jel domů potřetí, dojel vlakem do Svitav, odkud se musel dostat do Poličky. Přes silnici jít nemohl, tu hlídali Němci, tak mu nezbývalo nic jiného než jít šestnáct kilometrů sněhovými závějemi přes pole a lesy. Kupředu ho poháněla obrovská touha zase spatřit domov. Do Kamence u Poličky dorazil na Štědrý večer. Pro jeho rodinu a i pro něj to byl jistě ten nejkrásnější dárek k Vánocům. Po Vánocích se vrátil ještě na chvíli do Lipska, které bylo tou dobou silně bombardováno.
Za měsíc náhodou získal povolenku na další dovolenou. Odjížděl 14. února 1945, zrovna v době, kdy padaly bomby na Drážďany. Všude viděl jen zář ohňů, dým, prach. Město musel obejít pěšky, protože vlakem bylo už zcela neprůjezdné. Dne 16. února se dostal do Svitav. Z této dovolené se už do Lipska nevrátil. Do konce války se musel doma skrývat a byl také ve spojení s partyzány.
VZPOMÍNKY MÉHO DĚDEČKA
Bylo mi dvanáct let, když jsem doprovázel v listopadu 1942 prvního bratra Adolfa na nádraží do Poličky k odjezdu do Velkoněmecké říše v rámci totálního nasazení. Chápal jsem neobvyklost situace, už jsme měli za sebou mobilizační jednotky české branné moci v polích, zábor města Poličky, stěhování zařízení poličské školy do Sádku a její opětné stěhování do Poličky po jejím navrácení do Protektorátu. Každé dítě dostalo jednu věc a tu neslo tři kilometry. Uvědomoval jsme si, že okupanti mohou jednat jen podle své vůle.
Kufr jsem přidržoval na řídítkách kola, až jsme došli na plně navštívené nádraží zamlklými mladými muži ročníku 1922 a jejich doprovody, jež potkal stejný osud jako mého bratra. Ozýval se pláč maminek a vzlykot milenek.
V naší rodině po odchodu bratra bylo smutno, odjížděl neznámo kam, do nejistoty a daleko, přičemž už byl hlavní mužskou pracovní silou hospodářství. Otec už měl šedesát čtyři let a po prožití první světové války, zajetí na Sibiři, vyhoření statku, postavení nových budov a namáhavé polní a lesní práci už toužil a si zasloužil klid výměnku. Místo Adolfa musel se znovu lopotit na zemědělských pracích a přitáhnout celou rodinu ještě k usilovnější práci, abychom splnili předepsané dodávky obilovin, okopanin a masa a uživili sami sebe i bratra na dálku.
S napětím jsme čekali na první dopis, odkud přijde, kam ho totální nasazení zaválo. Lipsko, to už jsme znali z protektorátního zeměpisu i s památníkem tří císařů — vítězů nad Napoleonem.
Obdrželi jsme adresu a první dojmy i s oznámením požívání eintopfu, který sám nenasytí, a proto mají hlad. Začali jsme posílat balíky. Soudím, že jedenkrát za čtrnáct dní, nejvýše za tři neděle jsem zabaloval to, co maminka a sestry připravily a hlavně to, co mohlo vydržet tři týdny a nebo čím bylo třeba doplnit osobní vybavení. Vždy to byl chléb, doma pečený, bylo-li sádlo, škvarky, uzené, husí játra v sádle, doma pečené sušenky, cukr a další požadované potraviny. Ještě že jsme byli zemědělci. Přesto jsme byli závislí na mlynářích, zda semleli něco na černo, za což byly velké tresty, včetně koncentráku. Po zabalení tak, aby vydržel dlouhou cestu, jsem napsal adresu a odesílatele, vzal jsem balík na kolo a jel jsem s ním dva kilometry na poštu. Odhaduji, že jsme za ty dva roky poslali na 40 balíků.
... Obávali jsme se bombardování, na jednu stranu jsme mu fandili — ničilo potenciál roztahovačného krutého nepřítele, ale na druhou stranu jsme si nepřáli nálet na lágr totálně odvlečených. Bylo nám úzko při pomyšlení, co by se mohlo stát.
... Od odjezdu bratra Adolfa neuplynul ani měsíc a vyprovázeli jsme dalšího totálně nasazeného bratra Mirka, ročník 1920. Ten měl tu výhodu perfektní znalosti němčiny a potvrzení praxe lékárenského praktikanta. Během pětidenního putování vlakem dělal tlumočníka, pomáhal umisťovat vyučené k živnostníkům, až se sám dostal do Burgu bei Magdeburg a tam zakotvil v lékárně.
Nyní jsme čekali na dvoje dopisy a občas jsme něco posílali i bratru Mirkovi. Od něho přicházeli detailnější zprávy o vnitřním stavu Německa a prušácké nafoukané lékárnické rodině. Mirek se dostal domů svým taktickým postupem vůči zaměstnavateli a úřadu práce už v srpnu 1943.
Kolo dějin se otočilo o dva roky a bratr Adolf mi z Lipska v únoru 1945 přivezl řetízek s letadélkem na krk (výrobek z hliníku dělaný na černo) a pletenou vestu se znakem lvíčka první republiky. Byl to chováním již jiný bratr, rozvážnější, kamarádštější, ale s lehčím poměrem k lásce a k ženám. Ujal se hospodaření, začal pěstovat sadbové brambory pro Belgii.
Jsem moc a moc rád, že se za mého dospělého života už nic v takovém masovém měřítku neopakovalo.
Mezinárodní historickou soutěž EUSTORY pořádá Ústav pro soudobé dějiny AV ČR ve spolupráci s Asociací učitelů dějepisu a za podpory Körberovy nadace a jiných. Soutěž je určena studentům středních škol, kteří nebudou v roce jejího vyhlášení starší 20 let. Cílem EUSTORY je přispět ke kritickému vyrovnání se s minulostí, téma čtvrtého ročníku znělo: My a oni. Česko-německé stýkání a potýkání. Kromě udílení cen v rámci pořadatelské obce letos podruhé uděloval zvláštní cenu také časopis Dějiny a současnost — za zpracování svého tématu ji získala Aneta Krausová (nar. 1988) z Gymnázia J. Š. Baara v Domažlicích. Ukázku z její práce Totální nasazení tu dnes otiskujeme.