- prosince uplyne 150 let od úmrtí významné postavy obrozenské Prahy Josefa Franty Šumavského – slovníkáře, učitele češtiny, spoluzakladatele českých mateřských škol a českého těsnopisu a spolehlivého přítele rodiny Boženy Němcové.
Josef Franta se narodil v chudé rodině v pošumavské Polence. Protože byl zvídavý a dychtil po vzdělání, začal se ve volných chvílích mezi prací učit u poleňského kaplana Kašpara Němečka německy a posléze i latinsky. Kaplan Němeček poté přihlásil chudého žáka na klatovské gymnázium a tamní Frantova studia pak po celou dobu zčásti financoval. Franta později absolvoval v Praze filozofii a během studií teologických se začal zabývat pedagogikou a jazykovědou. Téměř celý život pak prožil v Praze a profesionálně se věnoval střídavě nebo současně oběma těmto oborům. Působil jako učitel v opatrovně pro předškolní děti obou zaměstnaných rodičů, učil češtinu v Žofinské akademii, v pražské židovské škole, na staroměstském i novoměstském gymnáziu i v první české hlavní škole v Budči. (Z prvního z gymnázií musel odejít poté, co odmítl dát výbornou z češtiny synu místodržitele Mecséryho.) Dával i soukromé hodiny, například v polovině 40. let ženskému vlasteneckému kroužku kolem Bohuslavy Rajské. Pro školní děti sestavil Malou čítanku a propracoval novou metodu výuky čtení, odmítající tradiční hláskování. Rok a půl byl redaktorem pedagogického časopisu Posel z Budče. Josef Franta, používající vlastenecký přídomek Šumavský (a ve vlasteneckých kruzích obecně známý jako Šumava nebo Šumanda), zůstal svobodným mládencem. Bydlel ve Štěpánské ulici se svou nejmladší sestrou Markétou a synem starší sestry Josefem Rankem. Stal se nepřehlédnutelnou postavou pražské vlastenecké společnosti, organizátorem českých plesů a merend, byl vyhlášeným žertéřem, zpěvákem národních písní a imitátorem poněmčené pražské češtiny. Aktivně se účastnil revoluce roku 1848. Psal epigramy, písňové texty, příležitostnou lyriku a drobné veršované i prozaické práce hlavně pro děti; jakožto přední znalec slovanských jazyků a přesvědčený stoupenec slovanské vzájemnosti se zaobíral i překládáním slovanské beletrie a do nové češtiny a do němčiny přeložil zelenohorský Libušin soud.
JAZYKOVĚDEC A LEXIKOGRAF Jako jazykovědec se Franta zabýval srovnáváním a popularizací slovanských jazyků, jako spoluautor napsal německy českou mluvnici, samostatně česko-německou cvičebnici mluvních a překladových cvičení. V drobných časopiseckých příspěvcích se věnoval jazykové kultuře a výchově; správnost jazykových prostředků odvozoval z historické mluvnice a zejména z jazykového systému samotného – ovlivnil ho Humboldtův pojem „duch jazyka“. Čeština ve Frantově pojetí byla jazykem pravidelným, přesným, vystavěným na analogii – uchování těchto vlastností pro něj bylo podstatnější než skutečný jazykový úzus a vedlo ho k odmítání např. slova synovec ve prospěch „logičtějších“, byť nevžitých výrazů bratrovec, resp. sestřenec. Ve většině jazykových sporů, jichž se Josef Franta Šumavský účastnil, mu však dal následný vývoj zapravdu, na prvním místě v zásadních dobových otázkách pravopisných: tak například již v první polovině 40. let Franta psal a tiskl v a ou namísto dosavadního w a au, ačkoli tuto změnu schválila Matice česká až na přelomu let čtyřicátých a padesátých. Nejvýznamnější složkou Frantova jazykovědného působení je jeho dílo lexikografické. Už na konci dvacátých let začal spolupracovat s Josefem Jungmannem jako opisovač na jeho slovníkovém veledíle, Slovníku česko-německém (1834–1839). V letech 1844 a 1846 vydal dvoudílný Německo-český slovník (Deutsch-böhmisches Wörterbuch), roku 1851 jeho jednosvazkový pendant Česko-německý slovník. V úpravách autorova synovce a pozdějšího spolupracovníka Josefa Ranka, jemuž Franta na smrtelné posteli povolil vydávat slovníky pod jeho jménem, vycházely kapesní verze těchto slovníků ještě po několik desítiletí a plnily úlohu základní praktické překladové pomůcky. Frantovým životním snem byl však slovník jiný, kterého se mu podařilo sestavit a vydat jen malý zlomek: Slovník jazyka slovanského šesti hlavních nářečí: ruského, bulharského, starocírkevního, srbského, českého i polského. První čtyřsešitový svazek německo-slovanské části vyšel krátce před autorovou smrtí v roce 1857. Sté padesáté výročí Frantovy smrti bychom rádi připomněli dvěma dobovými, autentickými pohledy: jedním zvnějšku, totiž pohledem Boženy Němcové, a jedním zevnitř – náčrtem vlastní Frantovy předmluvy k prvnímu dílu Německo-českého slovníku. Z obou výrazně vystupuje lidská tvář polozapomenutého obrozence.
PŘÍTEL BOŽENY NĚMCOVÉ Josef Franta Šumavský patřil k přátelům rodiny Němcových už od jejich prvního pobytu v Praze, tj. od roku 1842, a právě on uvedl začínající spisovatelku do domů lékaře Václava Staňka (kde se seznámila například s Bohuslavou Rajskou) a manželů Rottových (kde navázala přátelství s jejich dcerami, pozdějšími spisovatelkami Karolinou Světlou a Sofií Podlipskou). Z korespondence mezi ním a Boženou Němcovou se však dochoval jediný dopis, psaný Frantou 25. září 1849. Němcovi tehdy žili v Nymburce, kde sloužil Josef Němec u finanční stráže, a tam nebyly vhodné školy pro jejich nejstaršího syna, jedenáctiletého Hynka. Němcovi se rozhodli umístit Hynka do české hlavní školy, pražské Budče, a bylo třeba pro něj v Praze sehnat ubytování. V rodině Václava Staňka, kde se scházeli čeští vlastenci a kde vznikl i popud pro vyhotovení slavného Hellichova portrétu Boženy Němcové, se nabízelo ubytování luxusní, avšak pro Němcovy příliš drahé. Nakonec byl osloven i Franta a odpověděl zmíněným listem, který se začínal bez oslovení a úvodních zdvořilostních formulek takto: Tak to ňák uděláme. Když nebudem vědět nic lepšího, dáme Hynka k Frantovi; snad to přece půjde. Zápis do školy je 1., 2., 3. října, a neškodilo by prý, kdyby byl školák hned 1. při zápisu. Já ale myslím, že také škodit nebude, když se dostaví 3. října. Tedy jak se budete moci vypraviti. Zapomněl jsem u Vás ten pěkný šátek. O několik řádek níž se psaní končilo stejně lapidárním rozloučením Sbohem Šumavský. Hynek Němec pak u Franty a jeho sestry skutečně strávil celý školní rok. O rok později žili Němcovi v německém Liberci, a protože i tam byly podle Boženy Němcové „špatné školy“, nastěhoval se k Frantovým na několik dalších měsíců, než Němcovi Liberec opustili, nejen Hynek Němec, nýbrž i jeho o rok mladší bratr Karel. Chlapce máme nyní oba v Praze zase u Šumavského, neboť tam jsou nejlépe schováni, informovala Němcová svého nymburského přítele dr. Dlabače v listopadu 1850. Naposledy se oba starší synové Boženy Němcové u Frantových ubytovali v květnu 1853, když jejich matka s mladšími dětmi odjela za manželem do Uher. Hynek Němec zde těžce onemocněl tuberkulózou a jeho cesta odtud vedla už jen do nemocnice, v níž krátce po matčině příjezdu v říjnu téhož roku zemřel. Další zmínky o Šumavském se v korespondenci Boženy Němcové objevují v době služby jejího muže v Uhrách a později v Korutanech. Dávný přítel, jemuž byli Němcovi vděčni za pomoc v nejednoduché situaci, nechybí zpravidla ve výčtu osob, které měla Božena Němcová od manžela pozdravovat. Mimoto však Němcův dopis z 21. března 1857 dokládá, jakému věhlasu se Franta těšil i mimo české země a jak velký byl zájem o jeho dílo. Když se Němec v korutanském Villachu setkal s farářem Matijou Majarem Ziljským, slovinským národním buditelem, spisovatelem a autorem slovinských gramatik, Majar mu mimo jiné povidal, že by rád věděl, jaký pravopis užívá Šumavský ve svém Všeslovanským slovníku, že by rád do toho nahlídl. Ještě 14. prosince 1857 sdělovala Němcová Samovi Chalupkovi na Slovensko, že Šumavský vydává Slovník všeslovanský, na němž dlouhá léta již pracuje – a za osm dní byl Josef Franta Šumavský mrtev.
ŠUMAVSKÉHO SMRT Jeho smrt komentoval v dopise Boženě Němcové, poslaném 3. ledna z českobudějovického bohosloveckého semináře, její mladší přítel, spisovatel a překladatel Václav Čeněk Bendl: Když jsem v Strakonicích ponejprv slyšel, že Šumavský umřel, nechtěl jsem tomu ani uvěřiti, až konečně zpráva v novinách mě o tom přesvědčila; je mi ho upřímně a srdečně líto a nemohl jsem to ani pochopiti, že tak silný a zdravý muž tak náhle skonal. (…) Jak to bude nyní se Všeslovanským slovníkem? Kdo se toho ujme? Může to Jos. Rank sám zastati? Materiálu bude sice dosti pohromadě, ale to spořádání! Adresátka reagovala 7. ledna podrobnostmi o slovníkářově skonu: On musel dávno cítit bolest, ale že třebas si toho nevšiml; v sobotu mu už nechutnalo (…), ráno v pondělí už nevstal; celý den mu bylo zle, odpoledne začal plivat krev, celou noc zle, ráno zavolali kněze, zavolali ještě [lékaře dr.] Hamerníka také, a v půl desáté byl v Pánu. – Umřel docela s vědomím, ještě dal všem sbohem, Josefovi řekl: »Slovník se dokoná« – a to bylo jeho poslední slovo. Byla to dobrá, poctivá duše česká! Po Frantově smrti Marketka a Josef nevěděli si rady, tak jsem tam leckdys zaskočila a o Štědrý den předvečer šla jsem s pohřbem až k bráně. Zima bylo, pršelo, a to jsem nastydla velmi. K večeři byla Markytka u nás a přijel také muž. (...) Bělák přišel, abych mu napsala nekrolog (…). Bude v Poslu; já jsem ho považovala v tom jen co člověka a přítele – co spisovatele a pedagoga beztoho jiní ho vylíčí. Podobně psala Němcová 23. ledna svému synu Karlovi, který v té době pracoval jako zahradnický pomocník v Prusku: Milý Karle – pan Šumavský umřel, už ho neuvidíš! – Na Štědrý den měl zrovna pohřeb velmi slavný, protože ho měl každý rád. Umřel na zapálení plíc za tři dni. Pokašlával, a přitom se nešetřil a nedbal, až to přišlo náhle a bylo pozdě. – Malovali ho mrtvého a redaktor Posla z Prahy vydal jeho obraz, já jsem psala jeho životopis. – Je ho tuze – tuze škoda. Nyní bude Josef pracovat na slovníku sám, na tom chudáku nyní všecko leží. Bez zajímavosti není ani Karlova odpověď z 31. ledna: Né, vskutku, ta zpráva o smrti p. Šum. mě zarazila; (…) já ho měl rád. Věnec z bobku ho jístě nemine, jenž si byl svým opeřeným mečem vydobyl (on nikdy nepsal ocelovýma perama). Nenechaj mu ti p. vlastenci pomník nebo mohylu vystavět? Či musejí teprv nějakou sbírku založit? Zmiňovaný nekrolog, v listě Karlu Němcovi označený jako „životopis“, měl skutečně převážně biografickou povahu. Ocitujeme zde alespoň pasáž z jeho závěru: Když přicházel svým povolným krokem, jednu ruku nazad položenou, v druhé nějaký kus papíru, tu se ta mládež okolo něho sehnala, i ženské, žákyně jeho. Každý ho měl rád pro jeho přímost, prostosrdečnost a upřímnost, kterou nikdy a nikde nezapřel. Milovníkem poklon nebyl, aniž se znal zalichotit, ni mužům, ni ženám. Jak některá z paní chybně promluvila, tu on hned: »Ale propánakrále, jakpak to zase mluvíte, vy ženská!« (…) Od těch dob minulo mnoho let; časy se změnily a lidé v nich. Franta ale zůstal věren sobě až do smrti.
PŘEDMLUVA KE SLOVNÍKU Frantův Deutsch-böhmisches Wörterbuch, díl první (A–J), vyšel u Jana Spurného v Praze v roce 1844. Autorova předmluva je v něm psána německy, její český překlad, pořízený J. Kučerou, otiskl ve výboru z autorova díla Miloslav Kaňák. Ve Frantově pozůstalosti, uložené v Literárním archivu Památníku národního písemnictví a před několika měsíci zpracované, se však nacházejí dvě verze této předmluvy, psané česky, a pokud je nám známo, doposud nevydané a badateli nezaregistrované. První je nedokončená, zabírá jedinou stránku papíru a obsahuje četné škrty. Druhá, následující verze je fragment; dochovalo se z ní osm stran, tedy dva archy, končící se spojkou neboť. Pro otištění na tomto místě byly oba texty standardně pravopisně upraveny, stejně jako dříve citované úryvky z dopisů. Úvodní část předmluvy je Frantovým vyznáním; ukazuje, jak moc mu na slovníku záleželo. (V konečné, německé verzi předmluvy byla tato subjektivní pasáž vypuštěna.) Po poděkování inspirátorům a spolupracovníkům se začíná v textu prosazovat Franta-pedagog. Od koncepce slovníku se jeho výklad záhy posouvá ke konkrétním jazykovým jevům, posuzování jejich správnosti a kritice chyb, k typicky frantovskému systematickému vysvětlování pomocí analogií a příkladů. Koncepty Frantovy předmluvy jsou tak dokladem jeho osobního zaujetí pro český jazyk i jeho lingvistické metody.
LITERATURA M. Kaňák (ed.), Josef Franta Šumavský: Ze života a díla, Praha 1965; Lexikon české literatury 1 (A–G), Praha 1985; Přátelský kruh Boženy Němcové, Praha 1946.
Robert ADAM (nar. 1971) působí v Ústavu českého jazyka a teorie komunikace Filozofické fakulty UK v Praze, je předsedou kolegia Kruhu přátel českého jazyka. Podílí se na přípravě čtyřsvazkové kritické edice korespondence Boženy Němcové.