- baroko
Mezi manýrismus a klasicismus se vetřelo v 17. a 18. století baroko. Za hlavní znaky bývá pokládána „překypující plnost výzdoby, patetický výraz vzrušení a pohyb tvarů pod tlakem pomyslných sil“. Dynamické barokní formy vytryskly na sklonku renesance v Itálii. Ujal se však pro ně francouzský termín baroque „zvláštní, neobvyklý, podivný, groteskní“, který byl přes vazbu perle baroque přejat z portugalštiny, kde barroco znamená „výstřední, nepravidelný“ (ve spojení s originalitou perly vyjádřený nejvhodněji neologismem „šišulatý“), což podle Pierra Guirauda snad souvisí s jinak nedochovaným pozdně latinským adjektivem *barus, „rozbíhavý, rozptylující se“. Přestože se barokní architektura úspěšně ujala v připřebujelé podobě až v zaoceánské Latinské Americe, stále s sebou ze setrvačnosti vlekla pachuť něčeho bizarního. Až konečně s odstupem doby basilejský historik kultury a umění Jacob Burckhardt (1818—1897) v díle Der Cicerone (1855), věnovaném italskému umění, poprvé použil termíny Barockstyl a Barockzeit v již meliorativním smyslu a tak také obecně zakořenily. — V Kapesním slovníku novinářském (1861) Josefa Ranka je baroční suše definováno jako „divoušský, podivný“. Nedlouho poté v roce 1887 předkládá Kott ve svých nekonečných dodatcích k Jungmannovu slovníku kultivovanější modifikaci „divouský“ a doplňuje údaj z prvního svazku Vlčkovy Osvěty: „nevkus baroční“. Furiozní odmítavé emoce, táhnoucí se jako dnešní antichobotniční chapadla, nevychladly ani v roce 1910, kdy je barok sice připuštěn již jako „druh slohu stavitelského“, leč baroční a barokový je stále sloh „podivínský, nevkusný“ (Fr. Borovský-Ruth, Novinářský slovník slov cizojazyčných). Teprve Příruční slovník jazyka českého (1935—1937) barokní umění nedehonestuje, až na druhé místo klade neutrálně významy „pokroucený, zkřivený, vyumělkovaný“.
dasik@nln.cz