Na pultech knihkupectví se objevil poslední díl trilogie Richarda van Dülmena Kultura a každodenní život v raném novověku (I. díl — Dům a jeho lidé — vyšel již roku 1999, II. díl — Vesnice a město — roku 2006). Zrození moderního světa se tu významný německý historik snaží ukázat jako ambivalentní proces postupné sekularizace — vydělování svébytné profánní sféry, která se stává zcela nezávislou na náboženském uznání a potvrzení. Reformace, konfesionalizace, lidová zbožnost a magie, vzdělávání a osvěta, osvícenství — to jsou hlavní témata třetího svazku van Dülmenova díla.
Reformace zásadním způsobem pozměnila podobu západního křesťanství. Se svou výhradní orientací na Písmo a požadavkem sebeurčení každého křesťana položila základ modernímu individualismu a subjektivismu. Tváří v tvář reformační výzvě se proměnila i katolická církev, která se musela zříci svého univerzálního nároku alespoň potud, že se stala církví vědomě konfesijní — její identita byla napříště utvářena na pozadí církví reformačních a v protikladu k nim.
Nedílnou součástí náboženského myšlení a života raného novověku zůstávala magie, jež nepředstavovala pouze okrajový výstřelek zbožnosti lidových vrstev, ale byla jevem, který prostupoval celou společností a nechyběl ani v praxi a učení církve. Navzdory snahám o vytěsnění některých magických praktik v reformaci byly magie a čarodějnictví jakožto iracionální pověry jednoznačně a definitivně diskvalifikovány teprve v osvícenství.
Osvícenské hnutí výrazně posílilo sekularizační tendence a ovlivnilo — přímo či nepřímo — takřka všechny oblasti života. Přispělo ke zkvalitnění především nižšího školství a pozitivně se projevilo i v řadě dalších oblastí. Van Dülmen nicméně ukazuje také jeho stíny a limity. Osvícenství oslovovalo relativně úzký kruh vzdělaných vrstev a jen jim, zejména pak rodící se měšťanské inteligenci, nabízelo v plné míře dosažené výhody a možnost realizace. Jeho cílem bylo sice povznesení všech, tedy i prostého lidu, ale ne z jeho vůle a za jeho aktivní účasti. V osvícenství se postupně vytrácí nejen negramotnost, konfesijní řevnivost a pověry, ale i tradiční obraz světa a symbolická kultura, která mu po staletí dávala smysl...
Dojem z knihy bohužel místy negativně ovlivňuje kvalita překladu. Najdeme v něm pravopisné a gramatické chyby (např. na s. 80, 89, 97, 103, 218) i řadu nedůsledností a překladatelských neobratností. Na straně 150 zůstalo nepřeloženo slovo Holland, v citátu z pramene (s. 62) slovo creaturen (což dalo vzniknout úsměvné větě: „Katolíci zneužívali svěcení různých kreatur...“). Podobně bije do očí spojení duchovní regiment jakožto protiklad světské vlády (s. 40).
- 46 -
Ve výčtu by bylo možné libovolně pokračovat: „kde se ona vedle jiných, kteří se tam objevili, odřekla Nejsvětější Trojici“ (místo „Nejsvětější Trojice“, s. 89); „církev představovala v západním křesťanství svébytnou, od světského státu jasně odlišenou instituci zdaleka dříve než v pozdním středověku“ (místo „daleko dříve“, s. 38); „všichni [spiritualisté] odsuzovali doslovnou víru a vztahovali se na Ducha svatého“ (s. 97). Překládat výraz religiös jako „religiózní“ (tak např. ve spojení „religiózní praktiky“ místo náboženské praktiky) je jistě možné, přeložit spojení sinnlich-expressiv jako „smyslně- expresivní“ (s. 72) ovšem sotva (řeč je o pašijích!). Další větě nelze porozumět bez nahlédnutí do originálu: „Všemohoucí Bůh je tak jen málo ctěn a daleko spíše hněván zkáznou a prostým lidem jeho škodlivou zahálkou...“ (durch den verderblichen, und auch den gemeinen Leuthen an ihrer Nahrung schädlichen Müßiggang, s. 72). Nejlépe nezní ani věta: „Rouhání proti Bohu se u starých a mladých zcela rozšířilo...“ (s. 69), v níž slovo gar by bylo určitě lepší přeložit jako „velmi“. Sloveso lassen je takřka důsledně překládáno jako „nechat“ i ve významu českého „dát (se)“, jak se lze přesvědčit například na straně 98: „Spiritualistické pozice reformační doby se v zásadě nechají podchytit v podobě tří směrů.“
Nemělo by smysl vypočítávat další krkolomnosti a nepřesnosti, byť je jich v textu mnohem víc. Uvedené nedostatky většinou neovlivňují sdělnost knihy a nijak nesnižují její informační hodnotu. Vydání překladu natolik závažné práce by si však jistě zasloužilo větší péči.
Přeložil Pavel Himl, Argo, Praha 2007, 340 s., 298 Kč